Omnia Vincit Amor - Láska vítězí

Autorka: Sauri

8. část – Krásný

Bella Swanová

„Alice?“

„Proto.“

„Ale já se tě neptala Proč.“

„Tak na co ses chtěla zeptat?“

„Cos myslela tím že mě Edward nenechá chodit?“

„No já bych ti to neměla říkat.“

„Alice.“ Udělala jsem na ni psí oči.

„Ale že jsi moje kamarádka tak ti budu odpovídat Ano Ne.“

„Díky Alice. Můžu?“

„No tak …­“

„Začni. Zeptej se na něco.“

„ Tak protože mám vyvrknutém kotník?“

Nebuď hloupá a Ne.“

„No tak dobře. Co třeba proto že jsem tak neopatrná a chybí mi rovnováha.“

„No to možná taky, ale z větší části Ne.“

Přemýšlela jsem co bych ještě vymyslela než řeknu to čeho jsem se nejvíc obávala.Zvlášť odpovědi. Jak se budu chovat když mi Alice na tu otázku odpoví Ne? Nevěděla jsem. Musím se už zeptat. Žádná jiná otázka mě už nenapadá.

„Má mě rád?“

Děsila jsem se téhle odpovědi.

„Ano.“ Tato krátká jednoslabičná odpověď stačila, aby moje srdce vynechalo pár úderů.

„Říká ti něco spřízněná duše?“

„No jak se to vezme.“

„Tak mi řekni co o tom víš.“

„No to je člověk, který toho druhého … jako kdyby najde a … já nevím.“ Řekla jsem zoufale.

„To nevadí, ale teď už pojď za ostatními.“

„Alice?“

„No?“

„Díky.“ Tyto slova stačila, aby pochopila jak se cítím.

„Neboj. Všechno dobře dopadne.“ Nevěděla jsem co tím myslí, ale důvěřovala jsem ji.

Mířily jsme ke Cullenovic domu.

* * *

„Ne.“

„Pojď odvezu tě domů.“

„Cože?“

„No tak nedělej drahoty. Nebo snad chceš celou cestu nést?“ 

„Ha Ha Edwarde.“

„No tak neboj se. Ta motorka ti neublíží.“

„Ale já se nebojím té motorky. To tebe.“

Díval se na mě úzkostlivýma očima plnými strachu. Nechápala jsem to. Pak se mi v hlavě vybavili Alicina slova: Edward tě stejně nenechá chodit. A pak ještě její slova v lese: Říká ti něco spřízněná duše? Pochopila jsem proč se na mě dívá tak úzkostlivě. Nechtěl o mě přijít. On mě MÁ rád!!!

„Jezdíš jako šílenec.“

Viděla jsem jak se mu ulevilo. Nechtěně jsem zasáhla jeho citlivé místo. Jeho slabinu. MĚ. Chtěla jsem to nějak napravit a nejlepší řešení mě napadlo, že vylezu na ten pekelný stroj.

„No tak já tam s tebou vlezu.“  Nádherně se na mě usmál.

„Nebudeš litovat.“ Obávala jsem se že budu.

„Když myslíš.“

Bylo na mě vidět, že se bojím.

Když jsem na tu černou motorku konečně vylezla, samozřejmě s helmou,připadala jsem si jak v ráji. Už jen s toho že jsem byla na Edwardovi namáčknutá víc než bylo nutné a protože se mi začala ta rychlá jízda líbit.

Možná bych si mohla nějakou malou motorečku pořídit a naučit se na ni jezdit. No vlastně to bych teda opravdu mohla. Ve Forks se bude učit docela dobře už jen proto, že tam je respektivě malý provoz. Doufám, že nebude Charlie řádit. I když on je stejně věčně pryč. Tak si toho ani nevšimne.

„TAK CO?“ Zařval na mě Edward skrze příšerný vítr, že mu ani nebylo rozumět.

„KRÁSA.“

„COŽE?“

„ALE NIC.“

To už Edward sjel ze silnice a pokračoval lesem až zastavil uprostřed lesa, kde stál strom, který vypadal jako domeček. Vešli by se do něj tak dva lidé, ale museli by se skrčit.

