Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

32.

Zmateně jsem koukala na strop, najednou jsem viděla věci o kterých jsem neměla nejmenší zdání, že existují. Různě poletující částečky prachu lesknoucí se v denním světle, jasné kontury a barvy všeho kolem mě. Slyšela jsem mnohem zřetelněji než před zraněním. Poslední co si pamatuji je, že mě srazilo auto. Domem se linul děsivý křik spolu s neuvěřitelným adrenalinem. Všude kolem mě byl opar bolesti, byl hmatatelný, ale byla jsem si jistá, že nebyl můj.

Se zájmem jsem poslouchala dvě rychle bijící srdce. Jedno z nich, ale najednou ztrácelo na důraze, bilo pomaleji a pomaleji. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a uvažovala nad rychlostí s jakou jsem ten úkon dokázala udělat. Zvláštní pocit, který mi zatemnil mysl mě donutil vstát a podívat se za dveře, než jsem se k nim dostala, zjistila jsem, že se domem line velmi příjemná vůně, která mě lechtala na horním patře v ústech.

Otevřela jsem dveře a jakoby mě někdo opařil vařící vodou. Edward klečel nad bezvládným tělem Alice a sál z její ruky krev. Naše těla mohlo dělit sotva pět metrů, chtěla jsem po něm skočit, ale jako by mě neviditelná síla držela na místě. Křičela jsem aby ji nechal, ale jakoby mě ani nevnímal. Projela mnou divná síla, v návalu vzteku a bezmoci jsem cítila jak k němu vysílám teplé impulsy. Musel to zaregistrovat, protože její ruku pustil z křečovitého sevření a ustoupil od ní. Klekla jsem si k ní a měla ho sto chutí zabít za to co jí provedl, cítila jsem se silná, plná energie, zabila bych toho upíra do země lehce jako dřevěný kolík k popínavé rostlině.

„Jsem u tebe sestřičko.“ Sklonila jsem se k její hlavě a pošeptala jí to do ucha. Cítila jsem jemně tepat krční tepnu, z otevřené rány na ruce vytékal pramínek rudé krve.

Cítila jsem jak mě začíná škrábat hrdlo, ale jenom lehce, jako bych dlouho nepila. Před očima se mi míhaly narudlé mžitky, zvedla jsem oči k Edwardovi, který na mě nevěřícně hleděl. Zvedla jsem zkřehlé tělo své sestřičky a nesla jí do pokoje z kterého jsem vyšla. Z nedostatku krve měla zbělené rty a našedlou pokožku. Hajzl jeden, už ti nic neudělá! Jsem u tebe …

„Můžu s tebou mluvit?“ jeho hlas se kolem mě ovinul jako had z jemného sametu.

„Můžeš mluvit na mě, ale né semnou.“ Neměla jsem nejmenší chuť se s ním bavit, vždyť mi málem vysál sestru. 

„Děkuju ti.“ Proč mi děkuje? Možná za to, že jsem se ho nepokusila zabít. Blbeček jeden.

„Neděkuj mi a vypadni!“ vyhrkla jsem na něho. Jestli jsem si kdy myslela, že mi na něm záleží tak jsem se hrozně pletla, je to podrazák. Věřila jsem mu, věřila jsem, že se ovládne, že nikoho z nás nebude chtít zabít. Mohlo to být chvilkové selhání, ale ta rána na ruce mluví jasnou řečí.

„Nemůžu, nemůžu tě tu s ní nechat samotnou.“ Otočila jsem se na něho. Pokusil se o náznak úsměvu, ale koutky úst mu zdobily zaschlé krůpěje krve.

„Vypadni! Nevím čemu na tom slovu nerozumíš!“ zatvářil se zmučeně.

„Nemůžu. Bells, odpovídám za tebe.“

„Do háje a kdo odpovídá za tebe? Málem byla mrtvá, vypadni!“

„Ale ona věděla do čeho jde.“ Tuhle odpověď jsem nepochopila. Donutila mě znovu odvrátit hlavu od Alice a pohlédnout mu do očí.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se.

„Prosím, nic není jak si myslíš. Musím s tebou vážně mluvit, prosím.“ Rozhazoval rukou v divokých gestech a tvářil se jako opravdový umučenec.

„Dobře.“ Vyslechnu ho, protože mi jinak nedá pokoj.

Lehce jsem se zvedla od postele a kráčela k Edwardovi. Kolem něho voněla vůně květin s převahou frézie. Celou dobu mě sledoval a cosi si schovával za zády. Vyšli jsme ho haly, kde předtím vysával Alici.

Chytil mě za rameno, chtěla jsem mu ruku sundat v gestu, že se mi hnusí, ale při našem dotyku mi dlaň na jeho kůži zatuhla. Byla příjemně teplá a jemná, co jsem si pamatovala byl jako kus ledu. Mrštně jsem se otočila, jenom sklopil oči a začal mluvit.

„Bells, nevím jak moc si uvědomuješ co se stalo po tom co jsem tě srazil, ale už nejsi normální. Nejsi člověk, jsi upír jako já.“

Stála jsem a přeříkávala si každé slovo které vyřkl. „Nejsem člověk?“ zhluboka jsem se nadechla „jsem upír.“ Zatočil se semnou svět, ale nic víc se nedělo, čekala jsem bolestivý náraz na zem, ale nic takového, stála jsem pevně jako solný sloup.

„Ano, jsi upír, nepotřebuješ dýchat, už nikdy nebudeš s chutí jíst lidské jídlo …“

„Nechceš mi raději říci co můžu?“ vyštěkla jsem.

„Bells, vím, že je ti to protivné, ale budeš pít krev. Cítíš to pálení v hrdle?“

„Ne, rozhodně to není pálení.“ Možná spíše mě v krku lehce škrábe, ale pálení to není.

„Nic jsi necítila, když jsi se přiblížila k Alici?“ hleděl na mě jako nevěřící Tomáš.

„Ne, proč? Jenom mě škrábe v krku.“ Odmlčela jsem se. „Proč? Mělo by mě tam pálit?“

„Mělo.“ Zaraženě na mě hleděl, spustil ruce podél těla a mi se naskytl pohled na to co skrýval za zády, bylo to zrcátko. „Bells, něco je jinak.“

„Jak jinak?“

„Jsi novorozená, měla by jsi mít žízeň, měla by jsi chtít zabít vše živé co máš v dosahu a né to zachraňovat. Bells, měla by jsi být k smrti vystrašená, měla bys mít tisíc otázek. Něco je špatně.“

„Mám žízeň, to ano, ale neřekla bych, že po krvi …“

„Něco zkusím, neboj se.“ Přiblížil se ke mně, stáli jsme tělo na tělo, jeho zakrvavená ústa se ke mně přiblížila. Nedechla jsem se a vůně krve mě zase zašimrala na horním patře. Políbil mě a přenesl mi tak do úst zbytky chutě Aliciny krve, zprvu jakoby se mi chtěl obrátit žaludek, ale v zápětí jsem při jeho polibku pochopila co myslel žárem v krku.

„Dost, cítím ji! Cítím tu krev.“ Před očima se mi červenalo. Otevřel mou třináctou komnatu. Jsem upír prahnoucí po krvi.

„Pojď, potřebuješ lovit.“ Vzal mě za ruku a já znovu užasla nad její teplotou.