Osudové setkání

Autorka: Teridarkness

5. KAPITOLA-NEZNÁMÍ

Cullenovic dům- rok 1960

Spadla jsem do postele a ta se pod tou silou  rozbila. Emmettovi to však ani trochu nevadilo, vesele dopadl vedle mě.

„ Emmette!“ vykřikla jsem, když mě začal líbat na krku. Nereagoval, jen ho to pobavilo a líbal mě dál. Nevadilo mi, že jsme spolu, jen že v domě byli všichni, a zcela jasně nás slyšeli.

„ Co, miláčku?“ řekl provokativně a převalil mě na bok.

Praštila jsem do ramene. „ Tady ne!“

„ Ale jo! Já to nevydržím!“ zastěžoval si a pokračoval v líbání.

Někde od vedle se ozvalo hlasité povzdechnutí, věděla jsem moc dobře, kdo to byl. Edward.

Nemohla jsem vnímat dál, neboť jsem se začala věnovat mému manželovi. Zapomněla jsem na celý dům. Dalo by se říct, že jsme s Emmettem byli zrovna v tom nejlepším, když se rozrazily dveře.

Šokovaně jsme se od sebe odtrhly. Ve dveřích stála Esme. Trapná situace. To bylo poprvé, co přišla ona, většinou chodil Edward.

„ Už mám toho dost!“ ječela.

Rychle jsem se zamotala do přikrývky. Byla rozčílená, šílela z nás.

„ Esme?“ oslovila jsem ji.

„ Stále ničíte postele! Jako kdyby vám těch 30 let nestačilo!“ vyváděla.

Emmett se začal smát, jak jinak. „ Ale Esme, a co ty a Carlisle? Neříkej, že vám těch 40 let stačilo.“

„ To je něco jiného! My bereme aspoň ohled na vás! Ne, jako vy!“  a šermovala rukama.

Pravda, ona a Carlisle byli v těchto věcech slušní a ohleduplní. Jenže holt já a Emmett jsme byli jiní.

„ Dobře, slibujeme, že se budeme snažit zklidnit se.“ řekla jsem a prohrábla jsem si vlasy.

Zamračila se. „ To jsi říkala už před 20 lety!“

„ Možná.“ ušklíbla jsem se.

Chvíli si nás ještě naštvaně měřila a pak nasupeně odkráčela, za sebou práskla dveřmi.

„ Slyšel jsi Emmette?“ provokovala jsem ho.

Usmál se a pak mě přirazil na postel.

„ Ani trochu.“ a pokračovali jsem tam, kde jsem skočili.

Sešla jsem dolů do haly. Byla tam Alice, listovala v nějakých módních časopisech.

„ Ahoj.“ pozdravila jsem ji a posadila se na sedačku vedle ni.

Podívala se na mě zpod časopisu. „ Ahoj, Rose.“

„ Esme tady není?“ zeptala jsem se.

„ Odešla, když vás uslyšela, nemohla to vydržet.“ uchechtla se.

Chudák Esme, vyhnali jsem ji z domu.

„ A jejda.“ vzala jsem si taky časopis. „ a na tebe s Jasperem si nestěžuje.“

Jasper a Alice byli doopravdy tiší, teda až na Alice, která když uslyšela slovo nákupy, byla až moc aktivní.

„ Jsme spolu, když nejste doma.“ řekla.

Našpulila jsem rty. „ Já nevím…zkrátka já a Emmett…“

„ Já vím.“ přitakala.

Usmála jsem se.

„ Asi by jsme měli na chvíli odjet s Emmettem.“ řekla jsem.

Alice se na mě podívala. „ Možná.“ zasmála se.

„ Víš, jak…žít zase chvíli od vás…jen já a Emmett.“ vysvětlovala jsem.

„ To je skvělá plán…jen se mi bude po vás stýskat.“ odhodila časopis.

Dala jsem ji ruku na rameno.

„ Já vím, Alice..taky se mi bude po tobě stýskat, jsi má nejlepší kamarádka, má sestra…ale sama vidíš, že z nás tady všichni šílí, a popravdě se jim ani nedivím…musíme odjet na chvíli…nebude to moc dlouho…možná pár týdnů, měsíců.“

Byla to pravda, chtěla jsem být s Emmettem sama…a tady to nebylo vhodné.

