Omnia Vincit Amor - Láska vítězí

Autorka: Sauri

Doufám, že vás ty předchozí kapitoly moc nenudily. Teď teprve přijdou kapitoly ve kterých se něco děje tak díky za trpělivost.

6. část – Namále

Bella Swan

Pak mě moje zloba přešla protože jsem si vzpomněla co je dnes za den. JUPÍÍ!!!

Dneska jdu za Cullenovými! Konečně je všechny poznám!! Stejně se mi udá, že jsem je hledala celý život. A teď jsem je našla! To se nestane každému. Někdo nenajde opravdové přátele za celý svůj život. Byla jsem za to ráda.

Ale co si mám vzít na sebe, abych na ně udělala dojem. Vlastně spíš na něj. Ale co stejně na něj nezapůsobím ať si navlíknu cokoliv tak je to jedno. Nakonec jsem si vzala rifle co mi koupila Alice a co jsem měla i včera. A za tričko jsem si vzala Alicin super ´rozkošné´ tričko. Přemázla jsem si oči řasenkou a na stíny jsem se vykašlala. Už jen lesk na rty a mé dílo bylo dokonáno.

Učesala jsem se a jako ztřeštěná jsem vzletěla z hotelu. Renée si toho všimla, protože se chystala za Philem nebo do města. Typovala bych to první, protože byla nalíčená a to normálně nedělá. Rozloučila jsem se a vletěla do výtahu.Z něho jsem viděla jak nad tím Renée kroutí hlavou. Kdoví co si myslela. Teď my to bylo jedno. Přemýšlela jsem jestli tam na mě bude Edward čekat, protože  jsme si nedomluvily žádný čas. Vyběhl ajsem ven a tam mě čekalo příjemné překvapení. Edward bez auta.

„Ahoj!“Pozdravila jsem ho už od východu z hotelu.

„Ahoj.“ Nádherně se na mě usmál. Myslela jsem, že spadnu.

„Jakpak ses vyspala?“Proč se na to ptá? Co mu mám říct?

„No… ehm…dobře….“

„Čekám tu už půl hodiny myslel jsem že budeš nedočkavá a tak si přivstaneš.“  Hmm všímavý. Nedočkavá jsem byla a taky jsem si přivstala.

„Kde máš auto?“

„Dojdeme k nám pěšky.“

„Cože!“ Ujelo mi.

„No uděláme si vycházku, abychom u nás byli na oběd.“

„Aha.“

V chození moc dobrá nejsem. Padám i na silnici či rovném povrchu, natož v lese přes který musíme jít. Pokud jsem dobře předpokládala. Nebezpečné kořeny a kameny, které mi nohy naschvál podkopávají.

Takhle dojem neudělám na nikoho. Když přijdu ke Cullenovým celá otrhaná a zkrvavená.

 Ale nahlas jsem nic neřekla a tiše Edwarda následovala. Snažila jsem se dávat pozor na cestu.

„Ehm…Edwarde…nemohli by jsme se svést metrem.“

„Ne.“

„Prosím.“udělala jsem na něj psí oči a ani nedoufala že to zabere.

„No tak dobře, ale jen kousek.“

Moc dlouho mi to nevydrželo. Jen co jsme přešli silnici, že půjdeme na metro, které jsem si vyřvala, zakopla jsem o patník. Naštěstí byl Edward pohotový a zachytil mě. Nádherně uličnicky se usmál. ZASE jsem se nechala okouzlit.

„Proto jsi chtěla jet metrem?“

„Hmm.“ Řekla jsem neurčitě.

„Promiň, ale musím se zasmát.“

„Pff.“ Dělala jsem uraženou.

„Nezlob se.“ Řekl Edward a já se musela aspoň usmát, ale dál jsem dělala uraženou.

Ani jsem se nestihla vzpamatovat a byla jsem v Edwardově náruči.

Byl krásně voňavý. Voněl jak nějaká květina. Růže vzpomněla jsem si. Ta žlutá růže voněla stejně! Vychutnávala jsem si studené obětí. I přes to vedro bylo studené. Přičítala jsem to jeho košili s dlouhými rukávy.

Edward se zasmál. Teď už dost nahlas. Byla jsem tak zabraná do sebe, takže jsem se zeptala čemu se směje.

