One friend

Autorka: Mrně

Tahle povídka je o zvláštní dívce, která se stěhuje do Forks. Je to sice už trochu běžný, ale nejsem moc kreativní, takže snad se vám to bude líbit :)

1. kapitola - Sladký domov

Procházela jsem se parkem a vzpomínala na celý týden. Byl děsně chaotický. Máma šílela ze zařizování nových dokladů, táta zase přeskládával všechny věci až nikdo nevěděl kde vlastně jsou a já se je soustavně pokoušela uklidnit. Budeme se stěhovat.....spoustě lidí by to asi vadilo, ale já nejsem spousta. Zaprvé proto, že jsem neměla přátele, alespoň ne opravdové. Když mi bylo pět, jednoho jsem měla. Jmenoval se Edward a bylo mu asi 18. brala jsem ho jako staršího bratra, kterého jsem nikdy neměla a on se tak ke mně choval, možná ještě líp. Každé pondělí mě brával někam na výlet, většinou jenom kousek od domu, ale mě to stejně připadalo, jako na druhý konec světa. Koupil mi zmrzlinu nebo horkou čokoládu, podle toho jestli bylo teplo nebo zima a potom mi vyprávěl spoustu věcí. O dávných králích o knihách, které přečetl, až jsem se divila, co všechno ví. Bylo to děsně bezva, jenže jak se říká, nic nevydrží věčně a tohle jednou taky muselo skončit. Dokončil střední, samozřejmě měl samé jedničky a úspěšně složil i přijímačky na vysokou školu, stejně tak všichni jeho sourozenci. Potíž byla v tom, že si vybrali školu, která byla daleko od našeho malého městečka, a tak se znovu odstěhovali. Pamatuju si, že jsem brečela, když mi to řekl. Dal mi takový krásný řetízek s přívěškem ve tvaru písmene E, prý abych na něj nezapomněla. Copak se to dá?...........od té doby jsem se s nikým nekamarádila. A bylo to nejspíš proto, že nikdo nebyl tak upřímný hodný a prostě báječný jako Edward. A za druhé proto, že jsem dokázala vycítit, co lidé prožívají, jakou mají náladu, kde jsou jejich slabé a silné stránky a poslední dobou i způsob jejich myšlení. Všechno tohle se postupně vyvíjelo asi od mých tří let.

Čím jsem byla starší, tím víc jsem toho uměla a ty starší se zdokonalovaly. Nechápala jsem jak je to možné. Nikdo o tom samozřejmě nevěděl. Jako malá holka jsem to brala za samozřejmost a později mi došlo, že by mě považovali za blázna, takže to bylo mé tajemství. Ani Edward o tom nevěděl. Zkrátka a dobře mi vůbec nevadilo, že se stěhujeme, jen vydržet v tom zmatku, co panoval doma, vyžadovalo velké úsilí, ale zvládnout se to dalo. Zítra už jsme odjížděli,  takže by to mělo být dobré. Stěhovali jsme se do malinkého deštivého městečka Forks. Slunko tam svítilo jednou za uherský rok, ale mně to nevadilo, slunce jsem nikdy neměla moc v oblibě, snad proto, že jsem se s Edwardem v ty dny nevídala.

Koukla jsem se na displej mobilu. Černá čísla hlásala, že už je skoro devět. Měla bych se vrátit domů. Dnes jsem musela jít brzo spát, protože jsme odlétali v pět ráno.

Naposledy jsem se rozhlédla po pokoji a zabouchla dveře. Měla jsem to tu ráda, ale co. Ve Forks to nemusí být špatné, mohlo by to tam být i lepší. Uvědomila jsem si, že si nervózně pohrávám s přívěškem. Nikdy jsem ten řetízek nesundala, dokonce ani na spaní ne.

Na letišti jsme byli včas. Měli jsme dost času na odbavení zavazadel. Neměli jsme jich moc. Většinu věcí jsme měli už před novým domem. Najali jsme si pár aut s přívěsem a ty nám odvezly skříně, stoly a jiné velké věci.

