On je upír
Autorka: Tam
3.část – Problém
O pár hodin
později se probudila Jenn. Nemohla si odpustit poznámky o tom, že jsem
vzhůru, ale já ji ignorovala. Když jsme přišly do školy byla jsem šíleně
nervózní. Uklidňovala jsem se tím, že před tolika svědky mě určitě
nezabije. Celou přednášku jsem ale byla duchem nepřítomná a na jistotě
mi nepřidalo, když jsem zahlédla, že mě pozoruje. Byla jsem tak
nervózní, že jsem poprosila Jenn ať mě doprovodí do práce. Vymluvila
jsem se na Maxe. V práci jsem se cítila trošku klidněji, když na mě
nevrhal vražedné pohledy. Když mi skončila směna, pozvala jsem k nám
Maggie. Byla sice překvapená, ale souhlasila. Byla jsem jí vděčná. Když
jsme přišly, byla už Jenn pryč. Pustily jsme DVD a povídaly jsme si.
Jaká ironie. Tohle jsem si přála a teď si to neumím užít, protože se mi
myšlenkami honí sadističtí upíři. Bylo už dost pozdě, tak jsem Meg
nabídla, aby u nás přespala, že se klidně natáhnu na gauči. Stejně
pochybuju o tom, že budu mít dlouhý a klidný spánek. Nachystala jsem si
tedy polštář a deku a lehla si na gauč. Byla jsem tak vyčerpaná
z nedostatku spánku a celodenního napětí, že jsem téměř okamžitě usnula.
Byla jsem v lese. Připadalo mi to tady povědomé. V tom se za mnou
objevil Deryl s ďábelským úsměvem, při kterém odhaloval své špičáky.
Začala jsem utíkat pryč, jak nejrychleji jsem dovedla. Zaslechla jsem za
sebou krutý smích. A v tu chvíli se objevil přede mnou a zakousl se mi
do krku. Začala jsem ječet. Trhla jsem sebou a tím pohybem jsem spadla
z gauče. „El! Jsi v pohodě?“ „Jo. Byl to jen sen.“ „Fajn. Jdu spát.“
„Jasně, jen jdi.“ Vyškrábala jsem se zpátky na gauč. Z toho všeho napětí
se co nevidět zblázním. Snažila jsem se ještě usnout, ale nepodařilo se
mi to. No, ještě se kvůli jednoho hloupého upíra naučím vstávat včas.
Kdybych z něj nebyla na nervy byla bych vděčná. Dnes je sobota, což
znamená, že na mě nebude nikdo vrhat vražedné pohledy. Na jednu stranu
je to fajn, ale děsí mě představa, že nevím, kde je. Jestli mě třeba
nepozoruje. Zděšeně upustím sklenici, protože mám pocit, že za mnou
někdo stál. Nikdo tam však není. Začínám být paranoidní Já se z něj
vážně zblázním! Uklidím střepy a rozlitý čaj. Znovu přemýšlím o svých
možnostech. Nikdy nebudu sama. Jak dlouho mu potrvá než si to uvědomí?
Co udělá pak? Ach jo. Proč zrovna já musím tohle řešit?!! Je to nefér!
Je mi pouhých 19 let! Proč se mám strachovat o svůj život! Čím jsem se
provinila? Já nechci umřít! Život je tak nefér! Tak jo, dost monologů.
Takhle bych nemohla fungovat vůbec.
* * *
Nakonec
dnešek nebyl tak špatný. Po kritickém ránu se zbytek dne vydařil. Celou
neděli jsem pak strávila s Jenn doma. Čekalo nás zkouškové období a tak
nám nezbývalo nic než se učit. Samozřejmě jsem se nemohla plně
soustředit, ale i tak to přineslo nějaký pokrok v obsahu mých vědomostí.
V pondělí ráno jsem znovu začala být nervózní. Když jsem ale dorazila do
školy, nikde jsem ho neviděla. Až poté jsem si uvědomila, že je
slunečno. Hmm … nikdy jsem takovým historkám nevěřila, na druhou stranu
jsem se nikdy nesetkala s upírem, ale může se upír bát slunce? Spálí ho
na prach? Kdoví, každopádně tu dnes není.
*
* *
Celý týden
bylo slunečno a ve čtvrtek jsem se už opravdu cítila dobře. Celý den
jsem měla dobrou náladu. Po dlouhé době jsem se cítila dobře. Ovšem, co
mě opravdu dostalo, se stalo v pátek. Znovu bylo slunečno a ze mě dávno
opadlo všechno napětí. Nebylo to úplně ideální, koneckonců, v noci
slunce nesvítí, já na to ale radši nemyslela. Zrovna jsem se vracela z pizzerky
a přemýšlela o programu na víkend. Jako celý týden i dnes jsem měla
dobrou náladu a vesele si kráčela domů. Vešla jsem do bytu a volala Jenn.
Nikdo se ale neozval. V kuchyni ležel vzkaz:
Čau El,
promiň, že
jsem nepočkala. Deryl mě pozval na rande!
Nečekej
mě, přijdu pozdě
Jenn
Pod ním byl
druhý:
Jestli
chceš svou kamarádku ještě vidět, přijď co nejdříve
do parku před školou.
Tuším, že
v tu chvíli jsem omdlela.
