Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

7.

Probuzení nebylo zrovna příjemné, obyvatelé tohoto domu mě za půl prvního dne stráveného ve Volterře dokázali přesvědčit, že to s nimi nebude lehké. A to znám jenom ty dva, další dva jsem jenom zahlédla. Nicméně jsem se sem nepřijela seznamovat, ale učit se. Přesto všechno si ale nesmím nic nalhávat, zaujali mě, jsou jiní. Nemohou být místní, budou někde ze severu. Tipla bych Norsko, nebo Finsko. Jejich světlá pleť se ještě nestihla opálit, nejevili ani známky dřívějšího opálení. Jejich kůže vypadala zdravě až na nezdravou porcelánovou barvu.

Pohled se mi stočil k oknu, viděla jsem nádherný západ slunce. Červené nebe osvětlovala ohnivá koule, sotva se dotýkala špiček stromů na obzoru. Jemně jako by se bálo, že jim při přílišném kontaktu ublíží. Vzduch byl čerstvý, nasycený vůní půdy a posekané trávy.

Sama se divím, že moje hlava dokáže přemítat nad západem slunce. Doma, ve městě jsem nad tím nikdy neuvažovala. Možná to bylo tím, že jsem na to neměla čas a veškeré večery jsem trávila v knihovně. Není špatné se občas zastavit a užít si tak přirozené věci jako je západ slunce.

Bohužel jsem slyšela rozhovor, který se odehrál za některými z mnohých dveří. Nic příjemného vědět, že tu nejsem vítaná, věřím, že to není nic osobního, ale … je mi z toho smutno.

S odcházejícím sluncem se příjemně ochladilo, vzduch byl nasáklý elektřinou a vodou. Rozhodla jsem se pro krátkou procházku. Jenom pro jistotu jsem si natřela kůži opalovacím mlékem s přídavkem zářivých pigmentů - výmysl Alice. Oblékla jsem si bílé šaty - také výmysl Alice. Nazula žabky a vyrazila z pokoje. S tichým zaskřípěním jsem otevřela dveře a chystala se rychle projít halou ke vstupním dveřím. Neměla jsem v plánu jim něco oznamovat. Myslím, že si ani nevšimnou že tu nejsem.

S rukou na klice u vstupu mě něco donutilo zastavit se. Cítila jsem jak mi hladký kov pod dlaní klouže. Čas se zastavil. Zvuky domu se vytrácely, až zmizely v hrobové ticho. Po páteři mi proběhla husí kůže a otřásla mě zimnice i přesto, že jsem stála v kuželu mizícího slunečního paprsku a potila se. Vítr rozhýbal konečky mých vlasů, které mě šimraly v hlubokém výstřihu šatů. Cítila jsem se neuvěřitelně, jako éterická bytost, jako bych to nebyla já, jako by mé tělo zmizelo a zůstala jenom duševní podstata mého já, zosobněná v mé podobě. Cítila jsem jasně další bytost, její oči mě hladily po těle. Příval větru roztančil závěsy ještě zuřivěji a na mě dopadly poslední plné paprsky slunce.

Za mnou se ozvalo jasné, ostré, výhružné zavrčení. Moje rozesněná podstata se opět zhmotnila, velmi rychle se vrátily všechny zvuky okolí. Čas se snažil dohonit co zmeškal. Otočila jsem pomalu hlavu, za tu krátkou chvíli mé duševní nepřítomnosti mi zatuhnul krk a po špičkách nohou mi běhali mravenečci. S výdechem jsem vytočila hlavu přes rameno. Připadala jsem si jako silná šelma, kterou si někdo dovolil vyrušit. S výhružným pohledem jsem hleděla na konec schodiště. Stála tam blond polobohyně, výhružně nakrčená, z hrdla jí vycházel tlumený zvuk - vrčela na mě. Prsty měla zatnuté do mladého muže, který stál za ní a držel jí kolem pasu. Tvářil se neurčitě, jeho emoce vyjadřovalo pouze stáhnuté obočí a hluboká vráska uprostřed čela. Jeho oči, razantně semkly můj pohled, soustředila jsem se jenom na něho. Byly jeho vstupenka do jiného světa.

Žena zase ostře zavrčela, tím mě vysvobodila z jeho zajetí. Ale ne na dlouho, podívala jsem se na ni a opět zvedla zorničky pár milimetrů nahoru. Jeho výraz byl pryč, naklonil hlavu na stanu jako zvědavé štěně a věnoval mi letmý úsměv.

