Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

36.

Cítila jsem se nepříjemně napjatě. Edward seděl vedle mě a já věděla, že by neměl existovat. Neměla jsem existovat ani já. Sestřička se kvůli mně nechala přeměnit na upíra a já ji mám zabít? Zabít je špatné slovo, zneškodnit? Všechno se mi propojilo a jako by se mi v hlavě otevřela jiná dimenze vědění. Takže jsme taky my čtyři už jednou byli, s rozdílem, že Edward a Alice byli opravdoví sourozenci a byli velmi staří upíři. Já byla nejmocnější upír, kam až paměti sahají.

Napadlo mě, jak by se náš nový příběh vyvíjel kdybychom byli lidé a Carlisle by byl tehdy zneškodněn. Potkali bychom se vůbec? Alice a Jasper určitě, ale co já a Edward. Asi ne, možná bych měla dítě a přenášela smrtonosné geny dál. Ale je to divné, geny Belly Swanové se dál nepřenesly, nemohly, protože neměla dítě. Jediné vysvětlení je, že existuje ještě nějaká neznámá větev Therezy, která mě vyslala do světa.

Hodina k hodině přibývala a konečně se krátil čas přeměny. Edward byl sice pořád se mnou, ale choval se trošku podezíravě. Až moc opatrně volil slova, jeho reakce na mě byly pomalejší. Nevím, možná opravdu věřil, že budu zabíjet. Třeba bych měla, ale pro začátek to vidím na nějaké zvíře, protože mám žízeň.

Běželi jsme rychle do lesa ulovit něco malého. Snažila jsem se vyčíhnutou kořist, zabíjet dle mých předpokládaných schopností, které měla Bella Swan. Uměla toho hodně, bohužel se zatím budu muset spokojit se svou rychlostí a něco si chytit sama jinak bych mohla dlouho trpět hladem.

Utíkala jsem rychle, hlouběji a hlouběji do lesa. Cítila jsem zvláštně lákavou vůni krve a rychlé tepy srdce. Tu vůni jsem už cítila, zastavila jsem se a uvažovala nad zvířetem, které by to mohlo být. Edward mě doběhl a zastavil se kus za mnou.

„Děje se něco?“ ptal se. Jenom jsem zatřepala hlavou a se zavřenými víčky vzpomínala kde jsem to už cítila. Začínala jsem ztrácet rozvahu, znala jsem tu vůni, ale nevěděla odkud, neměla jsem z ní vůbec dobrý pocit.

„Cítíš tu krev?“ zeptala jsem se ho. 

„Je vlčí.“ Přidušeně odtušil.

„Vlčí? Něco mi připomíná, jen si nemůžu nic vybavit.“

„Tak to ti můžu poradit. Ten slib byl dán vlkům …“ ucukla jsem sebou, že mi to hned nedošlo. Edward pokračoval. „Tohle, ale nebudou obyčejní vlci …“ cítila jsem jak mi kamení celé tělo.

„Ne, to asi ne.“ Vůně se stávala intenzivnější, blížili se k nám. Nemohla jsem rozeznat kolik jich bylo, v jejich hrudnících srdce tak rychle tepala, že se nedalo poznat kolik jich je. Slyšela jsem jejich kroky, nepříjemně mi duněly v uších, jako by se blížila celá armáda. Ani nevím proč, ale vnímala jsem je jako nepřátele.

Stála jsem s Edwardem po boku a čekala na jejich příchod. Mezi stromy se začaly rýsovat siluety vlčích postav.

Najednou stáli v kruhu kolem nás, byli velicí a jejich kožichy neúprosně smrděly. Ten největší předstoupil přede mě a chvíli si mě prohlížel. Najednou se přeměnil v člověka, měl příjemné vzezření. Vysoký, snědý muž s dlouhými vlasy si mě prohlížel, byl úplně nahý což mi dělalo menší problémy se soustředit.

„Přišli jsme se ujistit, že slib platí.“ Promluvil mým směrem medovým hlasem.

„Bojím se, že nevím o čem to mluvíte.“ Rozhodla jsem se hrát nefér, budu zapírat a lhát.

„Isabello, myslím si, že to víš.“ Odvětil mi a jeho obličej se skroutil do podrážděného výrazu.

„Podívejte se, něco jsem o tom slyšela, ale netýká se mě to. Sice se taky jmenuji Isabella, ale nic víc mě se slibem nespojuje.“

„Víš sama, že to není pravda, vrátila ses kvůli slibu, který jsi nesplnila!“ jeho zbrunátnělý obličej se ke mně přiblížil a hleděl mi zpříma do očí.

„Ještě se o milimetr přibliž a udělám si z tebe předložku před gauč.“ Zavrčela jsem na něho. Jeho společníci se také přiblížili, semkli se kolem nás. Edward mi bezmocně položil ruku kolem ramen.

„Oba dva víte, že proti nám nemáte šanci.“ Prudce se nadechl a se zaťatými pěstmi pokračoval. „Ten slib splníš. U těch dvou co se právě mění v pijavice jsou další vlci. Zabijí je pokud neobnovíš slib.“ Do hlavy se mi hrnula nepopsatelná energie, doslova mě svrběly konečky prstů. Edward se na mě nalepil a neslyšně mi šeptal.

„Bells, neslibuj jim nic, vím, že Jasper se o ně postará jestli něco zkusí. Prostě to tak cítím.“ šeptal tak potichu, že jsem to málem neslyšela. Ale nechtěla jsem obětovat Alici ani Jaspera a pokud bych slib dala stejně by zemřeli.

„Nebudu smlouvat se psem a ani se od něj nenechám vydírat. Radím ti, odstup ode mě a nech mě být.“ Záměrně jsem zvedla hlavu a snažila se vypadat důstojně a rozhodně.

„Holčičko, děláš chybu.“ Konstatoval vlkodlak. Cítila jsem jak mě svrbí prsty a v těle se mi hromadí nepopsatelná energie.

„Chcete se mnou bojovat?“ nadechla jsem se „Jediné co vám slíbím je, že svět už nikdy nezažije takovou anarchii mezi upíry a jestli budete dělat problémy zahrnu pod svou nadvládu i vlkodlaky.“ Vrčela jsem kolem sebe a mluvila ke všem přítomným. Ten v lidské podobě se začal pobaveně smát.

Cítila jsem jak energie v mém těle bojuje a chce ven. Podvolila jsem se tomu, vlkodlak vytřeštil oči a klesnul na kolena. Cítila jsem jak mě Edward táhal za rukáv, když se řítil k zemi.

„Už mi věříš? Čokle?“ srazil obočí k sobě a kývnul na ostatní vlky. Ještě než se přeměnil řekl mi podrážděně.

„Budeme tě hlídat.“ S velikým skokem zmizel v lese.

Stála jsem tam a zhodnotila mé vyjednávání jako úspěšné. Edward se škrábal ze země a hleděl na mě s výrazem selete před porážkou.

„Bells, co to bylo?“

„No, tak to nevím, prostě jsem to najednou cítila.“ Pokrčila jsem rameny. „Bolelo to?“ 

„Dostal jsem neskutečnou elektrickou ránu. Nauč se to holka ovládat, protože tohle už nechci zažít.“

„Musíme ten lov odložit na jindy. Kdo ví co se děje doma. Nic tam nevidím, asi protože tam ještě jsou ti psi.“ Zavrtěla jsem hlavou na znak že to tak není.

„Už tam nejsou.“ řekla jsem.