Edward ´zaparkoval´ u toho stromu a když jsem sesedla vedl mě dovnitř.

„Edwarde?“ Zašeptala jsem naprosto okouzlená krásou tohoto místa, i když se s krásou Edwarda nemohla srovnávat.

„Ano mil…Bello?“  Spěšně se opravil. Rozhodla jsem se to přejít mlčením. Celá Cullenovic rodina byla jedno velké tajemství.

„Proč jsi mě sem zavedl?“

„Abych ti ukázal kouzlo tohohle místa. Chodím sem rád. Dobře se tady přemýšlí a člověk zapomene na všechny útrapy.“

Byla jsem opravdu okouzlená. Strom mněl kořeny spletené do malého bunkru s jedním vchodem. A jelikož byl dutý vypadal jako malý domeček. Ani to nedokážu pořádně popsat. Takhle bych si představila že žily elfové.

„Není ti líto, že už tohle místo takhle nikdy neuvidíš?“

„Proč myslíš?“

„Za chvíli ho lidé pokácí nebo zahyne.“

„Myslíš? Nad tím jsem se nikdy nezabýval. Jak tě to napadlo?“

„Nevím. Prostě to tak cítím.“

„Hm.“

„Je tady krásně.“

„Mně se tady taky líbí.“

Usmála jsem se na něj.

„Co jsi myslela tím jak jsi na é motorce řekla: Krása. To nebylo ironické nebo ano?“

„Ne mě se jízda na motorce začala líbit. Je to něco úžasného. Jak vítr pročesává vlasy. A ta rychlost. Prostě Krása. Přemýšlela jsem o tom, že bych si nějakou maličkatou motorku pořídila.   Naučil bys mě na ní jezdit?“

„No když budeš chtít, ale já myslel, že se rychlé jízdy bojíš?“

„No bála jsem se. Ty ses ji původně nebál?“

„Ne.“

A usmál se na mě. Usmála jsem se jako vždy.

Došli jsme doprostřed toho stromového domu. Nevypadal, ale byl docela prostorný. Edward mě vadl za ruku doprostřed stromu a zeptal se:

„Co vidíš?“

Nevěděla jsem co odpovědět. A tak jsem bezděčně vzhlédla. To co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Kdybych už dřív necítila zvláštní touhu ochraňovat vše živé- i když v zabitém mase jsem si sice moc nelibovala, ale docela mi chutnalo a jedla jsem ho -asi  bych vykřikla úlekem a údivem. Přímo nad mou hlavou byli krásní velcí netopýři a hned nad nimi v soužití žily motýli, ale tak nádherní že se mi z toho točila hlava. Tolik krásy okolo mi bralo  dech. Edward a motýli byli ty nejkrásnější stvoření jaké jsem kdy viděla. Prvně jsem se nezmohla na olovo a pak jsem za sebe vydala:

„ACH.“

Edward se smál od ucha k uchu.

„Proto to mám tady tak rád. Je vidět že můžou různé živočišné druhy být pospolu.“

Snad bychom se mohli dát dohromady s Edwardem. Zadoufala jsem. NE! On je jiná třída než já. I když…

„No tak netoulej se mi po Marsu!“

„Co?“ Když jsem si všimla jsem se Edward kření docvaklo mi to.

„Jo jasně. Vracím se zpět na zem s nejbližším letem.“

„Kolik je hodin? Ne že by se mi tady nelíbilo, ale Měla bych se vrátit domů nějak rozumně. Renée by o mě měla strach.“

„Jasně. Úplně ti rozumím, je šest hodin.“

„Cože? To už je tolik?“

S Cullenovími jsem úplně zapomínala na čas.

„Pojď odvezu tě domů, ale musíme sem ještě jednou zajít. Slibuješ?“

„Slibuju.“ A myslela jsem to upřímně.