„ Já to chápu…Esmé bude smutná.“ řekla.

Esmé? „ Smutná?“

Ušklíbla se. „ Bude si myslet, že je to kvůli ní.“

„ Oh ne! Tak to není…“ obhajovala jsem se.

„ Ale Edward bude nadšený!“ zasmála se zvonivě.

To mi bylo naprosto jasné, ale pak jsem se s Alici začala smát taky.

Sedla jsem si k Emmettovi na gauč.

„ Lásko?“ oslovila jsem ho.

Ihned se na mě podíval. „ Ano, miláčku?“

„ Tak mě napadlo…nechtěl bys na chvíli odjet?“ začala jsem.

Nechápavě se na mě podíval. „ Cože?“

„ No víš..jen já a ty.“ přejížděla jsem mu rukou po zádech. „ Sami…bez ostatních.“ řekla jsem svůdně.

Došlo mu to a v očích mu poskočily jiskry.

„ To by bylo úžasné, Rose!“ zaradoval se, když pochopil, kam narážím.

Vítězně jsem se usmála. „ Řekneme to ostatním?“

Vyskočil na nohy a chytl mě za ruku.

„ Teď hned!“ a táhl mě.

No jo no…Emmettovi bylo zcela jasné, že čím dřív to řekneme, tím dřív odejdeme a budeme spolu jen my dva.

„ Lidi!“ zakřičel do prázdna domu na ostatní.

V mžiku tam stáli všichni.Jediná Alice se culila, jinak ostatní nechápavě na nás hleděli.

„ Rose..Emmette?“ promluvil Carlisle.

Emmett se chytl slova. „ Chtěli jsme vám oznámit, že odcházíme!“

„ Co- že?“ řekla Esmé.

„ Ne takhle…jen na chvíli, na nějakou dobu. Víme, že z nás tady šílíte…a tak jsme se rozhodli, že na nějaká čas budeme žít společně sami.“ oznámila jsem jim.

„ To je kvůli mně?“ řekla Esmé.

„ Samozřejmě že ne! Měla jsi pravdu, musíme se zklidnit s Emmettem…to pro to jedem někam. Chceme být spolu, jen sami….“ pravila jsem.

Edward se zasmál. „ No, nevím jestli se tam zklidníte.“

Emmett s Jasperem se k němu přidali.

„ No jo no…jen se smějte!“dala jsem ruce v bok.

Emmett mě chytl kolem pasu. „ Rose. Edward to tak nemyslel.“

„ Myslel, ale nevadí! Jednou to pochopí, až si někoho najde.“ řekla jsem.

„ A kam půjdete?“ zeptala se Esmé.

Prohrábla jsem si vlasy. „ No, pronajala jsem jeden dům v Kalifornii.“ přiznala jsem se.

„ V Kalifornii?“ zopakovala Esmé.

„ Byl moc krásný…daleko od lidí, ale kousek do centra, na pláži…prostě perfektní!“

Esmé mě objala. „ Moc se nám bude stýskat.“

„ Díky…“

Když jsme se dobavili, šla jsem nahoru sbalit věci, s pomocí Alice, která mi ukazovala nové oblečení, které mi koupila. Pak jsme se rozloučili s rodinou a vyrazili.

„ Rose…už se nemohu dočkat, až tam budeme.“ řekl Emmett a v očích mu plál nebezpečný plamen.

Uchechtla jsem se. „ Budeš si muset počkat.“

Cesta trvala několik hodin, když jsme dorazili, zatajil se mi dech.

Ten dům byl skvělý! Nejlepší!

Emmettovi byl však dům ukradený, zvedl mě do náruče a upíří rychlostí mě odnesl dovnitř.

Zuřivě mě líbal, trochu jsem ho odstrčila.

„ Emmette! Musím se vybalit!“ vykřikla jsem.

„ To může počkat…ale já ne!“ řekl vesele a pak už mě zase znovu líbal…

Kalifornie, dům na pláži- rok 1960

Ležela jsem na posteli opřená o jeho rameno. „ Emmette…s takovou tady nebudeme dělat nic jiného.“

„ No a? Co by jsi tady chtěla dělat něco jiného?“ zasmál se.

