Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

6.

Posadila jsem se na lůžko, z kterého vylétla hromada prachu. Všechen mi ulpíval na propocené kůži. Potřebovala bych sprchu, ale nejdříve si tady utřít prach. Otevřela jsem dokořán veliké okno, vzduch který prostor nasál byl osvobozující. Sice se všude kolem mě zvedaly oblaky prachu, ale stejně nic nezachráním. Špinavá a ulepená už jsem byla.

Pomalu jsem se snažila uklidnit rytmus mého srdce, před tím než vyjdu z pokoje a budu se dožadovat koupelny. Podařilo se mi to ... Přestala jsem se i nechutně potit.

Vstoupila jsem do nádherné místnosti, než jsem je stihla zavolat své hostitele upoutala mou pozornost mezera mezi obrazy kolem schodiště. Ještě před chvílí tam byly obrazy úhledně seřazené jeden vedle druhého, ale teď jeden chybí. Dále jsem se tomu nevěnovala, chtěla jsem vodu.

„Carlisle? Esme?“ chtěla jsem ty jména zakřičet, ale hlas mi dovolil jenom slabé zvolání, které v téhle obrovské vile nemohl nikdo slyšet. K mému údivu, se dveře vedle mého pokoje otevřely a Carslie z nich nejistě vykouknul.

„Ano?“ ptal se s ledovým tónem v hlase. V horním patře za jedněmi ze zavřených dveří jsem slyšela zuřivé zavrčení a potom zvuk tříštícího se skla.

„Potřebuji ukázat koupelnu a taky bych si chtěla u sebe uklidit, je tam spousta prachu …“ umlčel mě jeho pohled, který mi naznačil, že ho ruším. Vyšel ze dveří a tím mi poskytl výhled do vedlejší místnosti. Byla to knihovna! A uvnitř další muž, nezajímal mě, ale ty knihy …

Jejich koupelna byla jak jinak než úžasná, provedla jsem rychlou očistu pokoje a potom sebe. V celém domě bylo hrobové ticho. Jako by tam ani nikdo nebyl.

Docupitala jsem do svého pokoje a lehla si na postel. Rychle mě přemohl spánek, tolik vzrušení různého druhu jsem nikdy ve svém životě nezažila.

***

Seděl jsem v knihovně a sledoval obraz Isabelly Volturi, byla jí neuvěřitelně podobná. S Carlislem jsem se dohodl, že jej raději sundáme. Tahle studentka je jí neuvěřitelně podobná. Nevím proč se divím, čekal jsem na ní. Ve svých vizích jsem ji viděl, jenom proto naše malá upíří rodinka poskytovala útočiště studentům z Francie. Nevěděl jsem totiž přesně, kdy by mohla přijet.

Tlukot jejího srdce byl rychlý, ale plynulý. Většině studentů působilo problémy u nás bydlet, instinktivně cítili nebezpečí. Ona ne, dokonce voněla jako my. Cítil jsem jí přes zdivo, které nás dělilo.

Rosalie zpanikařila, když ji viděla, myslela si, že se vrátila Isabella Volturi. Ale ona je jenom člověk, vypadá sice jako upírka z obrazu a dokonce voní jako my, ale její srdce je živé a pohání celé její tělo …

U všech studentů jsem věděl přesně, kdy odjedou, co si myslí, ale u ní ne. Její budoucnost je zahalená a nečitelná a její myšlenky neslyším.

„Carlisle, neslyším ji.“

„Edwarde, myslím že je to ona …“ a střelil pohledem k obrazu.

Oba jsem citelně ztuhli, volala Carlisleho a Esme.

„Esme jdu tam …“ zašeptal a věděl, že to slyšela jenom naše rodina. Otevřel dveře. Rosalie něco ze vzteku rozbila a podle rozhněvaných myšlenek Esme to byla 800 let stará čínská váza. To si sestřička vypije.