„Čemu se směješ Edwarde?“

„Všichni na nás koukají a nejvíc tvoje mamka.“

„Tys ji někdy viděl?“

„Ano jak jsem tě vezl domů.“

To se mi nezdálo já ho k nám nezvala, a když jsem přišla tak Renée ještě doma nebyla. Ale proč by mi lhal? Měl k tomu důvod? Okamžitě jsem si i odpověděla NE. A i kdyby je to jeho věc až bude chtít tak mi je řekne.

Podívala jsem se kam ukazoval a opravdu tam stála Renée a zírala na nás.

„Postav mě na zem.“ Když se nic nedělo důrazněji jsem zašeptala.

„Okamžitě!“

„Ne. Nepustím tě. Chceš mě představit?“

„Budu muset, ale okamžitě mě postav.“

„Nee. Donesu tě tam.“ a už byl v pohybu.

Doběhl k Renée jako kdybych nic nevážila a až tam mě postavil. Když mě postavil. Málem mě smetl proud turistů. Moc hlučné město.

„Dobrý den paní Swanová. Já jsem bratr Alice. Vedu Bellu představit naší rodině.“

„Říkej mi Renée. Proč ji nevede Alice?“

„Alice připravuje uvítání.“

Tak o tom jsem nic nevěděla. Za celou tu dobu jsem se nedostala ke slovu, všechnu konverzaci obstarávali Renée s Edwardem. Zvláštní. Jak si rozuměli.

„No tak se mějte. A nezlob!“ To myslela Renée mě a já se na ni zaškaredila. Renée se usmála a odešla rychlým krokem na svoje ´pochůzky´.

„No to fakt dík.“ Řekla jsem Edwardovi. Ten se začal smát. Neodolala a začala se smát taky.

„No vidíš! I smát se umíš.“

„Ha ha ha.“

To už jsem byla zase ve vzduchu a mířili jsme na metro.Všechny pohledy směřovali k nám, ale mě to vůbec nevadilo. Zase zvláštní.

„Radši tě ponesu celou cestu.“

„Proč?“ Zadoufala jsem že kvůli tomu aby mě měl na blízku.

„Takhle bysme tam nedošli ani na vánoce.“

„Měls vzít auto.“

To ho zase rozesmálo.

„Já ho vzal, ale ty jsi vstala moc brzo.“

ZASE dostal záchvat svého nádherného zvonkového smíchu.

* * *

„Tak a jsme tady.“

„Kde.“ Nechápala jsem.

„Na nádraží.    Nebo chceš abych tě donesl i do vlaku?“

„No… neprotestovala bych.“

„Tak jo.  Jak chceš!“

„Ale všichni se na nás dívají a zvlášť na tebe. Nikdo nemůže přehlédnout tvou jedinečnou krásu.“ To pro mě byla poklona. Nikdo mi nikdy žádnej kompliment neřekl. Většinou jsem na škole neslýchala nic nebo nadávky.

Přijelo nám metro a tak jsme nastoupili. Jelikož bylo metro přeplněné museli jsme stát.

Svezli jsme se tak tři zastávky a pak jsme vystoupily. Moc daleko jsme se opravdu nesvezli. Jak Edward sliboval.

„Chceš zase vzít nebo se míníš dostat přes les po čtyřech?“

„Proč po čtyřech?“ Nechápala jsem.

„No budeš padat z menší výšky.“ Uchichtl se.

„Fakt dík za důvěru.“

„Neber si to tak. Nechtěl jsem se ti posmívat. Natož zklamat tvou důvěru.“ Říkal to tak přesvědčivě, že kdyby se nezačal smát asi bych mu uvěřila, že to myslí vážně.

Nedokázala jsem udržet vážnou tvář s Edwardem jsem se musela pořád smát. Jinak to nešlo.

Edward se rozběhl. Běžel rychleji než průměrný člověk. Opět mě udivilo jak je silný, že mě unese a nebrání mu to v běhu.

„Nechceš abych ti vylezla na záda?“

„Proč? Běžím snad moc pomalu či je to pro tebe nepohodlné?“

„Ne, ale aby se ti běželo líp a nemusels zatěžovat ruce.“

„Mě to nevadí.“

„Fajn, ale mě jo, takže mě pusť a já ti vylezu na záda. Přece je to jen pohodlnější než lézt po čtyřech.“

„Hmm.“Dělal zamyšleného.

„Asi máš pravdu po čtyřech by se mi těch sedm kiláků lézt nechtělo.

