Omnia Vincit Amor - Láska vítězí

Autorka: Sauri

7. část – Namále

Edward Cullen

Seděl jsem v autě už hodnou chvíli, ale mě to připadalo jako chvilka. Celou tu dobu mě zajímala jen jedna jediná myšlenka Bella. Když jsem odjel od nás málem jsem se vyboural. Naštěstí jsem upír, takže se nic nestalo stačil jsem v čas zareagovat. Soustředil jsem se na Bellu a tak jsem si na poslední chvíli všiml z mysli ostatních ž se blíží. Vystoupil jsem z auta a vyšel ji vstříc k hotelu. Snažil jsem se nevnímat myšlenky okouzlených dam.

Ten je tak krásný!!

Možná se mu líbím.

Kéž by byl můj!!

Myšlenky jsem ignoroval a soustředil se v myslích pracovníků na obrázek Belly. Ani jsem nestihl nahlédnout do myslí, které by ji mohli vidět. Ucítil jsem její vůni. Všechno jsem viděl červeně, ale jakmile jsem si vybavil obrázek Belly všechna chuť mě přešla. Byla můj lék na ´žízeň´ a já ho nemínil ztratit.

„Ahoj!“ Pozdravila mě už od východu z hotelu.

„Ahoj.“ Byla nádherná. Ještě hezčí než v noci. I přes všechno okouzlení jsem dával pozor na pachy, aby se k ní ten cizí upír nemohl přiblížit i kdyby chtěl.

„Jakpak ses vyspala?“

 To mě zajímalo nejvíc. Ve spánku jsem její myšlenky taky neslyšel a jelikož nevykřikovala za spaní a jen se usmívala zajímalo mě to.

„No… ehm…dobře….“ Bylo vidět že je v rozpacích.

„Čekám tu už půl hodiny myslel jsem že budeš nedočkavá a tak si přivstaneš.“  Začal jsem bezmyšlenkovitě plácat.

„Kde máš auto?“ Co ji mám říct? Mám ho sice v garáži, ale nemůžeme přijet tak brzo. Dostal jsem spásný nápad.

„Dojdeme k nám pěšky.“

„Cože!“ Hmm. Jsem zvědav co proti tomu má?

„No uděláme si vycházku, abychom u nás byli na oběd.“ Obhajoval jsem se.

„Aha.“

„Ehm…Edwarde…nemohli by jsme se svést metrem.“ Proč jako?

„Ne.“

„Prosím.“ Udělala na mě psí oči. Myslel jsem že se zblázním, byla tak milá.

„No tak dobře, ale jen kousek.“ Povolil jsem. 

Pozoroval jsem ji a zůstával ve střehu. Najednou jsem viděl jak padá. Nestihl jsem si uvědomit co dělám. Zachytil jsem ji. Doufám že mě nikdo neviděl. Ale došla mi jiná věc. Ona neměla nic proti vycházce lesem, ale spíš se bála že k nám nedojde živa a zdráva.

 „Proto jsi chtěla jet metrem?“

„Hmm.“ Musel jsem se zasmát, nemohl jsem to udržet.

„Promiň, ale musím se zasmát.“

„Pff.“ To mě rozesmálo ještě víc.

„Nezlob se.“ Řekl jsem provinile, ale měl jsem co dělat abych se alespoň neusmál.

Rozhodl jsem se ji cestu k nám zpříjemnit tím že ji vezmu do náruče. Bylo to asi neuvážlivé, ale já si nemohl pomoct.

Chvíli jsme šli a já nevnímal nic než ji. Pak jsem se začal zaobírat myšlenkami lidí kolem.

Proč ji nese?? 

Je zraněná??

Je tak krásný! Kéž bych byla na místě jí.

Ta se má.

Jedny myšlenky přehlušovali všechny ostatní.

Co dělá moje dcera v náruči toho krásného mladíka? Neříkala náhodou, že byla s Alici? Proč by mi ale lhala?

Zasmál jsem se.

„Čemu se směješ Edwarde?“

„Všichni na nás koukají a nejvíc tvoje mamka.“

„Tys ji někdy viděl?“

„Ano jak jsem tě vezl domů.“ To byla lež, lae jak jsem se jí mněl vymluvit?

Takovou chybu jsem nikdy neudělal. To ona mě tak rozptylovala.

Podívala se tam kam jsem ukazoval. A překvapením ji zpadla ústa do směšného úšklebku

„Postav mě na zem.“

 No to tak ještě se mi zramuje. Ne mi!! Kolikrát si to mám opakovat není můj majetek!!