Díval jsem se za Carlislem, byla překrásná, křehká a špinavá. Měl jsem chuť vyskočit a ukázat jí koupelnu sám, ale asi by to špatně dopadlo - pro ni. Kupodivu po mě její pohled sice přejel, ale nezastavil se, hleděla na knihy za mnou a potěšeně se zhoupla na patách. Tohle se často nestávalo, všechny dívky zapomněly proč přijely a začaly mě uhánět. Naučil jsem se jim vyhýbat. Rose si to samé užívala s chlapci. Proto jsem se já stával přítelem mladých studentů a ona studentek. U téhle dívky je to jiné, bojí se jí.

Carlisle za sebou zavřel dveře a hleděl na mě. „Co na ni říkáš.“

„Nevím, ale zajímá mě. Představ si, že o mě jenom zavadila pohledem a  hleděla na knihy za mnou. Je opravdu jiná.“ Zvedl jsem se ze židle a popošel ke knihovně. „Kronika města Volterra - tohle nikdy nesmí číst!“ střelil jsem pohledem k mému rádoby otci. Ten jenom soustředěně přikývl.

Slyšel jsem jak vedle uklízí, funěla u toho. Bylo to milé. Ve sprše už to tak milé nebylo, kolem jejího těla se šířila nebezpečná aura, která mi napovídala, že se cítí blaženě. Bolestivě voněla. Musel jsem ven z domu v její přítomnosti to nebylo jednoduché. Jsem upírem jenom pár let a moje schopnosti sebeovládání nechci pokoušet. Né u ní. A mít zase červené oči? Z toho jsem snad vyléčený.

Utíkal jsem pryč od domu, musel jsem na lov. V lese jsem si chytil srnu a utíkal zpět. U domu jsem zaregistroval změnu nálady. Náš dům zase ožil obvyklým ruchem, protože ona spala. Její okno vedlo do ulice a bylo dokořán otevřené. Podle klidného dechu a tlukotu srdce jsem usoudil, že spí velmi tvrdě. Dovolil jsem si přiblížit se a nakouknout dovnitř. Dostal jsem ránu do nosu. Sesunul jsem se podél budovy a držel jsem si krk. Sice jsem se právě vrátil z lovu, ale ta žízeň, ta vůně jejího těla, její krve. Musel jsem znovu do lesa … lovit.

Doslova jsem se přepil, měl jsem pocit, že mi zvířecí krev poteče i ušima. Bylo mi z ní špatně. K jejímu oknu jsem si už nedovolil přiblížit se. Šel jsem rovnou do svého pokoje. Moje myšlenky se ale od té lidské dívky nemohly oprostit.

Bez zaklepání ke mně vtrhla Rosalie. Hodila po mě vlhký ručník a zavrčela „Zvykej si!“ a stejně rychle odešla.

Byl to ručník do kterého se utírala po sprše. Před očima jsem měl z té vůně narudlo. V ústech mě pálil jed … švihem jsem ho odhodil do rohu místnosti. Sice mi provoněl celý pokoj a její vůně se vpíjela do všeho, ale nebylo to tak intenzivní jako když mi ho strčila pod nos.

Dveře se zase rozrazily, věděl jsem dříve než je otevřela co mi chce.

„Edwarde je to jenom tvoje vina, kdyby nebylo té tvé umíněnosti dělat samaritána studentům nebyla by tu! Byli bychom v bezpečí …“ křičela po mě a tvářila se hrozně.

„Neřvi po mě!“ zasyčel jsem na svou skoro „sestru“. Carlisle si myslel, že budu pro Rose skvělý partner, ale bohužel - dohromady nás nikdy nedal.

„Já neřvu!“ zapištěla.

Nešlo to jinak, vstal jsem z postele chytil jí kolem pasu a vyskočil z druhého patra. „Ta lidská holka tě určitě slyšela, uklidni se Rose!“ stáli jsme naproti sobě za domem a z jejích myšlenek bylo jasné, že jí tu nechce z jiného důvodu, než je vyzrazení a strach o rodinu. Bála se, že už nebude mít šanci mě získat pro sebe.