Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

4.

Týden, který byl přede mnou, vypadal nekonečně dlouhý. Rozhodla jsem se naplno věnovat rodině, nabažit se jich do zásoby. Trávila jsem s mámou každou volnou chvilku, jen Alice … myslím, že se mi snažila vyhýbat. Máma ji omlouvala, protože věřila, že vše způsobila zamilovanost do Jaspera s kterým úspěšně trávila všechen svůj volný čas. Byla vůči mě krutě netečná, vyčítavé pohledy a narážky jsem přičítala strachu z odloučení. Můj mozek její chování začal ignorovat a já si vytvořila mlhavou iluzi, kde bylo vše v pořádku. Škoda jen, že ta iluze neměla ani píď pevných základů od kterých by se mohla odvíjet realita.

Konečně nadešla sobota, den mého odletu. Hořela jsem nedočkavostí a zároveň mě sžíraly pocity úzkosti, které byly lehce pochopitelné, neodjíždím moc často na tak dlouhou dobu. Vlastně vůbec nemám představu jak tam budu fungovat.

Začala mě docela oprávněně děsit představa krásné mladé dívky s bílou pokožkou, kterou úzkými ulicemi Volterry pronásledují snědí muži s velkými italsky vypadajícími nosy a tmavýma očima. Tady ve Francii jsem nic moc, nejsem typ Alice. Ale tam budu něco nového, jiného, neokoukaného, pro ně krásného a s jejich temperamentem … brrrr.

Seděla jsem ve svém pokojíčku a loučila se s ním. Máma mi šla naložit kufry do auta. Bylo mi do breku, máma mi to nechtěla přiznat (možná ani sobě), tvrdila, že jí do toho určitě přišlo něco neodkladného, proto se nepřišla ani rozloučit. Ale ona ráno doslova utekla aby mě nemusela vidět, vypnula si telefon, tohle nikdy neudělala. Ale třeba má máma pravdu, třeba vážně měla něco neodkladného a ona mě brzy ráno nechtěla budit s nějakým nepodstatným loučením.

„Alice, sestřičko, miluju tě.“ Svědomí by mi nedovolilo za sebou zavřít poslední dveře, kdybych jí nenechala  vzkaz, musí vědět, že je z mé strany vše v pořádku a nic jí nevyčítám.

„Ahoj domove, vrátím se …“ v duchu jsem se rozloučila s bezpečím domova a se zvednutou hlavou jsem vyrazila vstříc Volterře.

***

Začalo to, když mi Bella řekla o Volterře, dokavaď jsem znala jenom název města bylo to v pořádku, ale týden nazpět mi popsala co si nastudovala v knihovně. Upřímně řečeno, to co ona studovala v knihovně mě nikdy nezajímalo, ale pro klid duše jsem jí vyslechla.

Popisovala mi město, stručnou historii a zchátralé důkazy vypovídající o předchozí důležitosti tohoto místa. Vše to v mé hlavě začalo popisem jednoho místa pevností Fortezza Medicea.

Nechtěla jsem jí rozrušit, ale v hlavě se mi při popisu toho místa rojily úplně jiné představy. Neodpovídaly jejímu popisu, žádné začínající zříceniny, ale nádherná místa, udržovaná. Jako bych se nedokázala odpoutat od své představivosti a nedokázala si propojit její slova v mé hlavě. Z jejího popisu místa bych spíše čekala, že si budu představovat jakési město duchů, ale nešlo to! Nejde to vypudit z hlavy! Občas se mi vše slije do červené barvy …

Nemůžu se na ni ani podívat, vidím její bledý obličej, který se mi ve vteřině zabarví do ruda jako přes barevné brýle …

Viděla jsem Bellu v divných situacích, jako bych jí ani neznala. Proč mi to popisovala, co když je to předtucha a něco se jí stane, ale co potom ten popis okolí, je tak jiný …

Jediná možnost, která mi zbývá je vyhýbat se  jí, jinak se z toho zblázním. Nemůžu jí dát jedinou možnost přemýšlet o tom, že by kvůli mně zůstala. A vím jistě, že by neodjela, kdyby tušila jak moc zlé obrazy v hlavě vidím.