„Okamžitě!“

„Ne. Nepustím tě. Chceš mě představit?“

„Budu muset, ale okamžitě mě postav.“

„Nee. Donesu tě tam.“ a už jsem byl v pohybu.

Doběhl jsem k Renée Když jsem ji postavil. Málem ji smetl dav.

„Dobrý den paní Swanová. Já jsem bratr Alice. Vedu Bellu představit naší rodině.“

„Říkej mi Renée. Proč ji nevede Alice?“

„Alice připravuje uvítání.“

Doufal jsem že moje okouzlení ni přivede na jiné myšlenky a nebude obviňovat Bellu.

 „No tak se mějte. A nezlob!“ Renée se usmála a odešla rychlým krokem na svoje ´pochůzky´.

„No to fakt dík.“ Začal jsem se smát. Ona se přidala.

„No vidíš! I smát se umíš.“

„Ha ha ha.“

Vzal jsem ji zase do náruče.

 „Radši tě ponesu celou cestu.“

„Proč?“ Co jsem ji na to měl odpovědět. Že se ji chci dotýkat? Že bych ji nejradši zlíbal?

„Takhle bysme tam nedošli ani na vánoce.“

„Měls vzít auto.“

To mě opět rozesmálo.

„Já ho vzal, ale ty jsi vstala moc brzo.“

ZASE jsem dostal záchvat smíchu.

* * *

„Tak a jsme tady.“

„Kde.“ Nechápala.

„Na nádraží. Nebo chceš abych tě donesl i do vlaku?“

„No… neprotestovala bych.“

„Tak jo.  Jak chceš!“

„Ale všichni se na nás dívají a zvlášť na tebe. Nikdo nemůže přehlédnout tvou jedinečnou krásu.“

Přijelo nám metro a tak jsme nastoupili. Jelikož bylo metro přeplněné museli jsme stát.

Svezli jsme se tak tři zastávky a pak jsme vystoupily.

„Chceš zase vzít nebo se míníš dostat přes les po čtyřech?“

„Proč po čtyřech?“ ZASE nechápala.

„No budeš padat z menší výšky.“ Uchichtl jsem se. Pohled Belly chodící po čtyřech přes tan mokrý les mě kdovíproč rozesmíval.

„Fakt dík za důvěru.“

„Neber si to tak. Nechtěl jsem se ti posmívat. Natož zklamat tvou důvěru.“

Rozběhl jsem se. Běžel jsem rychleji než průměrný člověk. Doufal jsem že si toho nikdo nevšimne.

„Nechceš abych ti vylezla na záda?“

„Proč? Běžím snad moc pomalu či je to pro tebe nepohodlné?“

„Ne, ale aby se ti běželo líp a nemusels zatěžovat ruce.“

„Mě to nevadí.“

„Fajn, ale mě jo, takže mě pusť a já ti vylezu na záda. Přece je to jen pohodlnější než lézt po čtyřech.“

„Hmm.“Dělal jsem zamyšleného.

„Asi máš pravdu po čtyřech by se mi těch sedm kiláků lézt nechtělo.

„Cože sedm kiláků! To půjdu radši po svých! Ještě mi tady omdlíš z námahy a já budu dělat co?“

„Umělý dýchání.“ozvalo se za námi. Poznal jsem podle hlasu i vůně Emmeta. A rozchechtal jsem se. Umělí dýchání by upírovi asi moc nepomohlo. Ale jinak bych si ho nechal líbit.

Nechápavě se na nás dívala. Ale já ji nemínil vysvětlovat že jsme upíři. Ještě ne.

„Něco mi uniká?“

Já jsem nemohl popadnout dech z toho smíchu. Samozřejmě jen Tak se ji radši Emmet představil sám.

„Jsem lamač dívčích srdcí.“ No super lí se představit nemohl. Celý Emmet.

„To vidím mé srdce je zlomeno………Ale ne tvou krásou……… tvým vtipem.“ Řekla procítěně jak Julie na Romea.

„No tak dobře krásko tvého zlomeného srdce. Jsem Emmet.“

„Edwardův bratr?“ dodá se zájmem.

„Nevím jestli chci zamilovanýho bratra.“ Hodil jsem po něm pohled, že kdyby platolo rčení zabíjet pohledem Emmet by byl mrtvý.

„Coooo?“

To už jsem k nim radši přidal než Emmet plácne další blbost.