* * *

Svištíme s větrem v zádech po New Yorských silnicích. Jsem pevně přitisknutá k Edwardovi a ten vypadá, že mu to ani nevadí. Často se dívá do zpětného zrcátka na můj odraz. Vidím to, protože se do něj dívám na ten jeho. Oba jsme spokojení a v zrcátku se díváme navzájem do očí. Renée ze mě nebude asi moc nadšená, protože už jsem jako ona. Bezmyšlenkovitá, ale šťastná Bella. Vím že se mi s Edwardem nic nestane, že on mě nad vším ochrání. Velká důvěra, kterou k němu chovám. Nepřemýšlím na důsledcích. Žiju jen přítomnost, jako vždy když Edarda potkám a vím, že ho miluju nade vše. Že je mi vším, jako já  jemu, teda alespoň Doufám. Tuto krásnou, ale nepříliš dlouhou  chvíli přeruší motor, který náhle ztichl. Probudím se ze svého přítomného snění a za chvíli prolomím tuto ideu. Teď ještě v klidu sedím na motorce pevně přitisknutá na Edwardových zádech a sním. Edward se směje od ucha k uchu, aby taky ne. Vlastně bych se měla pustit. Už se držím dost dlouho. Ale nechce se mi. A bohužel musím. A taky se pustím. Pustila jsem se

„Tak co jaká byla cesta?“ Zeptá se mě Edward. Nevím co odpovědět a tak vzdychnu. A ještě dodám.

„Jestli to bereš za odpověď tak je nejvýstižnější.“

„No pro mě taky.“

Když vstupujeme do hotelových dveří ještě dodá spíš šeptám pro sebe, než pro někoho jiného, ale já to slyším. Už od mala mám dobrý sluch i zrak. To mi asi příroda nahradila za tu moji rovnováhu.

„Takhle jsem si jízdu ještě nikdy neužil.“

„Já taky ne.“

Dodám si též spíš pro sebe než pro něj. On to ale stejně jako já slyší a usmějeme se na sebe. Tohle budu asi muset Renée vysvětlit.

„Můžu tě doprovodit, nebo radši všechno vysvětlíš Renée sama?“

„Pojď se mnou, ale do pokoje půjdu už sama.“

„pak jsem si uvědomila co na sobě mám.

„A do prdele. Toho budu muset Renée vysvětlit víc. Třeba proč mám na sobě sukni, když jsem vycházela v kalhotech a proč mám ovázanej kotník a taky proč jsi mě nesl.“

„Asi bych mněl svou troškou přispět do mlýna. Nemyslíš?“

„Asi ano. Tak pojď nahoru. 

Vstoupili jsme do výtahu ještě s jednou starou paní, která byla pohoršena nad mou  sukní po kolena a nad mou obepínající halenkou.

Edward se zase usmíval, ale jen zdvořile, i když jsem měla pocit že se musí krotit, aby nevybuchl smíchy. Když konečně stařenka vystoupila. Zjistila jsem, že jsem mněla pravdu. Edward vybuchl dříve pečlivě schovávaným smíchem.

„Čemu se tak řehníš. Jsem snad vtipná?“

„Ne, ale ta stařenka snad dosud nežila ve 21. století.“

„Ha, ha. Moc vtipné. Můžu za to snad já do čeho mě Alice oblíkla. Já jsem chtěla kalhoty.“

„Já vím, ale co nevím jak to všechno vysvětlíš Renée.“

„Vypadala jsem na té motorce v sukni vtipně?“ Zajímala jsem se. Úplně jsem na sukni v přítomnosti Edwarda zapomněla, ostatně jako vždycky.

„Ne! … Jen byla o troch kratší.  Buď ráda že je skládaná a žes na ní seděla, jinak by asi lítala na všechny strany a i kdyby. Jeli jsme moc rychle na to aby někdo zaregistroval že máš sukni.“

„Díky za ujištění.“

V duch jsem si ale oddechla. Kdybych byla ve Forks už by to všechny drbny věděly a roznášely by to dál. Jednou jsem si oddechla, že nejsem ve Forks jako už po tolikáté za dobu co jsem poznala Edwarda.

„Není zač.“ A usmál se na mě tím svým úsměvem.

Zacinkal zvonek, který signalizoval, že jsme v našem patře. Zhluboka jsem se nadechla a připravovala jsem se na rozhovor s Renée. Doufala jsem, že mě pochopí ne jako matka, ale tak jak už tolikrát, jako kamarádka. A byla jsem mile překvapená.

