Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

37.

Utíkali jsme bok po boku domů, nevěděla jsem úplně jistě, že tam vlkodlaci nejsou, ale nepřipadalo mi, že by chtěli bojovat. Spoléhat se na to nemůžu, ale myslím si, že se stáhli za hlavní smečkou.

Zaujala mě moje schopnost dávat elektrické rány. Jen ještě vědět jak ji ovládat. Jediným vodítkem mi bude to, že ji vytlačil na povrch hněv.

„I v nemocnici jsi na mě útočila elektřinou.“ Chvíli jsem uvažovala jestli to řekl jen tak nebo navázal na mé myšlenky.

„Jo, nevím proč tak najednou, ale slyším tě.“ Usmál se na mě a pokrčil rameny.

„Hmm, výborně.“ Ironie z té věty musela sálat na všechny světové strany, protože Edward se přestal mile usmívat.

„Podívej já za to nemůžu, asi jsi stáhla nějak svou schopnost blokovat mé čtení myšlenek.“

„No, čím dál lépe.“ Prohodila jsem.

„Bells, ale mě to nevadí.“ Nasadil zářivý úsměv a koukal na mě. Přála jsem si aby se mu do cesty postavil strom, hodně tvrdý strom.

„Vlastně je to jedno, alespoň nemusím mluvit.“  Jedna malá bezvýznamná výhoda čtení myšlenek. Nemusím se obtěžovat s formulací věty. Edward se tiše uchitnul.

„Bells, ale měla bys ty schopnosti trénovat. Jestli se chceš pustit s vlkodlaky do křížku měla bys přesně vědět na koho útočíš.“

Měl pravdu, ale jak to trénovat. Neznám nic co by mě mohlo rozhodit tak, že se zase budu cítit tak jako v přítomnosti vlkodlaků.

„Jasper, možná se pro tvůj trénink obětuje.“ Zasmál se a já taky, představa, že se mučíme navzájem mě fakt dostala.

„Možná, víš co? Bude lepší, když se vrátíš sám a já se tady pokusím na něco přijít.“ Byla jsem ráda, že jsem to stihla vyslovit dříve než by byl schopen reagovat na nevyslovenou myšlenku.

„No, nemůžu říct, že je mi milé tě tady nechat samotnou, ale budiž.“ Tvář mu převinula starostlivá maska.

„Utíkej.“ Zašeptala jsem a zastavila se. Edward se jenom pootočil a poslal mi vzdušný polibek. Sledovala jsem jeho mizící postavu mezi stromy.

Posadila jsem se na kmen stromu a sledovala dění v hlíně. Soustředila jsem se na každý pohyb jednotlivých mravenců. Snažila jsem se najít ten pocit, který jsem měla před útokem na vlkodlaky. V podstatě stačilo na ty bytosti jenom pomyslet a cítila jsem mravenčení v konečcích prstů. Moc se mi to nezdálo, přece nebudu vždycky myslet na ty obludy, když to budu chtít použít.

Z mého soustředění se mě vytrhlo vlčí zavytí. Bylo hluboké a systematické, ale bylo daleko. Přesto mě převinul divný pocit.

Na ten divný pocit jsem měla nárok, protože se zavytí po chvíli znatelně přiblížilo. V dáli jsem slyšela jinou zvukovou frekvenci, bylo to veliké množství rychle bijících srdcí. Bylo jich tolik, že splývaly do jediného zvuku, který najednou vše přehlušil. Jen matně jsem rozeznávala nárazy jejich tlap o zem. Chtěla jsem věřit, že se nevracejí, že to nejsou zase oni, ale jejich typický zápach mi vítr hodil do tváře.

Necítila jsem se jako hrdina a už vůbec jsem jim nechtěla čelit sama. Navíc ta nejistota, že se zase rozdělí a budou mě vydírat mě donutila zvednout zadek a utíkat co nejrychleji domů. Jako čerstvě novorozená jsem měla v rychlosti výhodu.

Během pár chvilek jsem stála přede dveřmi a snažila se předvídat chování nezvaných hostů za dveřmi. Vpadnout - nevpadnout. Čekají na mě, nebo ne. Jediné co jsem věděla naprosto jistě bylo, že uvnitř v domě je jedenáct vlkodlaků.

Soustředila jsem se na ně a snažila se podle tlukotu srdcí odhadnout kde přesně v domě jsou. Buď se mýlím, nebo opravdu všichni stojí za dveřmi? Rozhodla jsem se to dále nenatahovat, prudce jsem dveře rozrazila.

Můj první pohled patřil Edwardovi, stál na schodišti a výhružně vrčel, sám by proti nim neměl šanci. Cítila jsem, ale i Jaspera, pomáhal mu, vrhal na vlky iluzi bolesti. Tělem mi zase procházelo podivné brnění, jako bych byla rozvibrovaná ladička.

„Vypadněte!“ vykřikla jsem. Jako na povel se polovina smečky obrátila a výhružně na mě cenila zuby. Jenom pro efekt jsem z plic vyhnala rozezlené zasyčení prokládané vrčením.

Skupina, která se ke mně blížila v lese to nevzdala, slyšela jsem jejich přítomnost za zády.

„Opravdu se semnou chcete pustit do křížku?“ blafovala jsem, ale jediný kdo to věděl byl Edward, doufala jsem v to.

„Holčičko.“ Ozvalo se za mými zády. „Víš sama nejlépe, že proti takovému množství vlkodlaků nemáš šanci.“ Sama jsem věřila, že je to pravda.

„Nechme se překvapit, uvidíme.“ Plivla jsem na něj přes rameno.

„V lese mi to hned nedošlo, ale ty tu svou schopnost neumíš ani ovládat.“ Zasmál se. „Kdyby ano, ten upír by tam stál na nohou.“ Jeho smích nabíral na intenzitě.

Zvedla jsem oči k Edwardovi a prosila o boží zásah. „Bells, soustřeď se, soustřeď se …“ slyšela jsem to, ale on ústy nepohnul. Jenom na mě mrknul. Ok, takže se budu soustředit.

S hlubokým nádechem jsem se otočila a pohlédla nahému muži do očí. Klekl si a bolestí si mnul ramena.

„Měl jsi pocit, že to teď bolelo i ostatní?“ mezi vlkodlaky to nejistě zašumělo.

„Ne, ale nedokážeš zaútočit na celou skupinu, bez toho abys zasáhla ty pijavice. Kdežto my zaútočit můžeme.“ Měl pravdu, tohle jsem nechtěla riskovat, taky bych mohla Edwardovi ublížit nad rámec jeho uzdravovacích se schopností.

Ohlédla jsem se přes rameno a můj zrak strnul na vlkovi, který se snažil projít skrze Edwarda dále do domu. Zaměřila jsem se na něho, ale místo toho aby klesl bolestí k zemi zmizel. K zemi se snášel stříbřitý prach.

Přála jsem si umět zmizet, protože všudypřítomní vlci se na mě chystali vrhnout a já si nebyla jistá zvládnutelností situace.