 „Ale nic.“ Řeknu lhostejně.

 „´Vydáme´ se na cestu?“

Emmet mi začne divadelním šeptem sdělovat svoje připomínky ohledně Belly.

„To je kočka viď brácha. Ale její nešikovnost ji ubírá body. Ale její smysl pro humor jí je zase přidá takže hodnotím 7 z 10. 10 má jen Rosalie a 9 má Heidi a samozdřejmě 8 Alice.“

„Tak teda dík nemohlo by to být 7,5?“Řekne otráveným hlasem.

„NO tak jo 7,3. Víc nepřidám ani za nic.“

 Chtěl jsem Emmeta alespoň žduchnout, ale když jsem viděl Bellu padat už bylo pozdě na to ji zachytit. I pro upíra.Řítila se k zemi. Naneštěstí se nestihla zachytit větve a rozedřela sisi ruku do krve. Jedna kapka spadla na zem. A ona s ní. Když dopadla na zem vyválela se v bahně po včerejším deštíku. Nevěděl jsem jak Emmet zareaguje. Neměl moc dobré ovládání. Naštěstí stih včas přestat dýchat. Tak jsem radši přiskočil k Belle, ale Emmeta jsem pořád pozoroval.

Pomohl jsem ji vstát.Když ji to nešlo vzal jsem ji do náruče.

Začal jsem ji masírovat kotník a asi po půl minutě jsem vytáhl náplast a dezinfekci z kapsy a zalepil jsem ji sice to moc nepomůže v pachu ale troška může pomoct jak mě tak Emmetovi, který nedýchal to já jsem se nemohl nabažit její vůně, která byla díky krvi ještě pronikavější.

„Mohlo to být horší.“ Usměju se na Emmeta.

Emmet se díky bohu držel za námi a nedýchal.

Rozhodl jsem se neriskovat  a nést ji. Soustředil jsem se na myšlenky Emmeta, jestli se náhodou přestal ovládat. Taky jsem se soustředil na Bellin tep srdce. Když jsem ji nesl její tep se zrychlil a občas přestala dýchat. Já jsem se na ni díval a představoval jsem si jak by asi vypadala, kdyby byla upírkou. Díval jsem se na ni zasněně a zamilovaně, jak jsem se na sebe díval v Emmetově mysli.

To už jsem nevydržel a prolomil ticho.

„Tak jsme tady. Prvně půjdeme za Carlislem.“

No nakonec jsme prvně za Carlislem nešli. Z domu se na nás totiž vyřítila Alice s ustaraným výrazem.

„Uf jsi živá.“

„No a neměla bych bít? To máme takové zpoždění?“

Alice ji neodpověděla jen se ustaraně dívala na Emmeta. Ten se na ni usmál a zavrtěl hlavou. A v mysli mi posílala obrázky, útržky toho co viděla.

Teprve teď si Alice všimla, že ji nesu.

„Tos ji nesl celou cestu k nám nebo si zase něco udělala?“

„No jak se to vezme prvně jsem ji nesl aby nepadala a pak proto, že nemohla chodit.“

„No jo no. Prvně mysli a potom konej.“

V mysli mi posílala jednu nadávku za druhou.

Co kdyby ses neudržel? Co kdybys ji zabil. Nebo Emmet!!

 „Nic se nestalo.“

Alice se na mě zamračila ale nic neříkala.

Nemohl jsem se soustředit musel jsem myslet na Bellin kotník.

„Kde je Carlisle?“

„Ty už ho zase potřebuješ Bello? A jakej kotník je to dnes?“

„No ten stejnej. Doufám, že dojdu zpět domů.“

„Žádné chození nebude Edward tě hezky odveze domů autem.“

 „Ale jak vždyť auto je u nás?“

„Bello.“ Povzdechla si 

„Nemáme jen jedno auto. Jak by jezdil Carlisle do práce a jak ostatní když jdu na nákupy?“

Tomu jsem se musel usmát. Většina rodin má jedno nebo dvě auta my máme ronou 7 a 3 motorky.

 „No tak, mohli bysme jít za Carlislem nebo míníš Belle ovázat kotník sama Alice?“ Ozval jsem se.

„Jasně je ve své pracovně.“

Carlisle nás přivítal s otevřenou náručí.

