Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

9.

Otevřela jsem jenom jedno oko a jenom trošičku. Nějak jsem nemohla najít souvislost mezi včerejším dnem a usínáním v lese a probuzením v měkké posteli. Mžourala jsem po krásném pokoji. Byl velice stylizovaně zařízený a evidentně ho nikdo nepoužíval. Na co mají takovou vilu …

Otevřela jsem i druhé oko, zvedla jsem hlavu a podívala se k čelu postele. Seděla tam Esme, zářivě se na mě usmála, vycenila na mě při tom perfektní chrup. Odhodila časopis na noční stolek.

„Dobré ráno …“ přívětivě se pousmála „Určitě máš hlad …“

„Dobrý … jako vlk.“ Při slovu vlk se otřásla, ale její milý usměv nezmizel.

Měla jsem spoustu otázek, ale ne na ni … na mladého muže, ani nevím jak se jmenuje …

„Esme?“ podívala jsem se na ni a čekala až přikývne na znak, že můžu pokračovat.

„Ano?…“

„Jak se jmenuje?“ milý úsměv se opakoval ..

„Rosalie, moje dcera …“ nevěděla jsem jestli mě pochopila, neptala jsem se na tu fůrii.

„A on?“ uhnula jsem pohledem.

„On? No .. Carlisle, je to můj manžel …“ dělá se blbou? Promnula jsem si čelo …

„No a ten další? Bydlíte tady čtyři …“

Její pohled znejistěl „Ne, Isabell asi se pleteš … bydlíme tady tři. Já, Carlisle a naše dcerka Rose.“

Upřela jsem na ni svůj pohled, snažila jsem se vyčíst každou známku pochybností z její tváře. „Ne, včera tady byl ještě někdo!“

„Ne nebyl!“ zaryla oči do mých „Spadla jsi před domem a celá se odřela, praštila jsi se do hlavy. Spala jsi celou neděli.“

Zalapala jsem po dechu …  „Celou? Je pondělí?“

Viditelně ji potěšilo, že jsem přešla na jiné téma. „Ano, je pondělí. Neboj všechno doženeš …“

***

Po snídani jsem se vrátila do vstupní haly. Esme je špatná lhářka. Vím, že tady byl, viděla jsem jak drží Rosalii. Usmál se na mě …

Je to osvobozující pocit vědět, že vás poprvé v životě někdo zajímá „jinak“.

Dokážu ho popsat, mám ho v živé paměti. Má světle hnědé vlasy, které se lesknou červenou barvou, ostře řezané lícní kosti, pronikavý pohled … úžasný úsměv. Věnoval mi jej jenom vteřinku, ale i tak na něj nezapomenu. „Byl tady.“ Procedila jsem skrz zuby.

„Ahoj, kdo tady byl.“

Otočila jsem se a viděla Rosalii, která se tvářila jakoby mě včera, teda předevčírem nechtěla zabít.

„On ..“ stáhla obočí k sobě a podívala se na mě divně.

„Žádný on tady nebyl, pokud nemáš na mysli Cars- otce.“ Otočila se a spěchala do schodů. Vplula do svého pokoje a zabouchla za sebou. Evidentně tady nikomu není příjemné, že se vyptávám. Nechápu ty jejich obraty, jednou se všichni tváří jako by mě chtěli zabít a pak jsou milí a lžou … „Proč?“ musí to mít důvod … však já zjistím pravdu.

Den za dnem mizel v nekonečnu, měla jsem pocit, že mě neustále někdo sleduje. V noci jsem se budila s pocitem, že nejsem v místnosti sama. Začala jsem ale věřit té historce o bouchnutí se do hlavy a výplodu mé fantazie.

Většinu dní jsem se ukrývala před palčivým horkem v knihovně, byla zde k nahlédnutí nová kronika Volterry, psaná od roku 2135. Bezmyšlenkovitě jsem v ní listovala. Mé unavené oči se zastavily na zmínce o přistěhování nových obyvatel- rodiny Dr. Cullena. Nový lékař, kterého naše nemocnice tolik očekávala. Jeho manželka Esme a děti Rosalie a Edward. Radostí jsem vyskočila ze židle a utíkala si stránku okopírovat. Mám důkaz … takže Edward …

Nečekala jsem na náhodu a utíkala s cárem papíru „domů“. Otevřela jsem prudce domovní dveře a doslova zařvala na celý dům. „Kde je Edward?“

Všichni tři se během pár sekund seskupili kolem mého těla. Carslie promluvil jako první. „Edward od nás utekl …“

„Byl to on?“ těkala jsem očima mezi třemi strnulými postavami. Esme mi jenom v náznaku přikývla. Rose svěsila ramena a s tichým vrčením odcházela pomalu do svého pokoje. Radostí jsem povyskočila a tančila směrem k mému pokoji. 

Posadila jsem se na postel, vytáhla jsem z kufru mobilní telefon. Chtěla bych zavolat Alici … podělit se s ní o mou „první“ radost. Do dneška jsem se opravdu bála její číslo vytočit, nevěděla jsem co jí říct po mém odjezdu, nevím přesně proč se chovala tak divně. Ale teď mám důvod … dobrala jsem se pravdy! On existuje …

Vytočila jsem její číslo a přiložila si mobil k uchu. Zvuk vycházející ze sluchátka mě vyděsil … „volané číslo neexistuje“ … složila jsem ruce i s mobilem do klína … myslela jsem na sestřičku … třeba jí jenom ukradli telefon a má nový.

Zavolám mámě. Pomocí rychlé volby jsem vytočila její mobil, ale hlas v sluchátku mě málem srazil k zemi „volaný účastník je nedostupný nebo nepřijímá hovory, po zaznění signálu můžete zanechat vzkaz.“ Ve sluchátku hlasitě píplo, nadechla jsem se a namluvila mamce vzkaz. „Ahoj mami, prosím zavolej mi. Alice má nový telefon? Prosím zavolej. Pá Bella.“

***

Seděl jsem pod jejím otevřeným oknem. Udělala mi opravdu radost, tolik se těšila z toho, že na to přišla- opravdu existuju. Sice stále věří, že jsem utekl, ale jsem jí blíže než si dokáže představit. Musím si na její vůni zvyknout, nerad bych stál za její smrtí …

Takže ne Isabella, ale Bella.

„Bella“ řekl jsem nahlas a doufal, že to neslyšela. Omyl, slyšela. Blížila se k oknu, než stihla rozhrnout záclonu seděl jsem schovaný v koruně stromu, mimo její pohled.

Tvářila se rozpačitě a pak mě překvapila. „Edwarde, vím že jsi tady …“ řekla to spíš sobě něž mě. Otočila se a zmizela za záclonou. Seděl jsem na větvi jako zařezaný, tohle se upírovi nestává moc často. Jsem sice ještě jak s oblibou říkají „novorozený“, ale tohle, myslím, dokážu posoudit.