„Cože sedm kiláků! To půjdu radši po svých! Ještě mi tady omdlíš z námahy a já budu dělat co?“

„Umělý dýchání.“ozvalo se za mnou. Edward se rozchechtal.

Nechápavě jsem na ně hleděla oni se znají?

Já jsem ale blbá on tu bydlí kdovíjak dlouho tak proč by ho neznal? Radši se ozvu než se ztrapním.

„Něco mi uniká?“

Ten svalnatej kluk se mi představí.Edward nemůže má záchvat smíchu.

„Jsem lamač dívčích srdcí.“

„To vidím mé srdce je zlomeno………Ale ne tvou krásou……… tvým vtipem.“ Řeknu procítěně jak Julie na Romea.

„No tak dobře krásko tvého zlomeného srdce. Jsem Emmet.“

„Edwardův bratr?“ dodám se zájmem.

To jsou všichni tak krásní?

„Nevím jestli chci zamilovanýho bratra.“

„Coooo?“

To už se do našeho rozhovoru přidá Edward:

„Ale nic.“ Řekne lhostejně.

To se mi moc nezdá. Do koho je zamilovaný. Do mě asi ne zapomeň na něj je jiná třída než ty bere tě jako kamarádku sestry.

„´Vydáme´ se na cestu?“

Snažím se dávat pozor na zrádné kořeny a kameny.

Emmet začne divadelním šeptem sdělovat Edwardovi připomínky ohledně mě.

„To je kočka viď brácha. Ale její nešikovnost ji ubírá body. Ale její smysl pro humor jí je zase přidá takže hodnotím 7 z 10. 10 má jen Rosalie a 9 má Heidi a samozdřejmě 8 Alice.“

„Tak teda dík nemohlo by to být 7,5?“Řeknu otráveným hlasem.

„NO tak jo 7,3. Víc nepřidám ani za nic.“

Tento vtip se mi nevyplatil. Přestala jsem dávat pozor na cestu a zakopla o zbloudilý balvan. Řítila jsem se k zemi. Naneštěstí jsem se nestihla zachytit větve a rozedřela jsem si ruku do krve. Jedna kapka spadla na zem. A já s ní. Můj nešťastný kámen mi zvrtl moji nedohojenou nohu a já se vyválela v bahně po včerejším deštíku. Tohle všechno mi přišlo jako zpomalený film stihla jsem ještě vnímat Emmetův nedýchající obličej jen co se objevila první kapka krve. A Edwarda jak se za mnou žene svou rychlou chůzí.a pokukuje po Emmetovi.

Shýbne se nade mnou a pomáhá mi vstát. Když mi to nejde vezme mě do náruče i přes to bahno které mám úplně všude. Teď je i na Edwardově bílé košili.

Beze slova  mi začne masírovat kotník a asi po půl minutě vytáhne náplast a dezinfekci z kapsy a zalepí mi mou ruku pak se na mě krásně usměje a řekne:

„Mohlo to být horší.“ Záhadně se usměje na Emmeta.

Tenkrát jsem to ještě nepochopila v pravém slova smyslu. Kdybych to tenkrát věděla dávala bych větší pozor. Kvůli té kapce krve jsem mohla ztratit život i když nevím. A doufám že se to už nikdy nedovím.

Když jsem byla zase v bezpečí a pohodlí Edwardovy náruče všimla jsem si že má oproti včerejška tmavší oči. Včera je měl jak tekutý karamel a teď jak ten tuhý. Emmet je měl ještě světlejší než Edward včera.

Když o tom teď přemýšlím bylo to díky bohu moje jediné štěstí.

Usmíval se na mě, ale držel se tak 5m za námi a nemluvil. To mi na něho za tu chvíli, co jsem ho poznala, nesedělo. Ale nezabývala jsem se tím. Když jsem měla kolem sebe Edwarda všechny myšlenky se mi rozutekli jako voda v řece.

Edward neváhal a řekl mi , že k nim domů je to tak 20 min. rychlé chůze. A že mě radši ponese nebo si udělám něco s tím druhým kotníkem. Neodporovala jsem mu, protože mi v jeho náruči bylo moc dobře. Klidně bych tuhle chvíli prodloužila na věčnost. Nikdo z naší skupiny nedýchal Já proto že jsem to chvilkami zapomínala, jako všechno v Edwardově přítomnosti. Emmet nedýchal vůbec a držel se daleko ode mě. A Edward nedýchal a zasněně se usmíval. Pohled  do jeho zasněných očí jsem si neměla dovolit. Dívaly se na mě. Z toho pohledu se mi podlamovali kolena. I když to prakticky možné nebylo, protože mě Edward nesl.

