Osudové štěstí

Autorka: Sillwuška

1. Nehoda - úvod

Tak to jsem já - Jennifer Lynn Johnson - sedmnáctiletá středoškolská holka, která se svými kamarádkami v dřívějších dobách vymetala jedny diskotéky a obchodňáky za druhými. Ptáte se, proč teď už ne? Vše se změnilo jednou událostí, která mě poznamenala navždy.

♥♥♥

Toho dne jsem byla se svou nejlepší kamarádkou Silvií na nákupech v centru Los Angeles. Jako každý týden jsme zde jezdili, abychom obnovili svůj šatník. To víte, moji rodiče byli jedni z nejbohatších lidí ve městě, jelikož jejich podniky byli největšími v okolí, a tak jsem si takovouhle parádu mohla odvolit.

„hej Jenn!“ volala na mě přes celý obchod Silvia, která stála před zkušební kabinkou ve světle modrounkých šatech na špagetových ramínkách, „co si myslíš o těchhle šatech? Myslíš, že se to Tylerovi bude líbit? Nechtěla bych ho nějak zklamat, sama dobře víš, jaký on je...“

Jo dobře vím, jaký je. Moje Silvia je do něj naprostý blázen a proto ani možná nevidí, jak je u Tylera jednoduché ji s jakoukoliv jinou holkou podvést. Teď už si to však nedovolí, jelikož naposled, co mu to takhle ujelo, jsem jej načapala s Kristinou- největší děvkou celé školy a města vůbec. Od té doby si na mě Tyler dává bacha, abych to Silvii neřekla. Jenže já nechci, abych jim kvůli jeho úletům zničila celý jejich vztah, jehož si budují už druhý rok a Tyler se za těch několik měsíců už polepšil.

„ jsou krásný, myslím, že to bude to pravé, co potřebuješ“ vytrhla jsem se ze svých myšlenek, abych ji odpověděla.

„dobrá, jdu se převlíct a můžem jet zpátky“ odpověděla mi a zalezla zpět do kabinky.

Mezitím jsem si prohlížela všechno to krásné oblečení, co v obchodě měli. Jenže už jsem začala být pomalu unavená, protože jsme na nákupech strávili neuvěřitelných 7 hodin! V tom se mi rozezvonil v kabelce mobil. Nemohla jsem ho mezi těmi všemi věcmi najít, ale nakonec se podařilo.

„prosím..?“  odpověděla jsem na hovor zdvořile, jelikož tohle číslo jsem neměla uložené.

„dobrý den. Je u telefonu prosím slečna Johnson?“ ozval se silný hlas staršího muže na druhé straně.

„ ano je. Mohu se zeptat, kdo volá?“

„tady John Miller, primář losangelské nemocnice. Musím vám bohužel s lítostí oznámit, že vaši rodiče měli autonehodu a leží u nás v kritickém stavu. Tohle číslo jsme našli u nich v peněžence, a proto voláme právě vám......“ hlas mluvil dál, ale já ho nevnímala. Klesla jsem pomalu na kolena uprostřed obchodu a zírala do zdi. Všechno to oblečení mi bylo fuk. Mojí rodiče jsou v nemocnici... musím za nimi. Hned. Jenže jsem se nedokázala ani zvednout, tak jsem stále klečela na zemi.

„Hej Jenn, co se děje? No tak...Jsi bílá jak stěna.“ ptala se Silvia vycházející z kabinky s haldou oblečení v náručí.

„Mo-moji rodiče....“ nedokázala jsem tu větu pomalu ani začít, natož dokončit.

„co se stalo s tvými rodiči? Jenny? Vnímáš mě vůbec?“ mávala mi rukou před očima, ale vůbec jsem si toho nevšímala.

„..oni...měli autonehodu.“ vyšlo ze mě nakonec.

Silvia zůstala stát jako opařená. „Cože? Jak to víš?“

„ Volali mi z nemocnice.“ v tom se mi na tvářích začaly pomalu kutálet slzy.

„ panebože Jenn“ objala mě hned Silvia. „pojď, pojedeme za nimi. Neboj se, všechno bude v pořádku“ objímala mě a pomohla mi vstát.

Ani nevím, jak jsem se dostala do auta. Nejspíš mě tam Silvia musela dotáhnout, protože jsem nebyla schopná udržet se pevně na nohou. Sedla jsem si na místo spolujezdce, i když jsem cestou sem řídila, ale v tomhle stavu bych ani nedokázala nastartovat. Koukala jsem z okýnka a vybavovala si všechny okamžiky, které jsem s rodiči strávila. Fajn, musím uznat, že jsme nikdy nebyli perfektní rodinou jako ze správného amerického filmu. Rodiče na mě a mou malou jedenáctiletou sestřičku Amy neměli nikdy moc času, poněvadž měli plnou hlavu svých obchodů a jednání a doma se ukázali vždy až pozdě večer. Celé dny nás proto měla nastarost naše chůva a uklízečka v jednom Peggie, která o nás pečovala jako o vlastní děti a vždy nám se vším pomáhala namísto rodičů. Jenže tohle všechno mi je teď jedno. Jediné, v co jsem doufala bylo to, aby zase vše bylo jako dřív i se všemi těmi chybami, co se objevovaly.

Ani jsem si neuvědomila, že už jsme u nemocnice. Došlo mi to, až když mi Silvia otvírala dveře od auta, abych mohla vystoupit. Šli jsme na vrátnici, abychom se poptali, kde bychom mohli najít mé rodiče. Příjemná starší paní nám ukázala cestu, kam jít. Ocitli jsme se na jednotce intenzivní péče. Panebože. Ať to prosím není tak zlé. Na chodbě jsem zahlédla lékaře a vydala se hned k němu.

