Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

31.

Pod tíhou jeho horkých rtů, mi oči zaplnily slzy. Stékaly po tváři a Jasper mi je utíral jemnými polibky. Jak se nejlépe rozloučit se životem a zároveň otevřít náruč věčnosti?

Bella sebou mrštně ošila, šáhla jsem jí na čelo a rychle rukou ucukla pryč.

„Je čas.“ Její kůže byla jako kus ledu, ani náznak života. Ruku v ruce jsme se snažili odejít, něž přijde k sobě a začne pít z těch nepravých.

„Alice, počkej, stůj.“ Zarazila jsem se, protože Jasperovi to asi nedošlo.

„Je čas zmizet, probírá se.“ Zašeptala jsem a táhla ho ke dveřím.

„Alice, uklidni se, nikam před ní neutečeš a ty to dobře víš.“ Nadechl se vyvinul proti mé dlani protitlak. „Je čas, Alice , máš pravdu, ale na něco jiného.“ Zastavila jsem a povolila sevření mé dlaně.

„Možná, ale hned teď?“ otřepala jsem se pod představou, že by se Edward nemusel u jednoho z nás udržet a mohl by zabít, vysát … a byla by to jenom naše vina.

„Kdy jindy.“ Zašeptal mi melodickým hlasem do tváře. Bylo to jako jemné pohlazení. Jeho hluboký nádech značil, že se tiché šeptání nebude opakovat. „Edwarde!“ rozeznělo se přes celý dům.

Přes slzami zastřený zrak jsem neviděla odkud vyběhl, ale najednou stál mezi námi. Na nic se neptal, vše buď slyšel nebo to doháněl. Jasper to napjaté ticho přerušil.

„Edwarde, určitě všechno víš, můžeš to udělat?“ jenom mu hluboce přikývnul.

„Jaspere co když jeden z nás zemře?“ najednou mě stíhaly panické představy, že bych mohla o Jaspera přijít. Edward na to zakroutil hlavou. 

„Ne, o něho se nebojím, bojím se tvé krve … voníš jako ona … nebezpečná frézie.“ Hleděl na mě, ale i za mě, jako bych byla průhledná. „Stálo mě to hodně síly nezabít ji, naštěstí jsem se naučil ovládat a proto ani tvá přítomnost už není tak hrozivá, ale co až tě ochutnám?“

„To nevím, nevidím svou budoucnost, je to jenom tma …“ odvětila jsem.

„Jasper bude první … myslím, že to bude lehčí. Musíte si uvědomit to riziko, nikdy jsem to neudělal a vím jaké problémy má při přeměně Carlisle, což teprve já …“ tohle snad ani neměl říkat, měl si vymyslet něco uklidňujícího, ale takhle mu nikdy nebudu moci nic vyčítat, protože mě na pravdu upozornil.

„Jdeme na to?“ usmál se Jasper, moc jsem nechápala jak to dokázal, když stál na prahu smrti.

„Můžeme, Alice, prosím zůstaň tady …“ možná nechce abych viděla případné krvavé jatka, kruci, kruci, kruci … co jsem si myslela? Že to bude ok? Rychlovka? Bezpečné … ne, je to tak stresující. Chtělo se mi pod tíhu okolností zvracet, žaludek protestoval proti skutečnosti, že už nikdy nedostane to, co doposud miloval … Jasper na mě hleděl a čekal jestli to zvládnu, přikývla jsem mu a mávla rukou aby konečně odešli, potřebovala jsem mít pár minut sama pro sebe.

Odcházeli bok po boku, stoupali po schodišti. Přede dveřmi Edwardova pokoje se na mě Jasper otočil, v jeho očích už nebyla ta jistota, která mu vládla tady dole, byl to pohled plný strachu.

Hrudníkem mi projela ostrá bolest, jakoby mě někdo páral od žaludku směrem k srdci a tam ostrou břitvu zastavil a kus chladného kovu se ani neobtěžoval vyndat. Zapíchnutá hluboko v srdci a špičkou šťárající do páteře. Z pokoje se ozval bolestný výkřik, po chvilce se ozvala děsivá rána doprovázená děsivým skučením.

„Co se tam děje?“ vyjekla jsem a měla pocit, že je to poslední vzduch z mých plic a na další nemám nárok, nemohla jsem dýchat. Edward vyletěl z pokoje jako namydlený blesk, Jasper vytvářel neskutečnou iluzi bolesti.

„Vypadni, běž!“ zařval na mě. Postavila jsem se do pozoru a všechna bolest byla pryč, ale v momentě byla zpět.

„Alice, běž ven! Přenáší na nás svou bolest, zmizni než to Bellu probere!“ kroutil se bolestí a ječel na mě. Chtěla jsem ho poslechnout, ale místo abych utíkala pryč, rozběhla jsem se k němu.

„Dělej, kousni mě.“ Střihnul po mě pohledem, ale ani se nepohnul. „Dělej tohle je šance, v téhle bolesti mě nebudeš mít chuť vysát.“

Bolestně pokroucenou tváří se mu mihlo pochopení. Přikývnul a vzal mi do dlaní ruku, uchopil ji pevně za zápěstí a loket. Věnoval mi pohled do očí, kterým se za všechno omlouval. Jeho tvář se přibližovala k mé kůži, stále mi bolestně hleděl do očí, snad čekal na můj protest, ale tohle byla poslední nejvhodnější chvíle a já to věděla, část mě protestovala, ale ta která rozhodovala měla Bellu moc ráda na to, aby se od ní odloučila.

Jeho ústa od mé kůže dělilo sotva pár milimetrů. Zavřela jsem oči a čekala. Jeho ledové rty se mě dotkly a pak zase na okamžik zmizely. Dovolila jsem si otevřít oči, to byla chyba. Viděla jsem jak rychle otevřel ústa a vystavil mi na obdiv dokonalý chrup, který mou kůží ve vteřině projel jako pár žiletek. Z hrdla jsem vydala neskutečný výkřik, nic bolestivějšího jsem si ani neuměla představit. Rukou mi projela neskutečná bolet, najednou jsem se cítila lehčí a malátnější. Jak dlouho má to kousnutí vlastně trvat? Nevím … bolest mi prostupovala celým tělem spolu s odporným brněním. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je to iluze Jasperovy bolesti nebo je to doopravdy. Slyšela jsem hlas ženy … vzdáleně volala na Edwarda, ten ztuhnul a pustil mě. Někdo mě plácal po tváři, ale já neměla sílu otevřít oči. Cítila jsem jak se nade mnou skláněla smrt. Její přítomnost dokazovala děsivá bolest a prázdnota, která mě svírala tak jako nic co jsem si dokázala doposud představit.

Smrt mi zašeptala do ucha „Jsem u tebe sestřičko.“ Její šepot mi připomínal ranní švitoření ptáku, byla to slastná melodie, smrt je nesmírně vlídná.