Žena sebou cukla. Nedal si pozor. Vymkla se mu. Během vteřiny stála pár centimetrů ode mě. Nevím jak se to stalo a odkud to vyšlo, ale zavrčela jsem na ni. Ustoupila o krok dozadu, ale dále mě propalovala černým zrakem. Nečekala jsem na další dávku odvahy. Otevřela jsem dveře a jakoby mi za patami hořelo jsem vyrazila z domu … hlavně pryč.

Mýlila jsem se, jejich zášť vůči mě nebyla všeobecná, byla určena čistě jenom pro mě. Nikdo by mi po podobném zážitku tuhle rodinu nedoporučil. Tohle nemohl nikdo zažít.

Rychlým krokem jsem se vzdalovala od toho domu hrůzy, byla jsem rozhodnutá, že se tam nevrátím. Nikdy. Poznám když nejsem vítaná. Nemám sice žádné doklady, ale věřím, že mi úřady pomohou zpět do Paříže.

Silnice ubíhala, marně jsem čekala na projíždějící auto. „Copak tady v sobotu večer nikdo nikam nejezdí?“ do očí se mi vkradly první mokré slzy. Zaplavovalo mě děsivé zoufalství. Rozběhla jsem se, musela jsem utíkat, zavřela jsem na moment oči. Žabka mě zradila, výkopem jsem ji odhodila před sebe a došlápla na ostrý kámen. Mé tělo povolilo a já políbila krajnici plnou šotoliny. Chvíli jsem ležela a vnímala jenom pronikavou bolest.

„Musím pryč z cesty …“ nevím proč jsem to řekla nahlas, možná abych se přesvědčila, že to musím opravdu udělat. Je to nutné, tma by mě mohla nadobro pohltit a jako ve špatném filmu by mě přejelo auto. Překvapilo mě jak rychle se setmělo, možná jsem tady ležela déle než byla schopná akceptovat moje mysl.

Přesunula jsem se do příkopu. Seděla jsem opřená o tenký kmínek keříku. Jeho plstnaté listy mi poskytly malé útočiště. Myslela jsem na ni. Co to bylo za scénu … jak byla rychlá, ostrá jako břitva … děsivá. Ale ani já jsem se při zpětném pohledu nepoznávala, chvilkový pocit nadřazenosti, sice mě ta žena rychle poslala na zem a ukázala mi, že nejsem dost silná s ní bojovat. A nakonec jsem to byla já kdo vyklidil bojové pole, vždyť já ani neznám důvod její zášti. „Kruci!“

Vyskočila jsem na nohy, ranky plné štěrku mě pálily, měla jsem pocit jako bych je měla mezi klouby. Kůže se stahovala a cítila jsem jak praská s každým pohybem. Musela jsem si najít lepší místo ke spánku, tam se nevrátím.

Na odhalených zádech jsem cítila jemný studený vánek doprovázený kapkami vody. Byly veliké, pršelo řídce, ale kapky byly mohutné. V dálce se zahřmělo, blesk nebyl vidět- naštěstí.

Své unavené tělo jsem položila pod vyvrácený strom. Jeho kořeny utvořily kapsu do které jsem se schoulila. Prsty jsem začala odlupovat šotolinu ze svých ranek na těle. Před očima se mi dělaly bílé mžitky z hladu a bolesti.

***

Držel jsem si hlavu v dlaních a opakoval si stále dokola. „Nic se jí nestane.“ Seděl jsem u paty schodiště. Slyšel jsem přijíždět auto- Carlisleho auto. Možná ji viděl. Vyletěl jsem nedočkavostí ven z domu.

„Carlisle“ bolestně jsem zasyčel.

„Co se stalo.“ Jeho oči se opřely na mé zorničky- slyšitelně si oddechl. „Nezabil jsi ji, že ne …“

„Já ne, ale Rose … ji málem …“ nedokázal jsem to ani vyslovit „Vyhnala ji … Carlisle ona utekla! … nevím, já … nedokázal jsem …“

„Uklidni se!“ řekl s důrazem v hlase. „Pojďme do knihovny ..“ nečekal na moji odpověď.

Jako stařec s bolavým tělem jsem se snažil nasoukat své hrůzou ztuhlé tělo do křesla. „Edwarde, co se stalo?“

„Slyšel jsem jí vycházet z pokoje, chtěl jsem … ji vidět.“

„Uklidni se chlapče ..“

„Stála u dveří s nataženou dlaní ke klice. Cítila mě. Musela … kdybys jí viděl, nevím jak, ale zářila, třpytila se jako diamant. Vzala si na sebe bílé šatičky … jako anděl, vypadala jako pravý anděl.“ Složil jsem hlavu mezi kolena, drápal jsem si kůži na krku …

„A Rose?“

„Žárlí na ni …“

„Edwarde a má důvod?“

„Nevím … nejsem si jistý.“