Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

26.

Vycházeli jsme z nemocničního pokoje, bok po boku. Já a on. Chtěla bych ho vzít za ruku, ale pořád si nejsem svým způsobem jistá. Alice na nás zírala, Jasper ji pusu zalepil jemným polibkem. Usmála jsem se, protože jsem nevěděla co na to říct. Ano, prostě se jeho lásku pokusím přežít. Chtěla by tohle slyšet? Myslím, že ne.

***

Edward se domluvil s kolegy Carlisla, že se Bella doléčí doma. Neměli důvod mu nevěřit. Carlisle jako nejváženější lékař ve Volteře a Bella u něj doma, v podstatě sen každé pacientky.

„Edwarde, pronajmeme si pokoj někde ve městě, nejsem si jistá tím Emmettem.“ Přemýšlel nad tím, zatím co Bella nesouhlasně třepala hlavou, ale tak aby to neviděl. Chudák holka neví, že mi Edward čte myšlenky, takže teď už ví, že s tím Bella nesouhlasí.

Střihnul po ní lišáckým pohledem, ona se zatvářila jako nevinnost sama. Chtělo se mi smát, tahle dvojka snad bude komunikovat jenom skrze mě. Ona na mě bude dělat posunky a on si to potom přečte v mojí mysli. No tak to je perfektní.

„Hele vy dva, jako já vám prostředního dělat nebudu. Jestli chceš být s ním Bello tak to řekni rovnou.“ Sestra nahodila barvu zralého rajčete.

„Nechci.“ Zatřepala nesouhlasně hlavou, ale když se nedíval, naznačila mi, že jsem o hlavu kratší. Edward se na ni zase podíval a něžně se usmál.

„Bello, čtu myšlenky.“ Usmíval se na ni svým pokřiveným úsměvem. Ona na něho hleděla.

„Nečteš, kdybys četl neusmíval by ses tak na mě.“ Zhluboka se nadechla „Nadávala jsem ti …“

„Nečtu jenom ty tvé …“ pořád se na ni umíval a bral jí tím sílu stát na nohou. Bella se zhoupla na patách a zamumlala něco co bylo mimo můj lidský sluch. Edward na to reagoval hlasitým zasmáním.

„Tak, fajn … nechci být …“ hrdost jí ale nedovolila to doříct.

„Myslím, že je to rozumné, pronajměte si pokoj v hotelu. Emmett se nemusí ovládat věčně.“

Ale Belle něco pošeptal do ucha. Když se přiblížil k jejímu krku na pár vteřin se mi zastavilo srdce, ale nekousl jí. Bella mu přikývla a zase trochu zrudla.

Řekla bych, že to bylo pozvání na večer … a on se pozval sám …

***

Nikdy bych neřekla, že to co semnou a s mámou žilo v Paříži byla Bella. Opravdová Bella je tady s ním. Je tak jiná … myslím, že ani její zájem o historii nebyla náhoda, vždycky bez nejmenšího tušení hledala kým byla. Netuší ty spojitosti ani teď, ale její zájem a pochopení minulého století muselo mít hlubší smysl. Tak jako já našla Jaspera, Edward čekal Bellu. A Bella hledá svou minulost. Nevěřím, že to podvědomě dělala kvůli slibu, který kdysi dala a nesplnila ho, protože Carlisle je živý- neživý důkaz toho, že svou práci nedokončila. A kdo ví kolik dalších se třepe před přízrakem dívky na černém koni s obrovským bílým vlkem po boku. Nikdo z nich, pokud někdo takový existuje se nepokusil řady upírů rozšířit. Nikdo neměl odvahu postavit se jejich druhu do čela, tak jako kdysi Aro. Nikdo … strach jim velel přes sto let. Strach z mé sestry, že se jednou vrátí … a ona se vrátila, teď mohou jenom doufat, že je tady z jiného důvodu.

Hotel byl útulný. Dvoulůžkové pokoje jsme si logicky rozdělili tak, že Bella zůstala sama. Sice ji mám ráda, ale noc budu trávit raději s Jasperem. A navíc jsem viděla, že ani Bella v noci nebude sama …

***

Dala jsem si krátkou sprchu, neměla jsem chuť převlékat se zpět do nemocničního pyžama. Edward mi slíbil, že mi sem donese pár čistých věci. Takže už mi zbývalo jenom počkat až dorazí. Ručníky byly malé, proto jsem se zabalila do čistě bílého prostěradla z hotelového lůžka. Připadala jsem si jako antická bytost, už jenom věnec na hlavu a moje vizáž by byla dokonalá.

