Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

33.

Vyběhla jsem z domovních dveří s ohromnou razancí, vůbec jsem ji nečekala. Zastavila jsem se před brankou a zakvitovala nad tou schopností, být teď člověkem už bych jí „líbala“.

„Musíš si na sebe dávat pozor. Zvykneš si na to.“ Usmál se a galantně mi branku podržel. Nechtěla jsem znovu pokoušet svou rychlost a navíc mi nevysvětlil všechno.

„Jak jsi to myslel, když jsi říkal, že Alice věděla do čeho jde?“ chvíli se rozmýšlel a pak spustil.

„Ono to, že se chováš tak jak se chováš je dost divné. Novorození jsou nejhorší, Bells, za normálních okolností by jsi Alici zabila a ani by jsi nemrkla okem nad tím, že byla tvá sestra.“

„Co je u mě jinak?“

„To kdybych věděl, možná je to nějaký dar, kdo ví … škoda, že tady není Carlisle, on by věděl.“ Kráčel vedle mě s rukama v kapsách a nahlas přemýšlel. „Abych se vrátil k Alici, souviselo to s tím, že jsme čekali, že se budeš chovat jako normální novorozená a Alice by pravděpodobně nesnesla odloučení. Bell, to odloučení by bylo na dlouho.“ Pohlédl na mě, byl z něj cítit důraz. „Ona mě proto požádala o přeměnu v upíra, je to dost těžké, věděla, že se nemusím ovládnout. První byl Jasper, ten díky své schopnosti vnucovat pocity zahnal mé choutky do nejzazšího kouta mé duše, ale u Alice to nepomohlo, její krev … byla, no, prostě úžasná. Zbytek už víš. Nebýt tebe vysál bych jí.“ Z jeho pohledu jsem cítila bolest, neskutečně se styděl.

„Hmm.“ Nevěděla jsem co říct, něco jako „Odpuštěno“ nepřipadalo v úvahu. Je to jenom jeho problém, že nemá sebeovládání.

„Vlastně ty můžeš být šťastná. Já jsem upír několik let a pořád mám úlety. To se tobě asi stávat nebude.“ Pokrčil rameny a zrychlil krok. Následovala jsem ho, zastavili jsme se až v lese, který voněl neskutečně nádherně.

„Nadechni se a zkus lovit.“ Pobízel mě pohledem. Zhluboka jsem se nedechla, ale nic krom vůně lesa jsem necítila.

„Co přesně mám cítit?“ obrátil oči k nebi a pak zase na mě.

„Sleduj profesionála.“ S úsměvem na rtech se nadechl a rozběhl se kamsi do lesa. Následovala jsem ho, měla jsem pocit, že běží pomalu. Pořád jsem hluboce vdechovala a najednou jsem pochopila co mám cítit. Železitě slaný pach s příměsí posekané trávy.

„Budu tam první.“ Zasmála jsem se a utíkala mezi stromy, vše jsem viděla jasně a zřetelně. Po pár vteřinách jsem držela za krk srnu a zvažovala kam se zakousnout.

„Sice si tu byla první, ale než se rozmyslíš, dovol napiju se.“ Smál se pod nosem. Srnu mi vytrhnul, zakoulela očima, zlomil jí vaz a zakousl se jí do krku. Skočila jsem po něm a odhodila ho bez námahy pryč, zastavil se o strom, který se spolu s ním svalil na zem.

„No vidíš, už jsem měl strach, že umřeš žízní.“ Smál se a já pila z otevřené rány na krku. Proti mému očekávání krev chutnala skvěle. Myslela jsem si, že to bude jenom nějaká nutnost, ale né vážně byla dobrá.

„Co mám dělat se zbytkem?“ zbytkem jsem myslela vysátou mrtvolku srnky.

„Co chceš. Můžeš ji zakopat, hodit ji pod strom, nápadům se meze nekladou.“ Pořád se usmíval, vypadal neuvěřitelně přátelsky. Možná za to všechno vážně nemůže. Sama jsem teď cítila jsem je krev opojná a co teprve ta lidská?