„Ahoj!“

Nikdo mi neodpovídal. Zajímavé a víc než to.

„Mami?“ Takhle jsem Renée nikdy neříkala. Byli jsme spíš kamarádky než matka a dcera.

Nic. Tak jsem vešla a zamířila do mého pokoje a sedla na postel. Edward mě následoval.

„ No vidíš žádný vysvětlování.“

„ No ještě na to přijde.“

„Co míníš dělat teď když jsi tu sama?“

„Sama? Snad s tebou.“

„To jo.“

„No já vlastně nevím.“

„Nechceš něco hrát?“

„Podle toho co.“

„Třeba šachy?“

„Sice je moc neumím, ale jo. Snad si je připomenu.“

Šachy jsme hráli dlouho a překvapivě jsem vyhrála já. Nevím jestli to bylo tím, že mě Edward nechal vyhrát nebo tím, že jak jsem později zjistila mi neuměl číst myšlenky. Z vítězství jsem se radovala jako malá a Edwardova viditelná nespokojenost mi ji nemohla překazit.

„Neříkalas, že šachy hrát neumíš?“

„Ne, já říkala, že si je snad připomenu. Hrávala jsem šachy s Charliem.“

„Hrávala? Teď už nehraješ?“

„Hrávala jsem je do té doby než táta usoudil, že jsem už dost stará a že se může vrátit do práce na plný úvazek.“

„On nepracoval?“

„No jo i ne pracoval jen v USA.“

„Aha.“

„A jak pracuje teď?“

„No je nějaký úředník. Nikdy jsem pořádně nepochopila jakej. Hodně jezdí pryč. Často i na několik měsíců. Někdy se vrátí s obvázanou rukou, ale nikdy nám neřekne co se vlastně stalo.“

„Ty mu věříš?“

„A neměla bych?“

„Měla, je to tvůj otec.“

„No upřímně možná proto jim to s mámou neklape.“

„Jestli se ti o tom těžko mluví, přejdeme radši na jiné téma.            Co třeba dnešek? Jak sis ho užila?“

„Dnešek byl parádní. Až na mou malou nehodu a Alicino neochvějné rozhodnutí mi dát sukni bylo vše Super. Až moc. Asi se ještě něco stane. Aby to bylo vyrovnané.“

„No tak neplaš. Dnešek se vyrovnal nějakému dnu, který byl strašně strašný.“

„Snad máš pravdu a Renée se někde zapomněla se svým novým známým. Philem. To mě napadá, že na zítřek jsem domluvená s Renée na oběd s tím jejím objevem.“

„To je škoda, měl jsem ti navrhnout, abychom jeli s Alicí nakupovat.“

„Jeli?“

„No já Alice a ty.“

„Škoda. Ale už jsem odmluvená a odmítnout to nemůžu.“

„Spíš nechceš jít nakupovat s Alicí. Usoudila, že by ti mněla koupit nějakou náhradu za ty kalhoty, co ti vyhodila oknem a to tričko. Bude zklamaná. Ale určitě si najde nějakou chvíli, abys s ní šla ještě v New Yorku.“ Smál se.

Klaply dveře a já se podívala na hodiny. 10 hodin. To to rychle uteklo..

„Neměl bys jít domů?“

„Po vysvětlování už vypadnu.“

„Tak jdem na to. Drž mi palce.“

Naposledy jsem se nadechla a vyšla vstříc Renée.

* * *

„Ahoj miláčku.“

„Ahoj Edwarde.“

„Ahoj mami. Ty nejseš překvapená že je tady?“

„Ani ne?“

Teď jsem to nechápala. Myslela jsem že se u ní projeví její rozhodnost matky a místo toho tu na mě čeká moje ´nejlepší kamarádka´ matka. Pokud byl překvapený i Edward nedal to na sobě znát.

„Dobrý den pa … Renée.“

„Jen Renée.“

„Ahoj.“ Renée měla dobrou náladu. Až moc dobrou.

„Zlatíčka co jste dělali, když jsem tu nebyla. A to mě napadá. Bello? Proč tě Edward nesl?“

„No mami … víš.“ Když mi do toho skočil Edward.