Seděla jsem u okýnka a pozorovala krajinu pod sebou. Měli jsme letět asi tři nebo čtyři hodiny. Dala jsem si sluchátka do uší, zmáčkla play a ponořila se do písniček od Within Temptation a Seethr. Asi jsem usnula, protože když jsem znovu otevřela oči, informovala nás letuška, že právě přistáváme.

Zapnula jsem si bezpečnostní pás. 

Nedočkavě jsem se vrtěla na sedadle našeho nového auta, nemohla jsem se dočkat až budeme v novém domě a až si všechno prohlédnu. Málem jsem to už nevydržela když táta konečně zvolal slavnostním hlasem: „Tak, jsme tady rodino!“

Ten dům byl pěkně veliký. Pěkná světlá smetanová fasáda, veranda s dřevěným zábradlím a můj ty bože já snad špatně vidím houpací křeslo! Nedočkavě jsem vystřelila z auta a rozběhla se k domovním dveřím rychlostí blesku. Málem jsem si přimáčkla nos k zbytku obličeje.  Pozapomněla jsem totiž na jednu maličkost: dveře jsou zamčené. Táta to nevydržel a spolu s mamkou se hlasitě rozesmál. Naoko naštvaně jsem na ně pohlédla.

Táta jen zakroutil hlavou a s úsměvem mi hodil klíčky. Okamžitě jsem je chytila a jak nejrychleji to šlo jsem odemkla dveře. Neobtěžovala jsem se ani vytáhnout klíče ze zámku a už jsem vběhla do domu. Byl snad ještě větší, něž vypadal. Hned za dveřmi stál věšák na bundy a pod ním rohože na boty. Podlahu pokrýval hustý jemný koberec, do kterého se úžasně bořily nohy.  Hned za předsíní byly dřevěné schody nahoru. Byl tam obrovský pokoj s jednou stěnou úplně prosklenou, takže tu byl nádherný výhled na zahradu a les za ní. Předpokládala jsem, že tady bude obývák. Celá nadšená jsem se vrátila zpátky do předsíně a vešla do druhých dveří. Tam už to bylo trošku zařízené, byly tu nějaké skříně a lednička s myčkou už byly zapojené. Hned za kuchyní byla další místnost. Tam zatím nebylo nic, nejspíš to bude jídelna.

Začínala jsem se těšit, co bude nahoře. Plná nadšení jsem se vydala po schodech nahoru. Vešla jsem do dveří, kde byl nápis Amyn pokoj. Stejně jako dole tu ještě nebylo vůbec nic zařízené. Tady to byly jen holé stěny s jedním velkým oknem ze kterého bylo vidět na prostranství za domem. Odtud vedly ještě dvoje dveře. V jednom zůstalo umyvadlo a vana a panebože  byla tam i sprcha! Já mám vlastní koupelnu! A k tomu takhle hezky zařízenou! Pravda, potřebovalo to tu uklidit, pořádně všechno vydrhnout, ale potom to bude přímo skvělé! Vběhla jsem zpátky do pokoje a hned si to zamířila k druhým dveřím.  Sotva jsem vešla, spadla mi brada dolů. Znovu sem svítilo světlo jen jedním oknem a uprostřed místnosti stálo majestátně křeslo s dubovým stolkem, ale to nebylo to, co mi vyrazilo dech. Podél všech tří stěn stály skříně, jaké vidíte v knihovně. To je moje soukromá knihovna! Větší radost mi nemohli udělat! Sice tady byla vrstva prachu, ale to mi vůbec nevadilo stačilo ho setřít! A trochu to tu poupravit. Dát sem nějaký koberec a k tomu oknu dát závěsy a bude to dokonalé a ani to nebude moc stát. Nějaké koberce máme z dřívějška. Možná bych ještě mohla posunout ten stůl pod okno...

