Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

3.

Ráno při snídani mi Alice přišla divná, pořád těkala očima mezi mobilem a kávou. Vypadala chudák děsně, mě by to bylo celkem fuk, ale ona si na své vizáži hodně zakládala. Moje krásná, vždy upravená sestřička. Včera ji muselo něco pekelně vykolejit, protože  za normálních okolností by si nepřipustila pláč, umí být na rozdíl ode mě vždy nad věci.

Alice už od 19 let pracuje, no a  kde jinde než v módním průmyslu. Začínala jako asistentka módního návrháře (nikdy mě nezajímalo kterého), chudák dřela jako kůň, ale vyplatilo se. Dnes pracuje jenom pár večerů v měsíci, no pár - tak dva nebo tři. Pro mě záhadným způsobem moderuje společenské akce, vydělává spoustu peněz v porovnání se stráveným časem v práci. Kupuje nám haldy oblečení a bot, né že bych za to nebyla vděčná, ale není v možnostech studentky to oblečení vynosit. Já potřebuji volné kalhoty a pohodlné tričko, nic víc. Když sedím ve studovně nebo knihovně, je každému fuk co mám na sobě a v něčem co bavlnu ani nepotkalo bych celý den nevydržela.

Sama na sebe mám - nemám přesně utvořený názor. Vím, že nejsem úplně škaredá, ale se zajímavou Alicí se nemůžu srovnávat. Bohužel, no možná spíš bohudík mě nikdo neotavuje, myslím tím mužské pohlaví. Na některé věci prostě nemám čas a hlavně první v řadě je Alice, prostě jsem její stín.

Například za týden odlétám na stáž do Itálie a dokážete si přestavit, že chodíte s někým kdo musí být ve Francii? Ne, děkuji.

Těším se i netěším, skoro půl rok v jiné zemi v jiných knihovnách s novými informacemi, ale zároveň půl roku bez mých nejlepších kamarádek … maminky a sestřičky.

Z mihotání v mé mysli mě vyvedla otázka „Víš co se včera stalo? … Hm, vím že nevíš, ale potřebuju to někomu říct.“ To musí být vážně zlé, když si o tom chce popovídat.

„Jistě, povídej.“

„Můžeme ke mě?“ přikývla jsem, srkla si už studené kávy a pelášila za Alicí do jejího pokoje.

Alice seděla v tureckém sedu na válendě a hlavou mi pokynula abych si přisedla. Řekla mi průběh celého večera, bohužel radu od člověka, který nikdy nerandil nemůže čekat. Po dlouhém výkladu svých myšlenkových pochodů a důkladného popisu Jaspera mi řekla něco moc divného, viděla v jeho přítomnosti divné obrazy, většinou jsem na nich byla já centrem pozornosti- doufám, že to nic neznačí.

„Bello, já nevím, asi začínám bláznit.“

„Ale co přesně to bylo? Jako nějaká vidina nebo předtucha?“ tohle téma mě zajímalo o poznání více.

„Nevím, kdybych to věděla neptám se tě …“ zase pláče … chudák …

„Kašli na to. Možná se ti bouří hormony …“ nevěděla jsem jak ji utěšit, skoro jsem začala přemýšlet nad zrušením mé studijní cesty, vždyť ona mě potřebuje.

***

Mé kroky mě vedly jistým známým směrem ke knihovně. Musím si nastudovat informace o mém novém půlročním „domově“.

„Volaterrae neboli moderní Volterra“ to bude ono. Otevřela jsem tenkou vázanou knihu.

„Toskánsko, provincie Pisa. Volterra.“ Nezbývá mi nic jiného než se těšit, až na vlastní oči uvidím jejich památky … Městské brány, náměstí Piazza dei Priori, palác Palazzo dei Priori, Pevnost Fortezza Medicea. A moje romantická duše se zaraduje na vyhlídce u Via Guarnacci.

Jsem opravdu zvědavá jaké to tam bude … seděla jsem jako zasněná víla u starého stolu s rozsvícenou lampičkou. Všude kolem bylo slyšet jenom šustění listů papírů a do toho můj mobil! Jak jsem mohla zapomenout vypnout zvonění …

„Bello, kliď se odtamtud! Půjdeme nakupovat, týden uteče jako voda a ty na sebe nic nemáš!“

„Ale Alice. Nepočká to?“ normálně bych ji tvrdě odmítla, ale teď před odjezdem jsem se to snažila všem ulehčit. A ona toho zneužila …

„Snad si sestřičko nemyslíš, že tě nechám odjet v teplákách!“

„Hele nesyč na mě, buď té lásky. Stejně mě přes telefon nemůžeš uštknout.“ Musela jsem se jí vysmát, to raději pojedu v teplákách než v nějakých silonových … ani nevím jak to slušně nazvat.

„Dobře, dobře. Tak za 35 minut před Wranglerem. Stíháš?“

„Jo, budu tam. Zatím.“ Položila jsem telefon. Až teď mi došlo, že na mě hledí hromada párů očí v knihovně.

„Omlouvám se.“ Tak jsem se zastyděla, že mi z úst nic nemohlo vyjít, jen jsem je otevírala. „Ehm, omlouvám se …“ odkašlala jsem si a nahlas se omluvila. Rychle jsem utíkala pryč než mi stihla na hlavu přilétnout nějaká kniha.

***

Už z dálky jsem viděla Alici jak netrpělivě přešlapuje před výlohou obchodu. Na očích měla veliké černé sluneční brýle, načesané vlasy a dokonalý letní outfit.

Pravda slibovaných 35 minut se nedalo zvládnout. Alespoň to holka nemá zadarmo.

„No jako Bello, to vážně dost, že jsi se vůbec ukázala! Už jsem ti chtěla volat …“ opřela se do mě vší silou.

„No jo …“ nechtělo se mi rozebírat můj příchod, jako kdyby ona byla dokonalá.

Vešly jsme do obchodu, musí se nechat, že tentokrát Alice zvolila styl oblečení, který mi bude i sedět a dokonce ho budu nosit. Na věšácích visely nádherné džíny, lněné šaty, bavlněné polokošile. Jedním slovem „perfektní“.

Domů jsem odcházela nečekaně spokojená, největší radost mi udělaly bílé bavlno- lněné krátké šaty. Byly různě nabírané a ušité tak, že ženské postavě neuvěřitelně lichotily. Těším se až v nich půjdu na vyhlídku a nechám o ně opřít večerní sluce …

„Bell, já se asi odpojím, psal mi Jasper ..“ při vyslovení jeho jména sklopila oči a začervenala se.

„Jasně, rozumím. Neboj, domů trefím sama. A dneska už tak nevyšiluj jo?“