Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

8.

„Co chceš dělat?“ Carlisle hleděl na obraz opřený o knihovnu.

„Nevím, nevím … do háje …“

„Normálně bych do toho nezasahoval, ale Edwarde, uvědom si, že je to pravděpodobně ona. Vrátila se … co když …“ sklopil oči a s bolestným výrazem svraštil obočí. „Tehdy jsem měl štěstí, nikdy na mě nenarazila, ale mám pocit jako by se vrátila jenom kvůli mně … a teď i vám …“

Věděl jsem přesně co má na mysli, Isabella Volturi dala slib vlkodlakům, že zabije všechny upíry a potom i sebe. Vyvraždila skoro všechny vlkodlaky a upíry, trvalo jí to skoro 80 let. Přízrak nádherné ženy na černém koni a s bílým vlkem po boku. Tohle celých skoro 110 let Carlisleho mučilo … teď se bojí, že se vrátila.

„Carlisle, ona je prokazatelně člověk a pokud se někomu z nás nestane nedokončená nehoda, zůstane to tak a ona jednou zemře přirozenou smrtí.“ Nevěřil jsem, že jsem tohle vypustil z úst.

„Nezlob se na mě, ale nejraději bych jí k té smrti pomohl já sám.“ Stále hleděl na obraz dcery Ara Volturi.

„Carlisle?“ nevěřil jsem, že to myslí vážně …

„Vím, tohle se mi nepodobá, ale mám divný pocit, že nakonec budeš za naší zkázou stát ty… ty ji přeměníš.“

„Tomu sám nevěříš! Nikdy neudělám nic co by mohlo naši rodinu ohrozit.“ Nevěřícně jsem na otce hleděl …

„Edwarde, vždyť ona se jmenuje Isabella, to je dost jasné znamení! A její láska se jmenovala Edward! Uvažuj, kruci!“

Před očima se mi na chvíli zatmělo. Nedokázal jsem si to představit.

„Vždyť celá kronika Volterry je o vás dvou!“ snad poprvé jsem viděl Carlisleho vydrážděného. Musely to slyšet. Jediné co mě napadlo. Neposlouchal jsem je, nechtěl jsem si ještě více kazit náladu.

Dveře knihovny se otevřely, koukaly na mě dvě jasně rozlítostněné oči. „Esme …“ hlesl otec a nasměroval svůj pohled na podlahu.

„Edwarde, běž ji najít …“ špitala ke mně každé slovo- potichounku.

„Esme!“ vykřikl Carlisle. Tohle nikdy neudělal, co ho znám nezvýšil hlas.

Ona vstoupila do místnosti, ruce výhružně založené v bok. „Carlisle, uvědom si laskavě, že je to i tvoje vina, věděl jsi, že Edward mívá vize o studentce, která je nápadně podobná té co tě straší, té z obrazu! Měl jsi mu to zatrhnout hned, takže teď, pochop je trošku pozdě na lítost. Navíc ona nemá ani tušení kdo je a dokavaď si to nepřečte nebude to vědět. A to bylo naposled co jsi na mě zvýšil hlas!“ spadla mi brada, Esme mu jasně naznačila že překročil povolené hranice. On se k ní stulil a omlouval se jí … to už jsem nepotřeboval slyšet … mám pro ni jít?

„Ne Edwarde, nechoď pro ni.“

„Rosalie?“ mluvila na mě ze svého pokoje, měla hlas prosycený bolestí. V její případě si myslím, že bolestí z předpokládané porážky. Isabella mě přitahovala mnohem víc i jako člověk.

„Nechoď, prosím …“ řekla to tím nejuhlazenějším hlasem, který uměla ze svého hrdla vydat.

„Nezlob se … musím.“ Zapadly za mnou vchodové dveře.

Stál jsem před domem a uvažoval … „Kdybych byl lidská dívka, kam bych šel?“ svůj čich jsem se bál použít, mohla by být blízko, moc blízko. Jenom představa její teplé kůže mi naplňovala ústa jedem. Ona voněla vážně jedinečně, byla jako kytice frézií zahalená do její podoby.

Stále jsem se rozmýšlel kam mohla jít. Tipuju, že směrem do centra města, ale je to ženská, určitě by nešla dobrovolně do kopce. Ale kdyby se vydala z kopce mířila by nejjednodušší cestou k lesu. K lesu kde obvykle lovím … Třeba neuvažovala kam má jít, taky se mohla vydat rovně do polí …

Nevyhnul jsem se tomu, musel jsem se nadechnout. Pomalu, slabounce jsem nasál vzduch do plic. Omamná vůně frézie mě s jistotou nasměrovala dolů z kopce. Aniž bych chtěl, aniž bych se tomu mohl bránit, začal jsem zrychlovat svůj krok. Na jazyku jsem cítil nasládlou chuť jedu, jako imitaci chutě krve. Před očima jsem začal mít narudlo, zvíře uvnitř mě se dralo na povrch. „Né!“ ještě není pozdě. Otočil jsem se proti větru a rozběhl se do lesa na druhé straně cesty. Ulovil jsem mladou srnku. Její krev se nedala srovnat s vábivou chutí jedu v mých ústech, ale alespoň mi přestalo hučet v uších.

Vrátil jsem se k cestě a pokračoval dál od domu, nadechnout se teď, to by byla její rychlá smrt. Musel jsem jí hledat.

Nemusel jsem dýchat, měl jsem najednou do buněk v těle zažranou vůni její čerstvé krve. Tady se jí muselo něco stát, krvácí … v krku mě pálilo horké železo, jako by mě někdo cejchoval zevnitř. Hleděl jsem na šotolinu, jasně se po ní svezla, její světlou barvu dokreslovaly kruhy černé barvy … její krve … ve dne by byla jasně červená. Připadal jsem si jako v boxovacím ringu. Každou vteřinou jsem dostával z různých stran rány do nosu. Její vůně mě provokovala, měl jsem tisíc důvodů pro to co jsem se chystal udělat … klekl jsem si k zaschlé loužičce její krve, přičichl jsem, tělem mi procházely vlny vzrušení, provázené vrcholnou extází. K dojití vrcholu se potřebuji napít, napít se z ní … jenom trošičku … ochutnat … okolí rudlo …

Postavil jsem se a naplnil plíce vzduchem, vystřelil jsem k ní, voněla, sváděla mě … zastavila mě krutá bolest.

Otevřel jsem oči, co? „Chcete ji jenom pro sebe?“ hleděl jsem skrze rudou mlhu na Carlislea a Esme. Chystal jsem se k promyšlenému útoku. Dostal jsem další ránu.

„Rose? Ty taky?“ úplně jsem zapomněl na svou žízeň. „Chcete ji pro sebe? Co? Vrrrr ..“

Rose na mě klečela a Carlisle mi držel nohy. Esme na mě koukala svýma nevinnýma očkama. Zvedla spící Isabellu a odcházela s ní směrem k domovu. 

„Pusťte mě Carlisle, Rosalie, chtěl jsem jí jenom ochutnat …“ zavrčel na mě. Nemusel nic říkat. Nedokázal bych ji jenom ochutnat a pokud by se mi to přeci jen povedlo, přeměnila by se … 

„Myslel jsem si, že se ovládneš Edwarde …“ slyšel jsem zklamání v jeho hlase, musel bojovat sám se sebou aby ji nezabil, měl sice jiný důvod než já, ale neulehčoval jsem mu to …