„ Třeba procházet se po pláži…plavat v moři.“ odpověděla jsem mu nevinně.

Převalil mě na bok. „ To můžeme….potom…až se tě trochu nabažím.“

Zasmála jsem se. „ To jsi říkal i před těmi 30 lety a dívej co stále děláme!“

„ Tebe je tak těžké se nabažit, miláčku.“ a zahrnul mě dalšími polibky.

Praštila jsem ho polštářem.

„ Hej!“ zastěžoval si. Uchechtla jsem se.

„ To mi zaplatíš!“ smál se.

Provokativně jsem našpulila rty. „ A čím?“

„ Tou nejvyšší cenou! Sama sebou!“ a líbal mě na krku.

„ Emmette….já tě miluji.“ řekla jsem.

Zvedl hlavu a podíval se na mě. „ Taky tě miluji Rose…víc než si dokážeš představit.“ řekl kupodivu zcela vážně.

„ Ale teď mi musíš zaplatit za ten polštář!“

Zasmála jsem a zase mě utápěl v polibcích…

Seděla jsem na kraji pláže a nohy jsem měla v mořské vodě. Pozorovala jsem Emmetta jak se potápí a blbne jako malé dítě.

„ Rose! Dívej, co jsem chytil!“ hulákal.

Zděsila jsem se, když jsem spatřila jeho úlovek.

„ Emmett! Okamžitě pusť toho žraloka!“ křičela jsem.

Zasmál se a pak ho odhodil zpátky do moře, chudák žralok letěl několik kilometrů než dopadl.

Protočila jsem oči. „ Jako malý…“ povzdechla jsem si.

„ Pojď taky do vody!“ křičel.

„ Ne, mě se líbí tady.“ odpověděla jsem mu.

Uslyšela jsem auto, Emmett zřejmě taky, neboť už stál u mě a ne v moři. Prohodili jsme si pohledy.

„ Já myslel, že tady nikdo nejezdí.“ řekl.

„ Taky jsem si to myslela.“ přitakala jsem mu.

Šli jsme k cestě. Tam stálo zaparkované auto. Došli jsme k němu. Ucítila jsem pach…upíří. Zcela jistě to nebyli lidé. Emmett mě schoval za sebe.

Z auta vystoupili dva upíři-žena a muž. Oba dva na nás šokovaně hleděli, možná že je zarazil Emmett, přece jen když tam tak stál v plavkách a všechny jeho velké svaly, šly vidět…nebo já? Má krása je zarazila?

„ Ehm…promiňte zda li jsme vás vyděsili.“ začal muž.

„ Kdo jste?“ zeptal se tvrdě Emmett.

„ Jmenuji se Eleazar a tohle je má družka Carmen.“  ukázal na krásnou ženu vedle něho.

„ Já jsem Emmett a tohle je má žena Rosalie.“ promluvil Emmett.

Prohlídla jsem si je…zarazily mě jejich oči, byly zlaté, jako naše. Uvolnila jsem se, bylo mi jasné, že to nejsou nepřátelští upíři.

„ Nemusíte se nás bát…jen jsme byli zvědaví, ucítili jsme váš pach a chtěli jsme poznat další upíry. Ani nás nenapadlo, že jste stejní jako my, že nelovíte lidi…“ řekla te žena- Carmen.

Usmála jsem se. „ Taky jsme netušili, že jsou další jako my.“

„ Nechce te jít dovnitř?“ nabídla jsem jim.

„ Rádi si s vámi promluvíme.“ řekl Eleazar.

Emmett se už netvářil nepřátelsky, byl docela veselý.

Posadili jsem se do obýváku.

„ Jste sami?“ zeptala se mě Carmen.

Usmála jsem se. „ Tady ano…ale zbytek naší rodiny je v Oreganu.“

Oba dva byli šokovaní. „ Zbytek rodiny? Je vás víc?“

„ Ano, je nás celkem sedm…já s Rose, jsme odjeli na nějaký čas, abychom byli spolu.“ vysvětlil jim Emmett.

