Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

5.

Můj přesun z Paříže do Volterry byl rychlý, letadlo mi sice nahánělo strach, ale přežila jsem to. Jak se může něco tak obrovského a plně naloženého udržet ve vzduchu …  kdybych si při hodinách fyziky nečetla pod stolem knihy, věděla bych to. Takže na hysterii nemám nárok.

V letadle jsem seděla jak pěnička, ani muk. Poslouchala jsem lidi kolem sebe, kteří evidentně našemu letadlu věřili. Jejich slova jsem poslouchala jenom vzdáleně, moje obavy se zaměřovaly na nezvyklé zvuky, třeba trup letadla se sem tam se skřípěním ozval, motory sem tam hučely jinak. Lekalo mě to. A vůbec nejhorší úlek byl, když si jeden cestující odskočil na toaletu. To spláchnutí … než jsem identifikovala původ toho zvuku, málem jsem vyvolala poplach. Fuj je to pryč …

Zase mám pod nohama pevnou půdu, která mě nezradí, leda by si mě peklo předčasně vyžádalo. Z kapsy jsem vytáhla malý papírek s adresou na kterou se mám dostavit. Taky mě tady mohli čekat …

Před letištní halou se to jenom hemžilo taxíky, vybrala jsem si z bezpečnostních důvodů staršího taxikáře, přeci jen mladí taliáni můžou být pro cizinku nebezpečně otravní.

„Dobrý den.“ Lámavou italštinou jsem promluvila svá první slova.

„Dobrý den, slečno. Prosím zavazadla vám dám do kufru.“ No tak jsem si zase jednou myslela něco špatně. Čekala jsem že to bude klidný starší pán, ale on? Skákal kolem mě a mých kufrů a mrkal na mě. No tak fajn. S úšklebkem jsem se posadila a podala taxikáři papírek s adresou.

„Ó, Volterra.“ Koukl na papírek zařadil za jedna a žlutý koráb se dal do pohybu. Uklidňovalo mě, že motor auta je hlučný. Bylo jisté, že cokoliv by mohl mluvit, neuslyším. Čekaly mě asi dvě hodiny cesty a myslím, že za tu dobu by toho stihl namluvit až, až.

Usnula jsem, protože mě necitelně probralo prásknutí dveří řidiče.

„Slečno, hola, hola jsme tady.“ Volala na mě muž skrze otevřený kufr auta.

„Hmm, už jdu.“ Nechtělo se mi mluvit, zalepená víčka očí jsem si jemně promnula a hledala peněženku.

„Prosím“ muž mi otevřel dveře a s omluvným úsměvem mi podával zpět můj papírek s adresou. Na jeho druhou stranu napsal sumu, kterou po mě chtěl.

„Děkuji.“ Do ruky jsem mu vrazila bankovku. Snažila jsem se vysoukat z auta. On už na nic nečekal a seděl na svém sedadle. Vypadla jsem z taxíku, který se pomalu rozjížděl.

„Blázen! Měla jsem mu zaplatit až když se dostanu ven z auta!“ řekla jsem si sama sobě pod nosem. Postavila jsem se ke svým dvěma kufrům a upřela pohled na nádhernou velikou vilu. Byla sice ve městě, ale obklopená zelení, majitelé si kolem sebe udržovali intimní prostředí. Čekala jsem, že se někdo objeví na přivítanou, ale nic.  Ani záclona se nepohnula, možná nejsou doma. Nebo na mě zapomněli. Dala jim katedra vědět, že přijedu? Můj vnitřní hlas začal bláznit a nebylo jednoduché ho udržet na uzdě. Moje oči nenávratně vlhly.

