Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

35.

Mé uši byly příliš citlivé na to, abych mohla celou noc poslouchat Jasperův bolestný nářek. Rozhodla jsem se pro noční procházku. Edward nic nenamítal, vím, že by se mnou rád šel, ale musel zůstat a „hlídat“.

Oblékla jsem si ty bílé šaty, které mi před odjezdem do Itálie koupila Alice. Esme je jako zázrakem dokázala vyčistit, po nehodě na štěrku jsem nedoufala, že budou zase bílé.

Byla to magická noc, vzduch byl vlhký a nabitý energií od celodenně svítícího slunce. Šla jsem pomaličku, užívala jsem si samotu a přemýšlela. Myslela jsem na mámu, to je asi jediné co mohu. Nedokážu si představit jak by nás přijala zpět po tom všem co se s námi stalo.

Kroky mě zavedly na náměstí, sedla jsem si na kašnu a užívala si pohled na měsícem osvícený hrad, možná spíše jeho trosky. Bylo vidět, že se o něj dlouho nikdo nestaral. Nevím co to bylo za pocit, který se mi protáhnul tělem, ale vstala jsem a šla k němu. Prošla jsem otevřenou bránou na malé nádvoří a najednou jsem měla pocit jako by mi někdo nafackoval. Hlavou se mi mihly divné obrazy v rychlém sledu za sebou.

„Isabello. Isabello.“ Trhla jsem sebou, ač jsem se natáčela všemi směry a snažila se slyšet původce těch slov. Nikdo tam nebyl. Nevoněl ani mu nebilo srdce. „Isabello, Isabello ..“ ozvalo se znovu.

Mé ještě čerstvé lidské instinkty mi velely zmizet a to co nejrychleji, ale já jsem byla upír, neutekla jsem. Znovu se mi prohnaly hlavou divné obrazy, nedaly se pochopit, z jejich míhání mě bolela hlava. Zavřela jsem oči a snažila se tu iluzi přečkat. „Isabello …“ se zavřenými víčky jsem rozeznávala lépe směr odkud šepot vychází. Částečně duněl uvnitř mě, ale i ze směru druhé brány, přes kterou byla nasazena okrasná mříž.

Věděla jsem přesně co udělám. Lehce jsem roztáhla mřížoví a protáhla se jím do útrob hradu. Tma mě pohltila, připadala jsem si jako netopýr, sice jsem neviděla, ale přesně jsem věděla kam směřovat své kroky. Dostala jsem do malého prostoru ze kterého ústilo schodiště, drobná okna sem pouštěla malé množství měsíčního svitu. Na konci schodiště byly ohromné dřevěné dveře. Vyvolávač mého hlasu přidával na intenzitě. Dřevěné dveře mě vyzývaly k otevření. Rychle jsem vyběhla po schodišti a mohutné dveře se skřípěním otevřela.

Strnula jsem, najednou bylo ticho. Stála jsem na okraji ohromného sálu s mohutnými sloupy a úzkými dlouhými okny. Přímo naproti mně byla mramorová podlaha vyvýšená, jako stupínek pro vítěze. Ležící vzduch byl prosycený slabou vůní ohořelého masa a kostí.

Hlavou se mi prohnaly další obrazy, nechutné, ale už více srozumitelné. Prostor byl mnohem více krásný, na stupínku bylo křeslo potažené červenou látkou a pod ním hromada z těl. Následující obrazy mi poskytly mnohem více než jenom bolestivý pohled. Byly tam roztrhaná těla Alice, Jaspera a Edwarda.

Nedávalo mi to smysl, nevěděla jsem jestli je to zhrzená upíří fantazie nebo nějaké varování, nebo? Možná je to stejná schopnost jakou má Alice, tedy vidět budoucnost i minulost. Přešla jsem k tomu místu pod vyvýšenou podlahou. Dlažba byla rozpraskaná od nárazu, mojí pěstí?

„Dala jsi slib, nezapomeň …“ zašuměl vítr kolem mě.

