Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

2.NOVÝ “DOMOV“

Pomalu jsem vystoupila, abych si začala vynášet své věci z kufru. Je fakt, že jsem jich měla víc než dost, ale polovinu jsem stejně nechala Silvii ,jelikož tady si asi moc sluníčka neužiju. Na to, že je téměř konec října, tak tu je chladno jak na Sibiři a moje minisukně by mi tu byly stejně prd platné. Tohle jsem dobře věděla, i když děda s babi za námi moc nejezdili. Vlastně, já tu nikdy nebyla, a tak to tu poprvé vidím. Sice je tohle rodilé mámino městečko, avšak rodiče neměli čas se tu ukázat kvůli jejich práci a už se tu bohužel nikdy neocitnou...

„Amy, Jenn“ zavolala na nás babička Marry „ vemte si své věci a zaneste si je dovnitř. Vypadá to, že bude opět pršet, tak ať nemáte promáčené kufry.“

Měla pravdu. Když jsem se podívala na oblohu, pomalu se začínala zatahovat černými hustými mraky a tak jsme si s vybalováním pospíšili. Konečně jsem pohlédla na patrový dům, ve kterém teď strávím asi hodně dlouhou dobu. Nebyl to žádný luxus. Vždyť už nejsme v Los Angeles. Typický venkovský dům s velkou terasou, jež mě zaujala na první pohled a hnědá střecha mu dodávala ještě větší kouzelnost. Okna byla velká a vypadalo to, že nedávno nová. Když jsem přešla na druhou stranu, všimla jsem si, že balkón také nechyběl. Nejvíc mě však zaujal trávník kolem domu-byl přepychový. Rostly na něm malé keříky, které byli zastříhány do různých tvarů. Určitě dědova práce, pomyslela jsem si. Kolem nich se rozprostíraly barevné podzimní květinky, o něž se s určitostí starala Marry. Pomalu jsem mířila dovnitř velkými dubovými dveřmi, jenž byly sladěny s barvou oken.  Když jsem se rozhlédla, kolem samé přírodní dřevo. Moc se mi to líbilo, bylo to takové- přirozené.  Přede mnou se objevilo velké schodiště, které vedlo nahoru do patra. Před ním se babička zastavila.

„ Pojďte za mnou, holky moje. Ukážu vám vaše pokoje.“

Tiše jsme ji následovali a prohlíželi si okolní stěny schodiště, na nichž byly různé fotky a obrázky. Marry byla totiž vášnivě zapálená fotografka. A upřímně- na svých 55 rozhodně nevypadala. A  Henry? To byl podobný případ. Jakmile jsme vyšli schody, ocitli jsme se na dlouhé chodbě.

„Amy, koukej, tohle bude tvůj pokoj“ ukázala Marry na dveře kousek vedle schodiště. Amy se rozeběhla, aby rychle viděla svoje nové „hnízdečko“ zatímco mě babi vedla na druhý konec chodby.

„Tak tohle je tvoje Jenn.“ otevřela dveře do obrovitánského pokoje. Nevěřila jsem svým očím. Byl tak rozlehlý jako jsem měla v LA a to je co říct. A navíc, zde už jsem měla všechno zařízené. Nechyběla velká postel u stěny vedle okna a dveří na balkón??, psaní stůl (s počítačem!!?wow), obří skříň a malá knihovnička. Babi asi dobře věděla, že ráda čtu.

„ Doufám, že se ti to bude líbit. Bylo to všechno na rychlo, tohle zařizování, vždyť víš.“ řekla mi Marry a při posledních dvou slovech se ji zlomil hlas.

„Já vím, i tak moc děkuju“ objala jsem ji.

„ Jenn! Jenn! To je tak krásný! Pojď se podívat!“ volala na mě Amy, když letěla přes celou chodbu do mého pokoje (ano,teď už mého pokoje),  aby se pochlubila také svým.

„Jasně. Hned přijdu. Jen si něco vybalím.“ odvětila jsem ji.

„ Amy, měla by sis jít taky vybalit kufry. Za chvíli už bude tma, tak ať máš aspoň něco hotového. Necháme teď Jenny, ať si také nachystá, co potřebuje.“ pověděla ji Marry. Dobře tušila, že potřebuju chvilku sama pro sebe.

„ Fájn, ale hned jak, budeš hotová, tak přijď za mnou, ano?“ dožadovala se Amy. Kývla jsem ji na souhlas a dala pusu na čelo. Ona to potřebuje. Po tom všem, co ji tohle postihlo, určitě. Sami rodiče mi to říkali, ať se oni postarám a to také dělám. Potřebuje tu lásku, kterou ji už nemohli sami dát a právě proto jsem tu já, abych pokračovala v tom, v čem oni nemůžou.

Povzdychla jsem si, když jsem uviděla všechny ty kufry. Děda mi mezitím stačil ostatní donést, takže jsem je tu měla v plné síle. Pomalu jsem se dala do vybalování. Všechno oblečení se mi vešlo do té velikánské skříně a dokonce mi tam zbylo i volné místo, a to i přesto, že těch mých věcí bylo nespočetně. Na stůl jsem si položila svůj rádio s CDčkama, jehož jsem si přivezla s sebou a na poličku nad něj jsem si vyskládala fotky nejen svých rodičů, ale také nejbližších kamarádů. Především Silvii. S tou bylo nejhorší loučení. Avšak dokázala mě pochopit. Sice jsme od sebe stovky mil daleko, ale slíbili jsme si, že brzy za ní dojedu nebo ona za mnou. Ještě že tu mám ten počítač. Aspoň nějaká komunikace.