„ Sedm? Je to možné? Tak velká skupina…myslel jsem že neexistuje další skupina jako my.“ řekl Eleazar.

„ Jako vy?“ nechápala jsem.

Carmen se usmála. „ Taky jsme s Eleazarem opustili na chvíli naši skupinu, abychom cestovali…naše skupina je na Aljašce, je nás celkem pět…“

„ Nikdy jsme o vás neslyšeli.“ řekl Emmett.

„ My o vás taky ne….“

„ A neslyšeli jste o Carlislovi?“ zeptala jsem se. Carlisle byl nejstarší..možná že ho potkali.

„ Carlisle? Carlisle Cullen?“ řekl nevěřícně Eleazar.

Pozvedla jsem obočí. „ Znáte ho?“

„ Trochu…když jsem ještě žil ve Volteře, tak jsem se s ním setkal.“ oznámil nám.

„ Ve Volteře?“ opakovala jsem šokovaně.

Ušklíbl se. „ Kdysi jsem patřil k Volturiovým…“

„ Cože?“ mohli jsme čekat hrozbu?

„ Ale už s nimi nejsem..když jsem poznal Carmen, tak jsem s ní odešel…cestovali jsem…a jednoho dne jsme našli Tanyu a její sestry, začali jsem žít nový život…jako vegetariáni.“ vysvětlil nám, aby nás uklidnil.

„ A vy?“ zeptal se.

„ Mě i Emmetta stvořil Carlisle..oba dva jsme umírali, já dřív…Emmetta změnil tři roky po mně.“ řekla jsem.

„ Aha….“ usmál se Eleazar. „ Carlisle byl vždy moudrý a šlechetný upír…někoho jako on jsem ještě nikdy nepotkal.“

„ Ano, Carlisle je nejmoudřejší z nás.“ řekla jsem.

„ Moc rád bych ho znovu potkal….“ povzdechl si.

„ Tak pojďte s námi! Představíme vám i ostatní!“ zaradoval se Emmett.

Carmen a Eleazar se nadšeně podívali. Bylo mi jasné, že by je Carlisle moc rád potkat…

„ Ano, stejně tady jsme dlouho, jeďte s námi…“pravila jsem.

„ Mohli by jsme?“ zeptala se Carmen.

Emmett vyskočil na nohy. „ Musíte!“ zaradoval se.

„ Tak jestli to nebude vadit, tak moc rádi se k vám připojíme.“ souhlasil Eleazar.

„ Skvěle! Dej te nám chvíli, jen se sbalíme a převlékneme.“ oznámila jsem jim.

Pak jsme s Emmettem doběhli do ložnice. Rychle jsem sbalila a převlékla se. Snesla jsem dolů zavazadla. Pak jsem je hodila do auta. Emmett trochu spravoval vršek…kde jsem řádili.

Počkali jsme na něho u aut.

„ Mohu se tě na něco zeptat?“ sklonila se ke mně Carmen.

„ Jistě.“

„ Víš, já je…nikdy v životě jsem neviděla někoho tak nádherného…jak je to možné?“ zeptala se.

Usmála jsem se, bylo mi jasné, jak vypadám a jak na to ostatní reagují.

„ Byla jsem již krásná jako člověk…po proměně se to ještě zvětšilo…nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela. Za začátku jsem tu krásu brala jako prokletí než dar….“ řekla jsem ji.

„ Jsem si jistá, že jsi nekrásnější dívka na celém světě!“ povzdechla si. „ Emmett musí být ten nejšťastnější muž na planetě!“

Uchechtla jsem si. „ V to doufám..“

„ Už jsem tady!“ oznámil nám Emmett.

„ Následujte nás.“ zavelela jsem, pak jsem nastoupila s Emmettem do auta.

„ Co si o nich myslíš?“ zeptala jsem se Emmetta, když jsme vyjeli.

Našpulil rty. „ Že jsou v klidu…ikdyž ten Eleazar byl Volturi…“

„ Ale jsou vegetariáni…“ řekla jsem. „ Snad Alice viděla, že přijdou.“

Emmett se uchechtl. „ Jsou jako my…miláčku…sice mě trochu mrzí, že nám přerušili naši dovolenou.“

„ Neboj se…jistě to nebyla poslední.“