„Tak copak dneska budu ošetřovat. Doufám, že aspoň zlomeninu.“

„Tak vážné to snad nebude. Nohu v sádře bych mít nechtěla.“

„No tak se na to podíváme. Polož mi ji na gauč Edwarde. … Můžeš jít..“

„Ne já si počkám a pak ji odvedu za ostatními.“

„Kde ses tak zřídila prosím tě. Doufám, že do tebe Edward nešťouch.“

„Ale ne to já neumím chodit po rovném povrchu natož v lese.“

„Cože vy jste šli lesem a kdys prosím tě vstávala?“

„No před hotelem jsem byla v osm.“

„Tak to se nedivím, že jste šli pěšky.…A jak se ti to stalo?“

„No takovej blbej kámen mi skočil pod nohy a já o něho zakopla a spadla do bláta. A ten pitomýmu šutru se nic nestalo a v klidu odkráčel.“

„Hmm. Asi budu muset vysbírat všechny kameny v lese jestli tam s tebou ještě někdy chci jít.“

Musel jsem se smát Bellině nemotornosti.

Když bella vstávala zatížila kotník a spadla spět na pohovku. Ustaraně jsem se na ni podíval a doufal že si toho nevšimla.

„Jejda ta pohovka bude špinavá.“

„To nevadí koupíme novou stejně je tahle už stará, tak ji nebudeme stěhovat.“

„Já tě vezmu,“ Dřív než jsem se zeptal zvedl jsem ji do náruče.

Sestoupili jsme po schodech dolů za ostatními. Alice na nás čekala v mezipatře, kde měla ´svůj´ pokoj.

„Pojď se převlýknout, takhle tě dolů nepustím.“

No tak to si Bella užije. Ještě s tím kotníkem.

Podívala se na mě a já jsem ji postavil na zem, ale pořád jsem ji radši přidržoval v pase. Nevím jak ji bylo, ale moji ruku neoddělala a ani se neodtáhla. Bylo to zvláštní připadalo mi že se známe celý život.

„No tak pojď a nekoukej se tak zamilovaně.“

Alice se jen omluvně podívala a potutelně se usmála.

Dotáhla ji do svého pokoje.

Nemohl jsem se rozhodnout zda odejít nebo ne. Možná mě bude Bella ještě potřebovat. Nakonec jsem zvolil kompromis. Odeel jsem do koupelny vedle Aliciny a Jasprovi ložnice. Nakoukl jsem Alici do hlavy. Vytahovala ze skříně černou sukni ke kolenům a bílou halenku. Pak vytáhla boty na podpatku. Když  na ni Bella nevěřícně dívala asi si vzpoměla na vyvrknutý kotník a vytáhla černé baleríny. Musel jsem se usmát. Jinak to nešlo. Tipická Alice. Má vždy pro všechny oblečení a boty v zásobě.

„Alice neměla bys tady nějaký kalhoty a tenisky s tričkem?“ Zase tipická Bella.

„Ne.“ Řekla a znělo to naštvaně.

„Obleč si tohle nebo nic.“ A pro větší důraz svých slov vyhodila Bellino zablácené oblečení oknem ven.

„Alice ne!“

„To si na sebe nevezmu vždyť se ještě zabiju!“

„Stejně tě Edward nenechá chodit.“

Co to zase plácá?? Já ?? Vlastně má pravdu. Nenechal bych ji chodit. Ale to neznamená, že si ji nepodám.

„Proč jako?“ To se začala Bella převlékat tak jsem se urychleně stáhl z Aliciny mysli.

„Ale nic neměla jsem ti to říkat.“ To už jsem jen slyšel, ale měla pravdu. To říkat neměla.

Pak už se k tomuto tématu ani jedna nevrátila a dohadovali se jestli si Bella tu sukni oblékne nebo ne.Zajímalo by mě kdo první ustoupí. Typoval bych Bellu.

„No vidíš, že to jde. Teď ti pomůžu dolů a představím tě ostatním.“

Takže jsem měl pravdu.

„Dobře Alice, ale máš to u mě.“

„Já vím, ale jednou mi za to budeš vděčná.“ Cooooo??? Asi bych měl seběhnou dolů, abych nevypadal jak špeh. Jenže mě začal Carlisle naléhavě volat a tak jsem místo seběhnutí dolů utíkal nahoru do pracovny.

 „A teď rychle dolů už tam na nás čekají dvacet minut.“

Tak tak jsem to stihl aby si mě obě nevšimly jak letím nahoru.