Křeslo ve kterém jsem se uvelebila bylo prostorné, spíše taková sedačka pro dva útlé, nebo jednoho otylého. Čistý, elektrizující vzduch z otevřeného okna mě hladil po vlhké šíji a příjemně chladil. Byla jsem rozpálená očekáváním. Moje fantazie se opírala o Edwarda a jeho reakci na mě takhle oblečenou- neoblečenou. Krví mi kolovala nejistota, nevím jak se v takové chvíli chovat. Nikdy jsem to nezažila, nikdy jsem nebyla v takové situaci. Nikdy jsem po nikom netoužila, né tak jako po Edwardovi a jeho přítomnosti. Už jenom to, že přijde a bude tady semnou …

Sledovala jsem dveře, seděla jsem potmě a čekala na zaťukání. Vítr se ochladil a do pokoje se vnášela vůně květin promíchaná s mým očekáváním. Zavřela jsem oči a představovala si náš polibek. Jeho jemné rty na těch mých. Při té představě mnou projela husí kůže, ledový prst mi kroužil po zádech a kolem ztvrdlých bradavek. Cítila jsem své uvolněné vlasy poletující kolem mých ramen. Ty mokré se ani nepohly, ale prameny těch uschlých laškovně dráždily mou kůži.

Vítr zesílil a pak ustal. Se zavřenými víčky jsem čekala na zaklepání, to souživé čekání … Ledový prst mi letmo pohladil rameno. Naklonila jsem hlavu za tím příjemným pocitem. Moje vlasy se pohly. Ruka je přehodila na jedno rameno a pokračovala v elektrizujícím šimrání. Rozeznala jsem, že tohle se mi už nezdá. Otočila jsem se v křesle, byl tam. V šeru pokoje vypadal neuvěřitelně mužně. Jeho ostře rýsovaná tvář na mě měkce hleděla. Jeho oči zářily jantarovou barvou …

„Edwarde …“ vydechla jsem jeho jméno do šera v pokoji. „Jak dlouho jsi …“

„Už chvíli tě pozoruju.“ Sklonil se vydechl mi to do ucha. Moje srdce se rozběhlo šílenou rychlostí. Do tváří se mi hrnula krev. Trochu se odtáhnul, ale svou jemnou ruku mi nechal položenou na rameni. Cítila jsem pod ní svůj vlastní tep, cítil ho i on. Začal mi jemně obkreslovat krční tepnu. Jeho prsty vysílaly elektrické signály a jejich účinek na sebe nenechal dlouho čekat. Jakoby mi někdo v podbřišku otevřel klícku s tisíci motýlky, kteří se o mě lehounce otírali křídly.

Sklonil se ke mě. Jeho jemné rty putovaly po mém krku. Byla jsem ztuhlá hrůzou, ale i chtíčem. Rukou jsem vyhledala jeho obličej a přitáhla si ho k ústům. Polibek, který chutnal po krvi vyrušilo bušení na dveře mého pokoje.

„Bello, otevři!“ Alice? „Otevři ty zatracené dveře.“

Cukala jsem sebou, Edward už nebyl v pokoji. Stejně jako se tady objevil i zmizel. Na posteli jsem viděla své oblečení. Trochu zmateně jsem otevřela dveře. Alice mi skočila kolem krku.

„Auu, dávej pozor …“ vyjekla jsem bolestí, jak mi mačkala hrudník.

„Málem tě nemuselo bolet nic … sestřičko, nesmíš ho tak dráždit.“

„Dráždit?“ trochu jsem nepochopila význam toho slova …

„Věděla jsem, že tady s tebou bude, ale vize se změnila a já tě viděla umírat pod jeho ústy. Bell, on by tě vysál. Miluje tě, ale pořád se plně neovládá …“

„Aha … hmm.“ Chytla jsem se za krk, kde jsem ještě před pár sekundami měla jeho jemné rty a znova mi po páteři přejel ledový prst. Alice šla k oknu a poctivě ho zavřela. Ale já měla v plánu ho zase otevřít až odejde. Nevěřím, že by mi ublížil.

„Dobrou noc Bello.“ Otočila se na mě a ještě jednou se koukla po zavřeném okně.

„Dobrou …“