„dobrý den. Prosím vás, já jsem Jennier Johnson. Nevím, jestli jste to byl vy nebo jiný doktor, ale volali mi, že zde mám rodiče.“ vyšlo se mě nakřáplým hlasem.

„ano byl jsem to já. Posaďte se prosím slečno Johnson.“ nabídl mi ten pohledně vypadající lékař, avšak já zůstala stát. Proto pokračoval dál. „ přivezli je k nám před třemi hodinami. Jeli po silnici, když do nich udeřil náklaďák. Bohužel vám musím říct, že jejich stav je vážný a není moc velká naděje, že přežijí do zítřka.“

Po těchto slovech jsem zůstala nehybná. Opět jsem koukala do neznáma a nevytrhlo mě z toho ani doktorovo povídaní. „ mají rozsáhlé zlomeniny končetin a dokonce i vnitřní krvácení, které se nám však podařilo operací zastavit. Avšak se obávám, že ne na dlouho.“

A pak mě konečně něco probudilo. Jediné,co jsem chtěla, bylo je vidět.

„mohu jít za nimi?“ zeptala jsem se.

„ Nevím, jestli je to dobrý nápad“ váhal lékař.

Jenomže v tom jsem na něj začala téměř křičet. To byla ta moje výbušná povaha. „Milý primáři Millere“ začala jsem jeho jménem a titulem, které jsem si přečetla na vizitce, jež nosil na plášti. „ tak vy mi tady říkáte, že rodiče každou minutou umírají a nechcete mě za nimi ani naposled pustit?!!“

Silvia spolu s doktorem na mě jen zírali. Až se pan Miller vzpamatoval a odpověděl mi. „dobře slečno Johnson. Jen se prosím nerozčilujte. Hned vás tam odvedu. Jen vás musím upozornit, že to není příliš pěkný pohled.“

Přikývla jsem a koukla na Silvii, která mě chytla za ruku. „neboj se, jen jdi. Počkám tu na tebe, dokud se nevrátíš. Mezitím zavolám Peggie, aby věděla, co se stalo.“

Nedokázala jsem ji odpovědět, jen jsem se smutně usmála na souhlas a následovala primáře Millera do místnosti, kde jsem se musela převléct do toho jejich zeleného oblečku,ve kterém jediném se může na taková místa chodit. V jednom měl však pravdu- ten pohled na mé rodiče byl srdce-drásající. Oba byli obaleni obvazy a gázami a nenašla bych snad ani jedno jediné místo, které by nebylo pokryto škrábancem nebo modřinou. Z těla jim vedly různé hadičky a drátky, jenž byly napojeny na přístroje s tím nervózně pípajícím zvukem.

Vešla jsem dovnitř a slzy se mi zpustily nanovo. Pomalu jsem na ty dva ani neviděla. Vešla jsem mezi jejich postele, abych je mohla aspoň naposled oba chytit za ruku. Ten okamžik byl snad jeden z nejsilnějších, které jsem zažila. Tikala jsem očima z táty na mámu a naopak. V tom se oba najednou na malinkou chviličku probudily.

 „ahoj zlatíčko“ pověděla mi máma a pomalu otevírala oči.

„ mami! Mami pššt! Nemluv prosím, ať se neunavíš“ nabádala jsem ji.

Avšak ona neposlechla. „ neboj se Jenn, na tohle rozloučení mám sil dost.“

„ žádné rozloučení! ne! Tohle neříkej! Musíte bojovat! Oba! Přeci to nevzdáte!“ můj hlas se rozléhal po celém pokoji.

„ Jennifer, sama dobře víš, že moc času nemáme. Jen ti chceme říct, aby ses postarala o Amy. Ty jediná pro ni budeš ta nejlepší.“ usmál se táta strnule a máma pokračovala:„vyřiď Amy, že ji milujeme stejně jako tebe a budeme se na vás odtamtud dívat.“ pohlédla na strop.

V tom však jejich přístroje začaly nepravidelně pípat a nakonec se ozval jen jediný stejný tón.

„né!!! mami, tati!!! néé!!!!!“ křičela jsem, když mě lékaři odváděli z pokoje, aby se k nim dostali a mohli je ošetřit, ale sama jsem dobře věděla, že už je příliš pozdě.....

♥♥♥

Teď sedím v dědově autě (babička jede v mém za námi) a koukám z okna na okolní krajinu Eversonu ve státě Washington, kde děda i s babičkou bydlí. Tohle malé městečko má sotva dva tisíce obyvatel. Kdysi by mi to možná vadilo, ale teď  je mi to upřímně fuk. Je to měsíc, co byl pohřeb mých rodičů a já neustále nedokázala pochopit, proč se tohle všechno stalo právě mně. Za tohle jsem svůj život nenáviděla, a proto mě nezajímalo, jestli v tomhle malém městečku se ze mě stane obyčejná holka. Já vlastně obyčejná byla vždycky, ikdyž jsem měla plno drahého oblečení a všech těchhle věciček.

„ tak děti moje“ zavolal děda při vystupování z auta. „ tohle je váš nový domov“.

Prý nový domov. Nenazvala bych to tak, jelikož můj jediný domov byl v  Californii a nic mi to nenahradí. Avšak tady mi začíná  nová etapa mýho života, která nebude určitě lehká, a s tím se musím tak či tak smířit.....