Znervózňuje mě i ten muž, který je jí v mých představách vždy nablízku. Vypadá jako anděl, jeho světle hnědé vlasy, jejich zlatočervené odlesky, bílá, nádherná tvář, z očí sálající prudký cit.

Jaspera vídám naopak zohyzděného se spoustou srpkovitých ran v obličeji a na krku, přitom teď je nádherný, nikdy jsem neměla tak velké problémy se svou fantazii. Mívala jsem v hlavě záblesky, ale nevěnovala jsem jim pozornost, vlastně ani nevím jestli je to normální, třeba to tak má každý a jenom se o tom veřejně nemluví. Ale od té doby co znám Jaspera je to horší, moje myšlenky neví kdy se zastavit. Mám jich plnou hlavu. Bella mi taky nepřidala, jakoby odkryla neprozkoumanou část mé mysli a dala jí možnost naplno mě pohltit.

Bojím se, že to co mě ničí už není jenom moje fantazie. Je to něco více. Fantazii bych mohla ovládat, nasměrovat jí a nechat se unést příjemnými pocity a obrazy, ale tohle? Je to jako špatně natočený nesestříhaný film. Děsí mě fakt, že asi nejsem úplně normální a sama na to nestačím. S Japerem je mi perfektně, ale od té doby co mám své „problémy“ s ovládáním na tom taky není nejlépe. Jakoby ho moje přítomnost bolela. Tváří se, jako by byl v mém nitru a věděl o mých roztrhaných pocitech …

*** 

„Mami? Můžu s tebou mluvit?“ seděla jsem nad kávou, kterých jsem dnes měla nespočet. Sledovala jsem černou hladinu, nedokázala jsem se nikomu podívat do očí, byla jsem schopná v okamžiku vidět obraz mé fantazie- mojí sestry, neuvěřitelně krásné a podmanivé. Musela jsem se ujišťovat, že tady je máma a né ona. Nechtěla jsem jí přidělávat starosti, už tak stačilo že jí občas oslovím jako sestru a né mámu. Ale musí to ven, mám pocit, že se roztrhnu a až potom se mi uleví. Je to téměř měsíc co je Bella pryč, čekala jsem že to ustane, rozbouřené hormony se usadí a budu zase v pohodě. Místo toho tady sedí troska. Viděla jsem jí v odraze máminých nešťastných očí.

„Řekni mi co se děje, holčičko moje nešťastná …“ řekla máma po chvíli rozmýšlení jestli mluvím skutečně na ni. Bylo to na ní vidět, zestárla kvůli mně. Pokožka se jí kolem očí nepřirozeně rychle vrásnila, né od úsměvu, ale od starostí. Dovolila jsem si zvednout hlavu a podívat se na ni. Bolest která mě zase zasáhla byla ohlušující. Jako bych nekoukala na mámu, ale na Bellu, kolem ní bylo oslepující světlo … moje tělo na to asi také zareagovalo, protože jsem cítila dvě ruce na tvářích - střídavě mě uhodily přes každou líci. S nárazy se mi pootáčela hlava, prameny mastných vlasů jsem měla zapadlé v otevřených očích.

„Jsem tady … Mami.“ Soustředila jsem se na slovo mami. Hodně.

„Proboha co se s tebou děje.“ Máma se kácela k zemi, sunula se podél své sedící dcery na zem. Jako bych umřela. Z očí ji tekly slzy nasycené utrpením.

Nevěděla jsem co jí říci, došly mi slova. Možná nejde ani tak o mě a moje pocity, ale jí tím zabíjím a ubírám jí dny života. Seděla na podlaze, čelem byla opřená o moje stehno a zajíkavým hlasem na mě promluvila. 

„Znám jednoho doktora …“ v půli věty se jí zlomil hlas „potřebuješ pomoc, nezlob se na mě, ale přerůstá nám to přes hlavu.“ Dostala jsem šok, nebyla jsem schopná se ani nadechnout natož jí odpovědět, přesto jsem věděla, že tohle je poslední možnost zachránit vztah mě a mámy, než ho stihne vypudit ze svého vědomí jako přirozenou obranu proti mně a mým stavům.

Původně jsem si o tom chtěla promluvit jenom s ní, ale vidím, že na to nemá sílu. Snad mě ten cizí člověk pochopí …