Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

29.

Alice mě fakt štve, chová se jako by ho znala a věděla nejlíp jaký je. Musí na nás dávat pozor, pche. Jo, je upír, ale já to riziko přijala. Navíc nevěřím, že by mi byl schopný jakkoliv ublížit. Je mi jasné, že jedna jeho část touží po mé krvi, ale ta druhá, která mě miluje mu to nedovolí, nedovolí mu mě zabít.

Ležel u mě celou noc a o nic se nepokusil. Chtěla jsem si s ní o tom jenom promluvit a ona bezdůvodně vyšiluje. Chudák Jasper, za nic nemůže a ona ho tak zpraží, fakt nemá dobrej den.

Seděla jsem ve stínu stromů vedle věže s hodinami a vnímala jejich chod. Polední ruch pomalu ustával- to se lidé scházeli na oběd. Vzduchem se nebezpečně šířily vůně nedělních obědů. Vzdáleně bylo slyšet cinkání příborů a bezstarostný smích.

Zajímalo by mě, jak moc by byli v pohodě, kdyby věděli, že sdílí město a svůj životní prostor s upíry. Ale to je jedno … měla bych se vrátit.

Zvedla jsem se a šla k hotelu, nevím zda se mi to jenom zdálo, ale viděla jsem nepřirozeně oblečenou postavu vycházející z hotelu, jen se mihla a zmizela v stinné postranní uličce. Že by to byl Edward? Ne .. ten by na mě počkal. Neodešel by …

Doklopýtala jsem k Aliciným dveřím, které byly pootevřené. Nakoukla jsem dovnitř. Alice a Jasper stáli u okna a horlivě diskutovali.

„Ehm, neruším? Alice, chtěla bych se  omluvit.“ Oba se na mě trhavým pohybem otočili. Ve tvářích se jím míhala bolest a ještě něco navíc. Lítost?

„Bells.“ Vyslovila mé jméno a otočila se k oknu. Dlaněmi si třela ramena jako by jí byla zima. Jasper na mě hleděl a cítila jsem plíživý klid, který ke mně vysílal.

„Co … co se děje?“ zajíkala jsem se strachem z toho co se mi chystají říci. „Mluvte!“ tohle slovo jsem už hysteriky zakřičela.

„Odjíždí …“ řekla Alice stále otočená zády ke mně. Přiskočila jsem k ní a třepala jí ztuhlými rameny.

„Kdo? Kdo odjíždí.“ Křičela jsem jí za krk.

„Všichni.“ Přes bolest kterou cítila to málem nebylo slyšet, jenom to slovo vydechla.

„Alice, kdy …“ řekla jsem už o poznání klidněji, tohle nikomu nepomůže.

„Dneska.“

„Dneska?“ nádech- výdech. Jasper se mě snažil uklidnit, ale já se s prudkým otočením rozběhla ven z hotelu. Před očima se mi dělaly mžitky. Plíce nestíhaly okysličovat mé tělo, čekala jsem kdy spadnu a svezu se plnou rychlostí po šotolině na krajnici cesty.

Mohla jsem si vzít Jasperovo auto, ale vzpomněla jsem si pozdě. Vracet se mi nechtělo. Utíkala jsem jako o život k domu Cullenů. Určitě tam ještě budou, Edwarda jsem viděla, je to jenom pár minut …

Utíkala jsem z kopce od města a konečně viděla jejich dům. Z parkoviště před domem vyjížděly dvě auta. Jely mi naproti. Stihla jsem to. Běžela jsem po prostředku silnice, ale jejich auta nezpomalovaly. Uskočila jsem na krajnici před prvním z projíždějících aut, ale to druhé zastavím! Skočila jsem před něj. Možná to byla chyba, protože jsem cítila jak mi černý mercedes drtí kosti a láme mé tělo. Připadala jsem si jako bezcenný černý brouk na kterého může kdokoliv šlápnout. Mé tělo jenom zakřupalo. Oči mi zalila hluboká a bezcílná tma.

***

„To není pravda …“ vydechl jsem. „Ne, tohle není možné …“

Do poslední chvíle jsem věděl, že uhne, že uskočí a my kolem ní projedeme. Věděl jsem, že přijde. Ale nevěděl jsem, že své rozhodnutí změní během vteřiny a skočí mi přímo před rozjeté auto.

Slyšel jsem každou kost, která ji při nárazu praskala. Výraz v její tváři, když se mi vrhala pod kola. Mohl jsem vidět hmatatelnou bolest v její tváři.

Tím že odjedu s ostatními pryč jsem si myslel, že ji od sebe uchráním. Ale já ji naopak zabil. Za obzorem se vyřítilo černé BMW i přes černé skla jsem viděl zničenou Alici a Jaspera.

Emmett se na zadní sedačce nepříjemně ošil. Snad jediné co jsem naposledy postřehnul byly jeho černé oči a nepřítomný výraz. Seděl jsem za volantem a nebyl se schopen pohnout.

Viděl jsem jenom jeho skloněná záda a mohl jenom hádat co se tam děje. Alice vyskočila z auta a kopala do jeho tvrdého upířího boku.

„Konec … tohle je opravdový konec …“ nemá žáden smyl ho odhánět, proti novorozenému nemá nikdo šanci. Slyšel jsem jeho myšlenky. Ochutnal její krev a pil jako zvíře …

„Kruci …“ vykřikl jsem a vyskočil z auta. Druhým skokem jsem byl u nich. Snažil jsem se Emmetta odhodit, ale její bezvládné tělo poodletělo sním.

To co se stalo potom jsem nechápal. Emmett ji pustil a nevěřícně od jejího těla couval. Sekal kolem sebe pohledem a z jeho myšlenek bylo patrné, že se setkal s nějakou bolestí. Asi mu ji způsobila ona. Řekl bych, že to byla jedna ze schopností, kterou měla i Bella Swan, uměla dávat elektrické rány, zapálit v upírovi vnitřní oheň nebo promrznutí. A co bylo nejhorší- ona jenom tím, že na někoho pomyslela, ho změnila v prach.

Tipuji, že něco podobného teď zkusila na Emmettovi.

Carlisle po krátké domluvě uznal, že bude nejlepší když odjedou a já s Bellou tady zůstanu.

„Musím počkat, až skončí přeměna, potom za vámi přijedeme.“ Alice sebou škubla a pak mi s ledovým klidem oznámila.

„Takže jsi mě o ni nakonec opravdu připravil …“ otočila se a chtěla odejít a zmizet v autě.

„Počkej, něco vymyslíme.“ Zvolal jsem k ní. Zastavila se a k mému překvapení se otočila a přikývla mi.