Zkulhávala ze schodů. Pohled na místnost ji plně ohromil. A to ještě neviděla zbytek domu.Další pohled věnovala mému piánu. Zatetelil jsem se štěstím, když na něj ohromeně zírala, jako by ho tu nečekala. To vše jsem vnímal z pěti pohledů. Carlislise  si odkašlal.

„Edwarde. Mohl bych s tebou mluvit?“

„Ano.“ Ale poslouchal jsem na půl ucha. Druhým jsem zaslechl Emmetovo volání.

 „Bello jsi kočka!! Měla by ses do sukní oblíkat častěji.“ Tipický Emmet.

Překvapením pro mě byla Bellina odpověď.

„Emmete seš kocour! Měla bych tě víckrát vidět bez kalhot.

„No to není špatná nabídka.“

Přestal jsem se soustředit na Carlsleho otázky, teda vlastně se mě ještě na nic neptal omluvně jsem se na něj koukl a seběhl jsem upíří rychlostí schody. Postavil jsemse asi dva metry za Bellu.

„Nechcete už přestat?“

„Vždyť mi nic neděláme.“

Všichni se smějí. Emmet se směje nejvíc až se skácí z židle na které seděl.

„Ta kočka je moje. Alespoň někdo vtipný v rodinně.“ Řeknu satrkasticky.

„No tak brácha nežárli já mám Rose viď miláčku.“

 „Heeej Bello!! Jseš tady nebo kde se touláš??“

„Ano Emmete?“

„Dáš si oběd?“

„Jo jasně.“

„Tradá do kuchyně.“

Byla okouzlena i kuchyní. Tak ji Esme vysvětlila:

„Jsem restaurátorka a designer.“

„Aha je to tu krásné.“

„Ve Forks ti v našem domě zařídím pokoj. Jak znám Alici bude pořádat různé pyžamové party, tak ať máš u nás  kde přespat.“ Slíbila ji.

To se ale nebude moct ubytovat v mém pokoji!!

„Děkuju. Myslím, že si ještě užiju a budu se těšit do své staré dobré postele.“

Esme se zvonkově zasmála.

„Nevěděla jsem co máš ráda tak jsem uvařila od všeho kousek.“

Doufám, že nás nebude moc pozorovat, abychom nemuseli nict jíst.

„To jsi vařila kvůli mně?“

„No vlastně ani ne.“

 Tak teď kecala. Kvůli jinýmu by to asi vařila?? Přišlo mi to vtipné.

„Děkuju.“

„Není zač.“

Vybrala si Rýži a kuřecí maso. A koukala se po nás. Tak jsem si uždibl kousek ňákýho masa.

Alice vstala od stolu.

„Bello ukážu ti dům. Chceš?“ Bylo to konstatování. Nedalo se odmítnout. Tak vstala a šla za Alicí.

Můj pokoj ji neukázala. Trochu mě to naštvalo. Ale okamžitě jsem to pustil z hlavy, když jsem si uvědomil jako kdo voní. Jako elf. Jak je to možné? Nemělo by se to ukázat i v jejích postřezích? Proč je tak nešikovná??

„Alice neukázala jsi mi už všechno?“

„Jo, ale neboj se. Místností bylo jen 10.“

„Jen takový domek nemá nikdo ve Forks.“

„No jo, ale my nejsme z Forks.“

„Máš pravdu jste z New Yorku.“

Tento rozhovor mi šel jedním uchem tam a druhým zpět. Vnímal jsem jen své obavy. Co se stane až to zjistí ostatní?? Měl bych jim to říct hned??

Bellino bezvládné tělo leželo v mé náruči. Zabil ji neznámý upír kvůli tomu, že byla cítit elfy. I když je obyčejní lidé neviděli. Existovali. Stejně jako upíři se schovávali, aby je lidé nenašli a nevěděli o nich.

Pak jsem uviděl Alicinu vize a rozhodl jsem se to uskutečnit teď. Požádal jsem Alici aby ji někam odvedla.

„Hej Alice!! Co se dějě?“

„Promiň. Pojď se podívat na zahradu.“

„Nepůjdeme nejdřív za ostatníma?“

„NE.“

Když vyšli ven na zahradu. Uačal jsem s výkladem a svými obavami.

„Mohli by jsme jít do pracovny Carlise?

„No proč ne odpověděla mi Esme.“

Během sekundy jsme tam byli všichni.

„Musím vám něco říct,“

„Co?“ vyhrkl nedočkavý Jasper, který cítil moje napjetí.