Byl to můj vysněný dům. Prostě suprový, bylo to dokonalé! Hned jsem začala s vybavováním svého pokoje. Nejdřív jsem za pomoci táty vymalovala svůj pokoj na zlato a pak jsem postupně všechno dodělala. Stůl přišel hned pod okno, šatní skříň mi zabrala jednu celou stěnu, ale to vůbec nevadilo, protože už jsem nepotřebovala prostor na knížky. K další stěně  přišla moje velká postel....vydupala jsem si ji, když mi bylo dvanáct a nakonec ji dostala na Vánoce skákala jsem až do stropu! Můj pokoj byl přímo obrovský, takže s místem nebyl žádný problém a navíc, mohla jsem si ho zařídit podle sebe. Pořídila jsem si zlaté sametové závěsy, dlouhé až po zem a červené polštářky na postel. Víc jsem si přát nemohla, ale to ještě nebylo všechno. Celé mi to trvalo týden a přesně v den, kdy jsem pokoj dokončila, jsem měla narozeniny bylo 30. srpna. Sešla jsem dolů do kuchyně, kde na mě už táta s mámou čekali. Pro to stěhování jsem na to úplně zapomněla. Na stole ležel dort s obrovskou 18 a vedle něj malá krabička a velká krabice. Nadšeně jsem se rozběhla je stolu a sfoukla všech osmnáct svíček.

Nejdřív jsem rozbalila tu velkou krabici a to, co jsem uviděla mě dokonale odrovnalo. Byl tam Notebook! Můj vlastní Notebooček!

„Děkuju!“ vykřikla jsem, když už jsem zase mohla mluvit.

„To máš od nás. Ten druhý je od dědečka a babičky.“

Strhla jsem papír i z druhého dárku a otevřela tu malou krabičku. Chvíli jsem na to jen tak koukala a pak se hlasitě rozesmála...Já dostala auto!

„Ježiši! Musím jim hned poděkovat!“ Táta s mámou se na mě vesele usmívali a táta mě ještě pobídl abych ho šla vyzkoušet. Nasměroval mě k domovním dveřím a když jsem je otevřela stálo tam! Nádherné červené auto. Žádný nový model, ale přesto bylo to moje auto! Řidičák už jsem dělala, takže to bylo dobré! Já mám vlastní auto!

Okamžitě jsem odemkla, mělo dálkové odemykání a nasedla do něj. Ještě jsem stáhla okýnko a zeptala  se jestli nechtějí jet se mnou, ale oni řekli že ne a ať si tu užiju. Na víc jsem nečekala, nastartovala a už  si to uháněla městem! Jezdilo báječně! Pěkně to vrnělo pod kapotou a já si spokojeně jela někam do neznáma. Chvíli trvalo, než jsem se toho nabažila, přijela jsem domů asi ve tři, což znamenalo, že jsem jezdila asi hodinku. Konečně jsem viděla svou školu podívala se kam co vede, jaké jsou poblíž městečka, ale to jen podle tabulí a vrátila se domů nádherně spokojená! Měla jsem pocit že si to snad ani nezasloužím! Hned jak jsem se vrátila, zavolala jsem babičce a dědovi. Byli nadšení, že se jim můj dárek tolik líbí! Nedokázala jsem si představit dimenzi, kde by se mi nelíbil. Bylo to úžasné, tátu povýšili, máma byla šťastná, že může chodit do práce, která ji baví a já? Můj pocit že si tohle všechno ani nemůžu zasloužit rostl, přesto jsem byla neuvěřitelně šťastná.

Ovšem moje nadšení trochu opadlo, když mi došlo, že pozítří jdu do školy. Ach jo! Nová škola noví spolužáci! Budou na mě zírat jako na zvíře v Zoo. Jestli jsem něco vyloženě nesnášela, byla to pozornost. Neměla jsem to ráda hned ze dvou důvodů. Připadala jsem si jako pod lupou, a když jsem budila pozornost, prostě se mi moc nelíbilo to, co si o mě mysleli. Někdo si myslel, že jsem blbá nána, jiní zase že jsem kočka  a jen některé dobré duše mě ignorovaly a to většinou z toho důvodu, že se nikdo nesoustředil na ně, takže proč by se oni měli zajímat o mě?! Přesto jsem jim byla vděčná. Ale čekalo mě jedno velké překvápko....