Nasměrovala jsem své kroky k vstupní bráně, kde byl zvonek a malá kamera. Moc mi to neulehčili, kdyby alespoň čekali před domem …

Zvedla jsem ruku a s každým přibývajícím centimetrem mé srdce zrychlovalo, a to jsem chtěla jenom zazvonit. Ruku jsem spustila, potřebovala jsem vteřiny navíc. „Uklidni se, Bello.“

Tentokrát jsem opravdu zazvonila, možná jsem zvonek držela déle než bylo nutné. Během mého zvonění se otevřely vstupní dveře a vyskočila z nich mladá blonďatá žena. Bylo to divné, protože aniž bych stihla něco říci, nebo naznačit, její obličej se pokroutil do škaredého úšklebku. A stejně rychle jako vyskočila ze dveří, je za sebou zavírala, zevnitř.

Stála jsem za bránou a najednou jsem nevěděla co mám dělat, neozýval se ani můj vnitřní hlas. Nic. Ticho. Připadala jsem si jakoby mě oblila kýblem s vodou, prostě moment překvapení, bez jakéhokoliv vysvětlení.

Sledovala jsem kliku dveří a doufala, že se zase otevře. A skutečně, pomalu, nejistě za kliku někdo vzal a otevíral pomalu mohutné dveře. V pootevřených dveřích stál muž s nepřirozeně blond vlasy, měřil si mě pohledem. Jakoby si uvědomil jak se musím cítit- rozrazil dveře dokořán a vyrazil k bráně, ale celou dobu si můj obličej důkladně prohlížel.

Zastavil se před zavřenou bránou, složil ruce k tělu na znak, že ještě není rozhodnutý otevřít. Moje oči se začaly plnit slzami. Takhle jsem si to nepředstavovala, čekala jsem cokoliv, ale tohle?

Sledoval mě, slza mi tekla po tváři, cítila jsem jak si razí cestu mezi jemnými chloupky na mé tváři. Její dráhu sledoval i on. Jeho výraz se změnil, když viděl, že v druhém oku se mi hromadí další- připravené stéci po tváři.

S jemným úsměvem prolomil mlčení. „Isabella?“

Přikývla jsem. „Ano, dobrý den. Vy jste pan Cullen?“ zvedla jsem oči k muži.

„Carlisle Cullen. Těší mě.“ Odemykal při tom bránu a zval mě dovnitř. Přísahala bych, že nedýchá, protože při slovech „těší mě“ se skoro zajíkal z nedostatku vzduchu v plicích.

Ve vstupní hale jsem se zastavila, byla překrásná, mramorová dlažba a obklady, okna byla lemována bílou záclonou z jemné tkaniny. Přísahám, že když jsem byla venku, byla okna zavřená, ale teď jimi proudil čerstvý vzduch a donutil závěsy vášnivě tančit ve větru. Naproti dveřím se pyšně vzpínalo nádherné schodiště, podél kterého byly pověšeny obrazy ve zlatých rámech.

„Prosím, tady máte kuchyňku a pokoj.“ Podívala jsem se ve směru jeho natáhnuté ruky. Opravdu v rohu haly byly jedny z mnoha dveří označeny jako studentův pokoj.

Vešla jsem dovnitř, s luxusem od kterého mě dělily jenom dveře se to srovnat nedalo. Kuchyňský kout- což byla skříňka na hrnek a talíř a možná hrnec. Nějaký příbor a dvou plotýnkový vařič. Zbytek místnosti se sestával ze šatní skříně, postele a stolu se židlí.

Otočila jsem se na svého hostitele. „Děkuji.“ Asi jsem to neřekla moc přesvědčivě, protože Carlisle se zamračil a zavolal přes rameno nějakou Esme. Stála najednou vedle něho a měřila si mě pohledem, netvářila se příliš přátelsky. Neměla nejmenší chuť se semnou dát do řeči.

Carlisle do ní jemně šťouchl a řekl jí, že je to v pořádku. Změnila svůj výraz a natahovala ke mně ruku, v poslední chvíli s ní ucukla a položila mi jí na rameno. „Ahoj, já jsem Esme, jsme rádi že jsi tady. Zítra to tu trochu předělám tak si zatím nevybaluj.“ Prostě úplně převrátila, najednou byla vlídná a jemná, ale na ten první pohled nezapomenu. Stačila jsem jenom přikývnout na souhlas. Otočili se a zmizeli za dveřmi.