„Pod strom?“ upřela jsem na jeho milý obličej oči. Jenom se upřímně zasmál a zvedl se ze země kde pořád ještě ležel. Vzal do rukou vyvrácený strom a pokynul mi abych do jámy pro kořeny hodila vysátou srnu. Jako by strom nic nevážil jej zasadil zpět na původní místo.

„Hmm, tomu říkám dokonalé maskování, budu si to pamatovat.“

„Bells, prosím tě a jednej se mnou jemněji. Jsi neuvěřitelně silná a rychlá. A mě by to mohlo bolet.“ Zase se usmál, ale tento úsměv byl Edwarda, kterého jsem milovala, jeho sladký zvednutý koutek. Zapomněla jsem na všechno a stulila se k jeho teplému tělu.

„Je mi s tebou dobře.“ Řekla jsem mu a podívala se mu do očí, které byly černé jako uhel.

„Bells, máme na sebe věčnost, ale teď jestli dovolíš, kousek odsaď je má oblíbená svačinka.“

„Co to je?“ trochu jsem se vyděsila, že myslí lidskou krev. Ale mrknul na mě a zašeptal.

„Puma.“ V mžiku jsem stála sama a sledovala jeho mizící siluetu v dáli. Sedla jsem si na pařez a se zájmem sledovala rudou lesní jahodu. Nádherně voněla, zralá akorát. Jemně jsem ji utrhla a vložila do úst, následovalo zděšení, chutnala jako bláto, jako špatný vtip. Obrátil se mi žaludek. Zvracela jsem krev a kousky neškodné jahody. Edward se vrátil a držel mi vlasy, abych si je nezašpinila.

„Bells je mi to moc líto.“ Tulil se k mým zádům a jednou rukou mi hladil nakrčené čelo.

„Tím, že jsi říkal, že nebudu moci jíst lidské jídlo jsem myslela, že to myslíš tak, že mě nebude vyživovat, né že to bude chutnat jako bláto a žabinec dokupy.“ Jenom při pomyšlení na tu hroznou chuť mi žaludek do úst vyslal další naléhavý vzkaz „holka, už mi to nikdy nedělej“. Už jsem to neměla v plánu.

Posadila jsem se vysíleně do trávy a snažila se uklidnit rozbouřené moře v mém žaludku. Edward mě k sobě tisknul. „Možná je dobře že jsi ji ochutnala. Příště by to nemělo být tak hrozné.“ Zvedla jsem k němu oči a nevěřila tomu co slyším. „Přijdou chvíle, kdy budeš muset nevyhnutelně jíst lidské jídlo, neboj naučíš se to zvládat, ale zvracení se nevyhneš, ale uděláš to až ty budeš chtít.“

„Jako že se vyzvracím později?“ přikývnul.

„Většinou se daří upírům vymluvit na speciální dietu, ale někdy to nepomůže a musíš před lidmi něco vložit do úst, po setkání to jednoduše vyzvrátíš.“ Už jenom ta představa, že se to bude někdy v mém životě opakovat mě znova rozbouřila žaludek. „Bells nemysli už na to. Měla bys lovit.“

Vstal a vytáhl mě na nohy. „Zkus si sama najít něco k jídlu.“ Ušklíbla jsem se na něho a zhluboka nasála vůně lesa. Zase jsem cítila tu opojnou vůni čerstvě posekané trávy. Rozběhla jsem se a instinkt mě hnal skrz les, Edward běžel kus za mnou. Doběhla jsem na nádhernou lesní mýtinku, stála jsem na jejím okraji a sledovala srnku, které u nohou ležel malý koloušek. Edward mě chytil za rameno a pošeptal mi. „Pořád mě překvapuješ, normálně bys běžela za vůní krve a nedokázala by ses zastavit. Ty jsi zastavila a nevzala mláděti jeho matku.“ Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a sledovala jejich bezstarostný život.

„Edwarde, nevím jestli dokážu zabíjet.“ Možná kdybych neviděla malého kolouška tulícího se k noze mámy, dokázala bych to, ale teď vím, že každá srna kterou zabiju a vysaju může mít někde poblíž své mládě, které její smrtí nepřímo zabiju.

„Neber si to tak, krev potřebuješ, je to naše potrava … tak se pokus lovit něco jiného.“

„Edwarde, nevím jestli nechci nebo nemůžu.“