„Ona Bella je strašně nešikovná, tak abychom tam vůbec někdy došli, tak sem ji nesl. A pak si vymkla kotník, tak jsem ji nesl. Naštěstí je Carlisle doktor tak ji to až zázračně spravil.“

„No jo moje holčička má špatnou rovnováhu. Vůbec netuším, po kom to zdědila.“

„To já taky ne.“

Proč každá konverzace s Collenovými musí skončit u mé gravitace? Grrrrrrr.

„Fakt díky všem za důvěru.“

„No tak to nebyla výtka, jen pouhé konstatování. A nikdo neměl v úmyslu tě urazit Bells.“

Tím Bells mě dostal. Tak mi říkal jen táta a Jacob.

Máma se k němu přidala:“ Opravdu to nebyla výtka a navíc, někomu se tvoje nedostatky můžou zdát jako přednosti.“

Mněla pravdu. Chovala jsem se jak malá.

„No a Edwarde na zítřek si nic neplánujte. S Bellou jsme se domluvili, že se mnou půjde na oběd… Viď Bell.“

„Jasně mami já nezapomněla.“

„Edwarde?“

„Ano Pan…Renée?“

„Nečekají na tebe doma? Ono už je dost hodin.“

„Já už půjdu Renée.“ A zářivě se usmál.

„Bells tak pozítří se určitě stavím.“ A odešel. Jen co se za ním zavřeli dveře René se zeptala:

„Bell?Už jsi našla svého tajného ctitele?“

„Nee. Proč?“

„No já jen, že jsem ho už asi objevila.“

„Maminko, řekni mi kdo to je.“

„Ne.“

„No tak řekni mi to.“

„Ne neřeknu. Bude lepší, když na to přijdeš sama nebo když ti to dotyčný řekne sám.“

„Mami, nenapínej mě!“

„Ale budu.“

„Dík.“ Řekla jsem naštvaně.

„Není zač.“

„A Bell? Řekneš mi co jste dneska dělali?“

„Nee.“

„Prosím.“

„Ne.“

„Tak mi to okamžitě řekni!“ Teď použila autoritativní rodičovský tón a ne kamarádský.

„Ach jo mami. Ty mě vydíráš.“

„No tak. Je to kvůli tomu, že jsem ti neřekla toho ctitele?“ To nebyla otázka, ale konstatování.

„Jo.“

„A chceš mi to vůbec říct?“

„Nevím.“

„Jestli ano tak povídej.“

„Díky mami.“

„Není zač.“

Renée Swanová

Přišla jsem do hotelu docela pozdě. S Philem utíkal čas velmi rychle. Až jsem si ani nevšimla, že už je noc. Když jsem přišla do recepce, za pultem se na mě recepční usmála. Už mě znala a věděla kam patřím. Byla docela milá. Vstoupila jsem do výtahu a  zmáčkla tlačítko do našeho poschodí a vnikla jsem do pokojů. Měla jsem tak dobrou náladu, že mi ji v mezích nemohlo nic zkazit. Byla jsem po dlouhé době dokonale šťastná.

„Ahoj miláčku.“ Zavolala jsem do světla. Ani mě nepřekvapilo, že u nás byl Edward Cullen. Všimla jsem si už ráno, když ji nesl jak na ni dával pozor a byl mnohem víc šťastný, než já teď. Bella měla štěstí, že se stěhovali do Forks. Přála jsem ji to.Na ni jsem taky viděla, že ji miluje. Byl pro ni ten pravý, alespoň podle mě.

„Ahoj Edwarde.“

„Ahoj mami. Ty nejseš překvapená že je tady?“

„Ani ne?“

„Dobrý den pa … Renée.“

„Jen Renée.“

„Ahoj.“

„Zlatíčka co jste dělali, když jsem tu nebyla. A to mě napadá. Bello? Proč tě Edward nesl?“

„No mami … víš.“

„Ona Bella je strašně nešikovná, tak abychom tam vůbec někdy došli, tak sem ji nesl. A pak si vymkla kotník, tak jsem ji nesl. Naštěstí je Carlisle doktor tak ji to až zázračně spravil.“

No to určitě. Spíš bych řekla, že je to proto že jsi nechtěl, aby se ji něco stalo. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí.