„Jaký slib?“ vykřikla jsem do ticha, ale nikdo a nic se neobtěžovalo odpovědět. Stála jsem a jako by se zastavil čas, v hlavě jsem měla prázdno, jenom jsem hleděla na popraskanou zem. Něco uvnitř mě ale přemýšlelo, bylo to hodně hluboko v mém nitru, nebyla jsem schopná rozpoznat význam ani obsah.

***

Když se Bella vrátila z „procházky“ chovala se divně. Byla odtažitá a jediné co ji zajímalo byla Alice. Seděla pod její postelí s koleny u brady a hleděla do neurčita. Na moje otázky nereagovala. Docela mě žrala nevědomost, kterou jsem díky její schopnosti nemohl odstranit.

Naléhal jsem na ni, aby mi alespoň naznačila co se stalo, myslel jsem, že někoho zabila, protože jsem si nedokázal představit nic co by ji mohlo takhle rozhodit. Jenom seděla a koukala si na špičky chodidel. Pak ale beze slov vyskočila a blížila se ke mě jako duch, chytila mě kolem pasu a věnovala mi hluboký chladný polibek. Její pozornost jsem opětoval, cítil jsem jak ta smutná lady povoluje a poddává se mi. To co jsem vyčetl z jejích myšlenek mě málem posadilo na zadek. Odtáhla se a šla si sednout zpět odkud vstala.

Ona nevěděla o co jde, ale já to věděl až moc dobře. Vycouval jsem z pokoje, Bella mi nevěnovala jediný pohled. Seběhl jsem do knihovny a vytáhl ze skrýše v knihovně kroniku, kterou nikdy neměla číst. Ale Carlisle je daleko a ona se dříve utrápí, něž to bude moci vytáhnout z Alice.

Nalistoval jsem příběh, který do ní zaznamenala Bella Swan a Isabella Volturi v jedné osobě a rozešel se zpět do pokoje, kde byla Bells. Nedočkavě na mě hleděla, jako by čekala, že vejdu s něčím co jí bude zajímat.

Mohutná kniha v kožené vazbě mě pálila do rukou. Podal jsem ji jí, natáhla k ní své drobné ručky a věnovala mi pohled do očí. „Bells, myslím, že tohle tě bude zajímat.“

„Díky.“ Zašeptala. Knihu si opřela o stehna a čekala až odejdu. Možná jsem zaváhal, ale rozhodl jsem se zůstat s ní. Sedl jsem si vedle ní a chytil ji kolem pasu, volnou rukou jsem si část knihy přisunul na své stehno. Věnovala mi nejistý pohled, ale nijak více to neřešila. Sledoval jsem ji koutkem oka. Četla si řádek po řádku, měl jsem dojem, že ji to trvá, možná si každou stranu četla vícekrát.

Napjatě jsem čekal na její reakci.

„Tohle jsem psala já?“ její smutný výraz mi rval srdce, rukou přejížděla po poslední stránce. „Takže já slíbila, že zabiju všechny upíry.“

„Bells, né tak docela. Sice jsi to tehdy slíbila, ale je tomu přes sto let … ten slib už neplatí.“ Doufal jsem, že neplatí.

„Podle toho jak se to vezme.“ Odvětila mi. Zahleděla se do knihy a pokračovala. „Podle toho co jsem pochopila zabila jsem tehdy Ara, vládce upírů, je to tak?“ přikývnul jsem „a svět se zmítal v problémech bez vládce. Když se upíři nepřemnoží je to v podstatě všechno v pořádku.“ Tvářila se jako by tomu ani sama nevěřila.

„Bells, myslím si, že jsme se vrátili z jiného důvodu než dodržet ten slib, který jsi dala, který ti našeptával ten hlas hradní hlas. Hlavně prosím, nikoho nezabíjej.“ Zatvářila se na mě jakoby nevěřila obsahu slov které jsem vyslovil.

„To mě ale ani nenapadlo.“ Odtušila a zavřenou knihu si hodila pod nohy.

Něco mi napovídalo, že tohle je konec všech mých strachů ze smrti pod silou Belly. Ale všechno ukáže až čas.