On je upír

Autorka: Tam

9. část – Oslava

Všechno se vyvíjí dobře, hosté se baví, Jenn je spokojená a Deryl nikoho nezabil. Jsem také spokojená, večírek se skvěle rozjíždí a hemží se tady spousta tančících páru. Já jsem se rozhodla vystřídat Jenn za barem a tak teď nalévám pití. Kromě chipsů a tyčinek jsme taky objednaly pizzu, takže nikdo hlady netrpí. Jsem spokojená. Je mi čerstvě dvacet a vyhlídky do blízké budoucnosti jsou příznivé. O vzdálenější radši nepřemýšlím. Nechci si pokazit tuto skvělou náladu, a tak na sebe nechám působit příjemnou atmosféru. Jsem šťastná, že se všechno tak dobře vyvíjí. Všichni jsou spokojení. Lidé se pomalu začínají rozcházet až v ranních hodinách. I Deryl odchází, musela jsem mu slíbit, že dokud se tu za pár hodin neobjeví, zůstanu doma. Stejně budu spát, není důvod abych slib porušila. Začnu uklízet. Mám lepší pocit, když je tu všechno uklizeno. Ještě nejsem tak unavená, že bych sotva pletla nohama, takže mi to nedělá problém. Trvá mi to poměrně dlouho než dám byt jakž takž to pořádku. Někdo mě zezadu chytne za rameno. Je to Jenn. Vypadá příšerně. Je ještě stále trochu opilá, ale celá zelená a celkově vypadá nezdravě.

„El, mě je hrozně špatně. Bojím se, že to jídlo bylo zkažené nebo je to tím pitím, prosím, vezmi mě do nemocnice. Je mi opravdu zle.“ Má zvadlý hlas, vůbec se nepodobá tomu jejímu, mluví hrozně potichu, téměř jí není rozumět. Mám o svou kamarádku strach.

„Prosím, El,“ zasípe. To rozhodne, Derylovi nějak to  vysvětlím. Teď se musím postarat o svou nejlepší kamarádku. Byla mi cennější než abych plnila nějaký hloupý slib. V tu chvíli mi nesešlo na tom, co se mi venku může stát. Musím ji dostat do nemocnice. Nevypadala, že by mohla jít sama. Podepřela jsem ji a společnými silami jsme se dostali z bytu. Dál už neměla sílu. Napůl jsem ji vlekla, napůl nesla po cestě směrem k zastávce. Bylo brzo ráno, všude tma a nad hlavou se čeřily mraky, byl to opravdu pochmurný a temný den. Nejspíš bude pršet. Bude to velmi silná bouřka. Dotáhla jsem ji na nejbližší zastávku. Byla kousek od lesa. Další autobus do nemocnice jel až za půl hodiny! Jak je to možné?!! Zrovna když ho potřebuju!

„El, vem mě do lesa, budu zvracet.“ Splnila jsem ji její přání. Klidně mohla zvracet vedle zastávky, ale asi nechtěla, aby ji někdo viděl v takhle nelichotivé situaci. Pomohla jsem ji do lesa. Opřela se o strom a snažila se pravidelně dýchat. Prohledávala jsem si kapsy jestli v nich nemám nějaký prášek nebo něco, cokoliv, co by jí mohlo pomoct. Otočila se na mě a já jsem zůstala šokem přimrazená na místě. Už vůbec nebyla bledá ani zelená, žádné stopy po předcházející nevolnosti. Co mě ale nejvíce zarazilo, byla její pravá ruka. Držela v ní nůž. Zděšeně jsem se jí podívala do tváře. Měla ledově kruté oči a na rtech jí pohrával úšklebek.

„Jenn,“ vykřikla jsem zděšeně, „co to proboha děláš?“ V krku jsem měla sucho a žádná část těla mě nechtěla poslouchat.

„Ach El, ty jsi ták hloupoučká,“ pronesla teatrálně.

„Tak naivní,“ pokračovala ve svém proslovu.

„Copak sis myslela? Copak jsi neprokoukla, že to všechno jen hraju? Neprohlédla jsi mé lži? Bylo to tak zjevné, už od samého začátku, ale ty jsi tak důvěřivá. Jak bys mohla nevěřit své nejlepší kamarádce?“ pronesla výsměšně a mě ta slova udeřila jako ostré švihnutí biče.

„To mě doopravdy vůbec neznáš? Neumíš si představit, co teď prožívám. Víš jak jsem trpěla když sis začala s Derylem? Nevíš, ale teď budeš trpět.“ Při těch slovech mi to břicha vrazila nůž. Byla to příšerná bolest, ale horší bolest pramenila z vědomí, kdo mi ji působí. Klesla jsem na lesní půdu.

„Víš, vůbec mi nejde o Deryla konkrétně, abys to nechápala špatně, ale jde tady o princip. Jak bych mohla žít v blízkosti osoby, které dal nějaký kluk přednost přede mnou. To mi působilo muka. A že jsi má nejlepší kamarádka?!!! Na tom přece nezáleží. Teď budeš trpět za to, že jsi mě ponížila, že sis dovolila být lepší než já, někoho takového přece nemohu trpět, ne?!! Proč bych se měla vůbec trápit! Je přece jednodušší takovýto problém odstranit. Škoda, žes to byla ty, byla jsi dobrá kamarádka.“ Při těchto slovech se otočila a odešla. Proboha proč?!! Každé její slovo se do mě zařezávalo, každý její pohrdavý pohled do mě bodal. Zmítala mnou neskutečná bolest zrady. Jak mi to mohla udělat?! Má nejlepší kamarádka. Ležela jsem v lese a každý sebemenší pohyb, každý nádech mě příšerně bolel. Ano, v poslední době jsem měla k smrti blíž než dřív. Věděla jsem, že to brzy přijde. Čekala jsem to. Ale já nechtěla umřít. Chtěla jsem žít a teď už jsem věděla, že budu radši žít i jako upír, než abych umřela. Milovala jsem život a vážila si ho. Vzpomínala jsem na všechno, co se mi v poslední době přihodilo. Samotné zjištění existence upírů bylo hrozné, ale tato bolest byla horší. Deryl se tolik snažil, aby mě udržel na živu a já porušila slib. A teď tady umírám. Bolí mě poznání, že už ho nikdy neuvidím, jeho oči, neuslyším jeho hlas ani jeho smích, už nikdy. Nové poznání mnou projelo jako elektrický šok a prohloubilo moji bolest. Milovala jsem ho. Já se do Deryla zamilovala. Proč jsem to zjistila teď? Teď, když mi to více ubližuje, cožpak nestačí, že je do mě zabodnut nůž, který mi má působit co největší bolest, nestačí, že mám pocit, že do mě vrazila ještě jeden! Přímo do srdce. Bolest zrady. Zrady od nejlepší kamarádky. Musí mě ještě bolet, že už ho nikdy neuvidím?! Proč jsem se zamilovala?! Už je to jedno, umírám.