Jak Edward sliboval za dvacet minut byl jejich dům, no spíš palác, na dohled.

 To poprvé Edward promluvil:

„Tak jsme tady. Prvně půjdeme za Carlislem.“

No nakonec jsme prvně za Carlislem nešli. Z domu se na nás totiž vyřítila Alice s ustaraným výrazem.

„Uf jsi živá.“

„No a neměla bych bít? To máme takové zpoždění?“

Alice mi neodpověděla jen se ustaraně dívala na Emmeta. Ten se na ni usmál a zavrtěl hlavou.

Teprve teď si Alice všimla, že mě Edward nese.

„Tos ji nesl celou cestu k nám nebo si zase něco udělala?“

„No jak se to vezme prvně jsem ji nesl aby nepadala a pak proto, že nemohla chodit.“

„No jo no. Prvně mysli a potom konej.“

Nevěděla jsem na koho to byla namířeno jestli ne Edwarda nebo na Emmeta. Ale za mě problém vyřešil Edward, když odpověděl:

„Nic se nestalo.“

Alice se na něho zamračila ale nic neříkala.

Pak si Edward vzpomněl a zeptal se Alice:

„Kde je Carlisle?“

„Ty už ho zase potřebuješ Bello? A jakej kotník je to dnes?“

„No ten stejnej. Doufám, že dojdu zpět domů.“

„Žádné chození nebude Edward tě hezky odveze domů autem.“

Když tu jsem si vzpomněla, že auto zůstalo u nás, když Edward rozhodl, že půjdeme pěšky.

„Ale jak vždyť auto je u nás?“

„Bello.“ Povzdechla si.

„Nemáme jen jedno auto. Jak by jezdil Carlisle do práce a jak ostatní když jdu na nákupy?“

Musela jsem uznat, že to má logiku.

„No tak, mohli bysme jít za Carlislem nebo míníš Belle ovázat kotník sama Alice?“ Ozval se ustaraný Edward.

„Jasně je ve své pracovně.“

Vyrazily jsme vstříc mému ošetření.

Carlisle nás přivítal s otevřenou náručí.

„Tak copak dneska budu ošetřovat. Doufám, že aspoň zlomeninu.“

„Tak vážné to snad nebude. Nohu v sádře bych mít nechtěla.“

„No tak se na to podíváme. Polož mi ji na gauč Edwarde. … Můžeš jít..“

„Ne já si počkám a pak ji odvedu za ostatními.“

„Kde ses tak zřídila prosím tě. Doufám, že do tebe Edward nešťouch.“

„Ale ne to já neumím chodit po rovném povrchu natož v lese.“

„Cože vy jste šli lesem a kdys prosím tě vstávala?“

„No před hotelem jsem byla v osm.“

„Tak to se nedivím, že jste šli pěšky.…A jak se ti to stalo?“

„No takovej blbej kámen mi skočil pod nohy a já o něho zakopla a spadla do bláta. A ten pitomýmu šutru se nic nestalo a v klidu odkráčel.“

„Hmm. Asi budu muset vysbírat všechny kameny v lese jestli tam s tebou ještě někdy chci jít.“

To už usměvavý Edward odpovídal. Carlisliova  práce byla hotová a já se postavila a hned jsem zase spadla zpět na pohovku.

„Jejda ta pohovka bude špinavá.“

„To nevadí koupíme novou stejně je tahle už stará, tak ji nebudeme stěhovat.“

„Já tě vezmu,“ Dřív než se zeptal jsem byla v Edwardově náruči.

Sestoupili jsme po schodech dolů za ostatními. Alice na nás čekala v mezipatře, kde měla ´svůj´ pokoj.

„Pojď se převlýknout, takhle tě dolů nepustím.“

Podívala jsem se na Edwarda a on mě postavil na zem, ale pořád mě přidržoval v pase. Bylo mi to příjemné. Až moc příjemné a důvěrné nato že jsme se znali dva dny. Jak už jsem říkala připadalo mi, ale že se známe celý život.