„No jo moje holčička má špatnou rovnováhu. Vůbec netuším, po kom to zdědila.“

„To já taky ne.“

„Fakt díky všem za důvěru.“

No jo moje holčička se rozčiluje. Nechce před Edwardem vypadat blbě. Ale on ji přece miluje. Je to zřejmé už z jeho pohledu! Proč si dělá takové starosti. Řekla bych, že on setrvá, i když si Bell najde někoho jiného.On na ni bude čekat a bude vždy k dispozici, když bude potřebovat oporu. Láska na první pohled, přímo vytištěna z románu. Možná to takový román i bude. Doufám.

„No tak to nebyla výtka, jen pouhé konstatování. A nikdo neměl v úmyslu tě urazit Bells.“

Bells tak ji říkal jen Charlie. Je to tak dávno. Málem jsem se ztratila ve vzpomínkách.

„Edward má pravdu to nebyla výtka a navíc, někomu se tvoje nedostatky můžou zdát jako přednosti.“

„No a Edwarde na zítřek si nic neplánujte. S Bellou jsme se domluvili, že se mnou půjde na oběd… Viď Bell.“

Nechtěla jsem jim kazit plány, ale ta večeře byla důležitá. Pro mě i pro Phila.

„Jasně mami já nezapomněla.“

„Edwarde?“

„Ano Pan…Renée?“  Musela jsem ho taktně vyhodit. Potřebovala jsem si promluvit s Bellou.

„Nečekají na tebe doma? Ono už je dost hodin.“

„Já už půjdu Renée.“ A zářivě se usmál.

„Bells tak pozítří se určitě stavím.“ Romantika. Ach. Bell se ale má. Já když jsem byla mladá. STOP! Já jsem mladá tak co blbnu?

Edward odešel. Jen co se za ním zavřeli dveře zeptala jsem se na otázku, která mě trápila už od rána. Myslím že znám  odpověď.

„Bell?Už jsi našla svého tajného ctitele?“ 

„Nee. Proč?“

„No já jen, že jsem ho už asi objevila.“

„Maminko, řekni mi kdo to je.“

„Ne.“ Nemínil a jsem Edwardovi kazit překvapení. Zvláštní bylo, že ji to nedošlo. Je pravda, že ona se na něho nedívala, když se na ni tak díval.

„No tak řekni mi to.“

„Ne neřeknu. Bude lepší, když na to přijdeš sama nebo když ti to dotyčný řekne sám.“

„Mami, nenapínej mě!“

„Ale budu.“

„Dík.“ Řekla naštvaně.

„Není zač.“

„A Bell? Řekneš mi co jste dneska dělali?“

„Nee.“

„Prosím.“

„Ne.“

„Tak mi to okamžitě řekni!“ Teď jsem už použila autoritativní rodičovský tón a ne kamarádský.

„Ach jo mami. Ty mě vydíráš.“

„No tak. Je to kvůli tomu, že jsem ti neřekla toho ctitele?“ To nebyla otázka, ale konstatování.

„Jo.“

„A chceš mi to vůbec říct?“

„Nevím.“

„Jestli ano tak povídej.“

„Díky mami.“

„Není zač.“

„Mami, já se necítím, abych ti to řekla dneska. Zítra, až si to sama v hlavě utříbím ti to povím.… Tak dobrou noc. A moc ti děkuju.“

„Není zač děvenko moje.“

 Zašeptala jsem a doufala, že to nezaslechla. A šla jsem se osprchovat a snít o svém princi. Milovala jsem spánek, protože tam nebylo nic nemožné. Někdy jsem přemýšlela, jestli nežijeme ve snech a skutečnost je vlastně sen a náš svět je ve světě snů. Je tam i naše místo. Začínala jsem filozofovat. Byla jsem moc šťastná. Až moc. Jednoho štěstí bylo na jeden den dost. Štěstí jsem dneska měla dvě. Bell si našla přítele i když o tom ještě nevěděla. A druhé byl Phil. Můj rytíř na bílém koni. Můj princ.