„Bella…“

„Co je s Bellou?“ otázala se Rosalie tak přátelsky, že mě to až překvapilo. Myslel jsem že ona bude mít největší problém se sní spřátelit.

„No… jak bych to řekl.“ Nevěděl jsem jak začít a ani jsem nevěděl jak budou reagovat. Kdyby nebylo Aliciny  vize nechal bych to na později.

„Bella je cítit elfy.“

„Stýkala se s nimi?“ Zeptal se praktický Carlisle.

„ Ne, její vůně je smýchána s elfí vůní.“

„No a je v tom nějaký problém?“ Otáže se vážně Emmet, od kterého bych to nečekal.

„Já jsem se do ni zamiloval. Je to moje spřízněná duše.“

Esme vzdychne. Carlisle se tváří zahanbeně. Rosalie pění. Emmet se rozhodl ji skusit proměnit.

„NEEEEEEE!!“

„EMETE!“

„NE!“

Chytnu ho v pase a sevřu jak nejpevněji můžu.

„Emmete teď ne. Nech ji ať má na výběr.“ Zašeptám mu do ucha.

„Edwarde, Vždyť spřízněná duše je pro každého jen jedna. Ani víc. Ani míň. Nemůžeš si ji nechat utéct.“

„Ne, ale můžu ji nechat si vybrat mezi mnou a někým jiným. Stejně se ke mně jednou vrátí.“

„Asi máš pravdu, ale když ji neproměníš Tak to udělám já to ti slibuju a udělám to dřív než si ji odvedou mezi elfy. Pak bude nezískatelná a bude se držet elfských tradic.“

„To nemůžeš vědět.“

Moje argumenty nebyly moc přesvědčivé. Věděl jsem, že až si ji odvedou bude už pozdě a ona se nebude moct vrátit do lidského života. Navždy zůstane mezi elfy v deštném pralese. Možná v amazonii. Alespoň by jsme byli na stejném kontinentě.

Nejhůř na tom byla asi Alice a Rosalie. Hned po mě. Zjštění, že je Bella elf bylo hrozivé. Hned bylo míň pravděpodobné, že se budeme moct dát dohromady. Ale měl jsem jen jednu naději. Pořád budeme spřízněné duše. To nebudou moc změnit ani elfové ano nikdo jiný. Doufám.

Esme Cullenová

Edward se po tom co pustil Emmeta úplně psychicky zhroutil. Dobře věděl co to znamená jestli je Bella elf. Ale pořád to může být náhoda i když je to velmi málo pravděpodobné. S elfem jsem se setkala jen jednou a to jsem ho ani neviděla. Jen jsem ho cítila. Musím přiznat, že kdyby mě Edward neřekl, že je cítit elfy nikdy bych ne to nepřišla. Je mi teď Edwarda líto. Jeho spřízněnou duši si pak nejspíš odvedou elfové. Ale do té doby není nic zmařeno.

„Edwarde?“ 

Neodpovídal mi tak jsem si k němu přisedla.

„Edwarde. Dokud ji neodvedli není nic zmařeno.“

„Já vím. Ale nemůžu se zbavit dojmu že se mi vzdaluje.“

„Vždyť jsi ji ještě ani nikam nepozval tak proč skuhráš?“

„Máš pravdu . Esme díky.“

To už se zase usmíval a sešel dolů do přijímací místnosti. A všichni jsme čekali na Bellu a Alici která ji ne moc taktně odvedla do lesa. Ale za to přece nemohla. Její vidění se mění podle rozhodnutí člověka a když viděla že ji Emmet kousne tak ji odvedla, ale neviděla že to bude až za dlouho, jak slíbil Edwardovi. Vlastně do té doby než bude znát pravdu o mýtyckých postavách nebo objeví své schopnosti elfů a oni si ji odvedou do svého království. Ale abyste si nemysleli, že jsou elfové bezohlední tak oni neodvádí elfy z jejich biologických rodin do té doby než objeví pravdu, což je dost ojedinělé nebo a to spíš naleznou své schopnosti elfů a lidé by je poslali do blázince, kdyby se někomu svěřili. To zasahují elfové a ukazují jim nové možnosti, nový svět. Ale jediné v co věří je Láska. Věčná láska. Té by nebránili. I kdyby byla naprosto neracionální a stupidní. Přece jen má Edward šanci. Teď je rozhodnutí na Belle i když o tom neví a to je dobře. DOUFÁM že se rozhodne pro Edwarda. Že v něm najde spřízněnou duši jako on v ní .

DOUFÁM …