Asi po hodině jsem měla vše tam, kde mělo být. Jen jsem nesla v ruce několik věcí jako zubní kartáček apod., abych si je dala do koupelny. Nemusela jsem chodit daleko. Na patře jsme jednu měli a jak to tak vypadalo, byla jen pro nás dvě, jelikož Henry a Marry museli mít dole druhou, protože tahle neměla ve skříňkách vůbec nic. Dala jsem tam ty moje potřeby a šla ještě zpátky do pokoje. Došla jsem k balkónovým dveřím. Chtěla jsem se totiž kouknout ven. Pomalu se stmívalo a malé kapičky začaly padat na zem a tím pádem také na moje hnědé vlasy, svázané fialovou gumičkou do culíku. Rychle jsem zalezla zpátky a právě včas.

„ Holky, večeře je hotová“ volala na nás Marry. Šla jsem teda dolů, ale mezitím jsem se zastavila ještě u Amy, jak jsem jí dříve slíbila. I když měla pokoj menší než já, měla ho stejně krásně zařízený. Říkala jsem si, kde na to babi s dědou vzali, ale asi určitě to bylo z pojistky rodičů. Ach jo.

Merry uměla vážně dobře vařit, ale já na jídlo neměla chuť, stejně jako poslední měsíc.

„No tak Jennifer, musíš něco sníst“ pobízel mě Henry „jen se na sebe koukni, jak jsi pochudlá. Víš, že to není zdravé.“

„Omlouvám se dědo, ale vážně toho víc nesním.“ řekla jsem suše.

Amy takové problémy neměla. Marryinými steaky s brambory se naládovala, že měla potom problém se nějak pohnout. Ale aspoň že jí chutnalo.

„ Teď bych vám měla říct, jak to budete mít se školou.“ začala Marry „ takže nejdřív ty Amy, normálně navážeš na učení, co jsi měla v LA a nemusíš se ničeho bát. Jsou tu hodné děti a určitě si brzy najdeš mnoho kamarádů.“ vysvětlovala jí.

„A co se týká tebe Jenny, také budeš pokračovat na místní high school. Není moc velká, ale máš tu stejné možnosti se z ní dostat na univerzitu jako z jakékoliv jiné střední. Je to vzdálené odtud asi 5mil, takže si budeš brát auto a zároveň budeš vozit Amy, která má školu po cestě, ano?“ aha, tak proto brali sem i moje auto-došlo mi.

„Jasně babi“ řekla jsem znuděně, protože představa, že přijdu do nové školy a uvidím výrazy všech těch místních děcek, mi vážně pomohla. No co se dá hold dělat.

„Jinak do školy začnete chodit od pondělí. Nebudem vás nutit, abyste tam šli už zítra, když jste teprve dnes dojeli.“ Jaký že je dneska den? Čtvrtek?

„Musíte si tu zvyknout a já věřím, že se vám to povede rychle.“ doplnil ji děda a na tváři se mu zrodil nepatrný suchý úsměv. Nedalo se čekat, že se budou všichni hned smát. Ta událost nás všechny hluboko zasáhla a nejen já jsem byla ta, která velmi trpí. Při téhle vzpomínce mi pomalu začaly slzet obě oči a aby to nebylo tak nápadné, hodlala jsem se od stolu rychle dostat.

„ Mohli by jste mě omluvit?“ zakašlala jsem, abych neměla ubrečený hlas, i když se mi to moc nepovedlo. „chtěla bych si ještě vybalit zbytek věcí a jsem taky celkem unavená, takže asi půjdu už spát.“ lhala jsem.

„ Samozřejmě holčičko. Tak tedy dobrou noc“ odpověděli mi Marry s Henrym, ale to už jsem běžela nahoru po schodech.  Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře, aby mě nikdo neslyšel. Vlezla jsem si do postele, kde jsem se mohla konečně rozbrečet naplno. Takhle to bylo každý večer od smrti rodičů. Nebyla jsem tak silná, abych se s tím tak rychle smířila, a tahle rána bude ještě dlouho otevřená a bolavá. Polštář, jenž jsem držela, byl během chvíle promáčený mými slzami velikosti oříšků, a tak jsem ho vyměnila za druhý. Jenže to bylo za chvíli to samé. Snažila jsem se vzlykat tichounce, abych zbytečně neupoutala pozornost ostatních obyvatel domu, avšak to se mi zcela nepodařilo. Asi po půl hodině přiběhla za mnou Amy. Když mě uviděla, hned skočila za mnou na postel a celou svou silou mě objala.

„No tak Jenn, neplakej“ začala „nesmíš plakat nebo se rozbrečím taky“ šeptala mi do ucha.

Tentokrát jsem to nebyla já, kdo utěšoval. Teď to byla ona- má nejdražší jedenáctiletá sestřička Amy.