„No tak pojď a nekoukej se tak zamilovaně.“

Myslela jsem, že v tu chvíli Alici uškrtím. Ta se jen omluvně podívala a potutelně se usmála. Byla jsem červená jak rak. Já ji dám.

Dotáhla mě do pokoje, který jak jsem správně usoudila byl její a nějakého chlapce.

Vytáhla ze skříně černou sukni ke kolenům a bílou halenku, která těsně obepínala moje linie. Pak vytáhla ještě boty na podpatku. Když jsem se na ni nevěřícně dívala asi si vzpomněla na můj kotník a vytáhla černé baleríny.

„Alice neměla bys tady nějaký kalhoty a tenisky s tričkem?“

„Ne.“ Řekla naštvaně.

„Obleč si tohle nebo nic.“ A pro větší důraz svých slov vyhodila moje zablácené oblečení oknem ven.

„Alice ne!“

„To si na sebe nevezmu vždyť se ještě zabiju!“

„Stejně tě Edward nenechá chodit.“

„Proč jako?“

„Ale nic neměla jsem ti to říkat.“ Ale rukou naznačila. Ukázala na dveře a pak na ucho. To mělo asi být že nás někdo poslouchá A tak jsem se vrátila k tomu, že si na sebe tu sukni nevezmu.

Když Alice ani po deseti minutách dohadování neustoupila tak jsem se to vzdala a oblíkla se tak jak si to přála.

„No vidíš, že to jde. Teď ti pomůžu dolů a představím tě ostatním.“

„Dobře Alice, ale máš to u mě.“

„Já vím, ale jednou mi za to budeš vděčná.“

„A teď rychle dolů už tam na nás čekají dvacet minut.“

Zkulhávala jsem ze schodů. Kotník mě moc nebolel, ale přece jsem ho radši moc nezatěžovala. Když jsem ´sešla´ z posledních schodů místnost na kterou se mi otevřel pohled mě ohromila.Byla velká jako menší taneční sál a byla zařízena do zlatobéžové. Další pohled jsem věnovala piánu, které stálo u jedné ze stěn. Byla jsem tak překvapená velikostí a krásou místnosti, že jsem nezpozorovala ostatní členy Cullenovi rodiny bez Carlislise a Edwarda ti byli spolu v pracovně jak jsem se později dověděla. Stáli tam seřazeni a nejistě po mě pokukovali. Toto nepříjemné tich přerušila Alice:

„Tak ji máte tady. Bello tohle je Jasper“ a ukázala na blonďatého mladíka. Nedýchal stejně jako Emmet, když se objevila první kapka krve.

Do Alicina představování zařval Emmet:

„Bello jsi kočka!! Měla by ses do sukní oblíkat častěji.“ Alice ho chtěla sprdnou, ale já ji přerušila.

„Emmete seš kocour! Měla bych tě víckrát vidět bez kalhot.

„No to není špatná nabídka.“

„Nechcete už přestat?“

„Vždyť mi nic neděláme.“  Strašně jsem se lekla když se za mnou ozval Edwardův hlas, protože jsem neslyšela nikoho přicházet.Emmet se  k tomu divil proč se na něj Edward zlobí.

Všichni ostatní se smějí. Já se k nim přidávám. Emmet se směje nejví až se skácí z židle na které seděl.

„Ta kočka je moje. Alespoň někdo vtipný v rodinně.“

„No tak brácha nežárli já mám Rose viď miláčku.“

Řekl opravdu v rodinně? Co to znamená. Že by mě měl Edward přece jen rád?NE nesmím doufat. Uvidím jak se to vyvrbí. Ale Alice přece říkala…

„Heeej Bello!! Jseš tady nebo kde se touláš??“

„Ano Emmete?“

„Dáš si oběd?“

„Jo jasně.“

„Tradá do kuchyně.“

Kuchyň byla úžasná. Sladěná do modré. I utěrky byly v modré barvě. Vlastně všechno včetně hrníčků, hrnců, příborů, talířů.

Byla jsem tak okouzlená, že mi to Esme vysvětlila:

„Jsem restaurátorka a designer.“

„Aha je to tu krásné.“

„Ve Forks ti v našem domě zařídím pokoj. Jak znám Alici bude pořádat různé pyžamové party, tak ať máš u nás  kde přespat.“ Slíbila mi.

„Děkuju. Myslím, že si ještě užiju a budu se těšit do své staré dobré postele.“

Esme se zvonkově zasmála.

„Nevěděla jsem co máš ráda tak jsem uvařila od všeho kousek.“

To co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Na jídelním stole leželo jídla jak na královské hostině.

„To jsi vařila kvůli mně?“

„No vlastně ani ne.“

„Děkuju.“

„Není zač.“

Vybrala jsem si Rýži a kuřecí maso. Divila jsem se, že se to Esme chtělo vařit. Ostatní Cullenovi nic nejedli. Přišlo mi to divné, ale s chutí jsem se zakousla do kuřecího masa. Bylo výtečné. Lepší jsem nikdy nejedla. Bylo křupavé, ale i měkké. Prostě akorát.

Když jsem dojedla na stole zbylo jídlo ještě pro krále a jeho gardu, aby se dosyta najedli.

Alice vstala od stolu. Ničeho se netkla, stejně jako ostatní, jen Edward, kterého jsem pozorovala do sebe vpravil pár soust.

„Bello ukážu ti dům. Chceš?“ Bylo to konstatování. Nedalo se odmítnout. Tak jsem vstala a šla za Alicí.

Alice mě provedla nejprve pokojem pro hosty, který byl sladěný do žluté. Pak mě zavedla do ložnic. První byla její a Jaspera. Jak jsem si stihla domyslet podle jejich chování, mínili se vzít stejně jak Rosalie a Emmet.Jejich ložnice byla zelená. Rosalinina a Emmetova ložnice byla sladěná do fialové. Pak jsem už neměla přehled kde co je. Asi za dvacet minut později konečně nadešla můj vytoužený pokoj a to Edwardův. Alice mi ho ukázala jen zběžně, jako kdyby věděla co jsem z něho chtěla vyčíst. Vlastně jsem ho ani neviděla, jen ukázala na dveře a šla i ukázat koupelnu, což za tu dobu ještě tak zběžně neprošla jedinou místnost. Většinou mi ukázala snad všechny skříně a poličky a šatníky a vychytávky a já nevím co ještě.  Pak mi ukázala ložnici Esme a Carlisla ta byla v krásně světle modré. Udělala na mě největší dojem hned po kuchyni. Modrou mám totiž ráda. Když jsme už konečně skončily prohlídku bolely mě nohy jako kdybych uběhla maraton s ještě navrch 20 km okruh. A to nemluvím o kotníku. Myslím že mají snad ještě150 místností, kde jsem nebyla.

„Alice neukázala jsi mi už všechno?“

„Jo, ale neboj se. Místností bylo jen 10.“

„Jen takový domek nemá nikdo ve Forks.“

„No jo, ale my nejsme z Forks.“

„Máš pravdu jste z New Yorku.“

Alice na mě vyplázla jazyk. A já dělala, že jsem to neviděla. Když Alice stuhla a měla nepřítomný výraz, jako by se dívala na něco co my nevidíme.

„Hej Alice!! Co se dějě?“ Alice se po mém zařvání vzpamatovala a řekla.

„Promiň. Pojď se podívat na zahradu.“

„Nepůjdeme nejdřív za ostatníma?“

„NE.“ Řekla rozhodně. Radši jsem neodporovala a šla s ní na zahradu.

A začal další výklad, kde co mají. Už mě to nudilo, jenže Alice měla tak úzkostlivý pohled, že jsem ji nemohla opustit, i když jsem chtěla.  Pak mě Alice zatáhla do altánku a vlekla mě dál do lesa.

„Alice co děláš?“ Ptala jsem se ji.

„Pšššššššššššš.“ Zasyčela mi do ucha, že jsem to málem neslyšela.

„Proč Alice?“

„Pšššššt.“

Tak jsem se už na nic neptala a poslušně klusala za ní. Dávala jsem sice dobrý pozor na cestu, ale stejně jsem zakopla a tak si mě Alice nasadila na záda.

Když jsme podle ní byli dost daleko rozhodla jsem se zeptat.

„Alice proč jsme tak náhle utekly?“

„Proto.“

„Proč?“

„Proto.“

„Proč?“

„Proto.“

„Proč?“

„Proto.“ Když jsem se jiné odpovědi nedočkala vzdala jsem to.

„Alice?“

„Proto. 

„Ale já se tě neptala Proč. 

„Tak na co ses chtěla zeptat?“

„Cos myslela tím že mě Edward nenechá chodit?“