Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

25.

Kdybych to už jednou neviděla, nevěřila bych.

Tolik lásky, která nemůže ven. Bella s tím bojuje. Snaží se Edwardovi nepodlehnout, ale já už teď vím, že svádí marný boj. V jejích očích je spousta utrpení, ale i lásky. A je to na ní vidět. V jeho přítomnosti se sice chovala odtažitě a úsečně, ale potom co odešel ven z nemocničního pokoje jsem viděla a cítila, že jí to mrzí.

Chce to čas. Brání se přijmout fakt, že se zamilovala do upíra. Musí si uvědomit, že ho vlastně nikdy nepřestala milovat. Tak jako já Jaspera.  Někdo rozdal další karty i přesto, že věděl jak celá hra skončí. Nebo nevěděl?

Další fakt je, že neví celou pravdu. Ona žije jenom v přítomnosti, kdežto já díky svým schopnostem žiju budoucností i minulostí. Carlisle je nositel vzácného svědectví, které mi svěřil spolu s Kronikou Volterry. Díky tomu všemu chápu a nebojím se upírů, ale tohle Bella neví a podle toho co jsem pochopila by ani vědět neměla.

Sledovala jsem jí, byla tak nešťastná, vypadala zoufale. Jako dva magnety, patří k sobě a přesto se odtlačují, kéž by ty síly zmizely a oni mohli být šťastní. Edward a Bella, tak jako kdysi v dávné minulosti. Dva neživí, kteří se dokonale doplňují. Edward- život a Bella- smrt.

„Bells, půjdeme?“ otočila na mě hlavu, jemně přikývla, ale podle jejího výrazu si nebyla jistá.

Otočila se na posteli, každý pohyb jí dělal změnu ve výrazu tváře. Z bolestivého k ještě bolestnějšímu. Nohy přehodila přes kraj postele, hleděla na ně jakoby nebyly ani její. Jasper jí galantně nabídl rámě, aby neupadla. Odmítla ho, statečná holka. Hleděla na ně a s námahou přesunula svou váhu jenom na chodidla, přidržovala se postele.

Podle křečovitě zavřených víček, jsem mohla jenom odhadovat jak moc jí to bolí a kolik síly ji tohle postavení se na nohy stojí. Opírala se o postel a přitom vykřikla.

„Běžte pryč!“ chápala jsem jí, taky bych nechtěla, aby někdo viděl mé nejslabší chvíle. Ona se s tím musí vyrovnat sama. Pokývla jsem na Jaspera a šli jsme tak jak chtěla.

„Bell, budeme před pokojem.“ Jenom mi zuřivě přikývla. Nevěděla jsem co je v tuhle chvíli správné - opustit jí? Těžko, ale když to chce …

Za dveřmi nervózně přešlapoval Edward. Seknul pohledem na nás dva a potom za nás kde byla vidět Bella. Nedal se zastavit, vběhl do jejího pokoje jako malý tank. Jasper se ho snažil ovlivnit, ale v tuto chvíli to nešlo. Mohla jsem jenom doufat, že ji nezabije, ale po tom co jsem viděla pochybuju, že by toho byl schopný.

Než za sebou Jasper nejistě zavřel dveře, viděla jsem jak ji Edward drží v náručí. Zvedl jí jako květinku. Držel ji tak jemně a daleko od svých úst.

***

Alice a Jasper odešli. Chtěla jsem být sama, nechtěla jsem aby u toho někdo byl, až se mi první krok nepovede. Až se skácím k zemi a budu se škrábat zase nahoru. Přes jejich ramena jsem viděla splašený pohled Edwarda. Než jsem stačila vydechnout nestála jsem. Držel mě v náručí, zvedl mě lehce jako bych nic nevážila. Tiskl mě ke svému chladnému tělu, cítila jsem jak se jeho svaly na pažích napínají a uvolňují. Nádherná vůně jeho pokožky mě sváděla k přitulení. Podlehla jsem …

Hlavu jsem si opřela o jeho rameno, cítila jsem k němu jakýsi druh důvěry, ale i strachu. Bála jsem se né jeho, ale toho čím je. Je to mrtvola. Je upír. Neživý.

A já jsem jeho potrava. Něco hluboko uvnitř mě mi tichým hláskem šeptalo, že mu můžu věřit, ale na druhou stranu něco uvnitř mě hlasitě řvalo- nevěř mu! Zakroutila jsem hlavou, pohlédla jsem mu do očí. Měla jsem pocit jako bychom si navzájem viděli až na dno duše, ale on žádnou nemá, tak kam vidím já … moje hlasy se smířily a každý ke mně promlouval se stejnou intenzitou.

Můj nejistý výraz převinula jeho dlaň. Na rozpálené pokožce působila jako chladivý obklad. Sledovala jsem ho, jenom stál s díval se ven z okna, vypadal jakoby tu ani nebyl. Jakoby ani nevěděl, že mě stále drží. Věděl to, protože mě dlaní ještě více přitiskl na svou hruď.

„Bells, omlouvám se, že jsem to nechal zajít tak daleko.“ Zašeptal mi do ucha a položil mě opatrně na nohy. Bolest mnou smýkla, ale neupadla jsem. Cítila jsem se silná, jakoby do mě nalil život. Dlouze mi pohlédl do očí, nevím co v nich viděl, ale otočil se k odchodu. Stála jsem u postele a myšlenky stíhaly jedna druhou. Sledovala jsem křivky jeho těla, jak se v pravidelných intervalech přesunují blíž a blíž ke dveřím. Odchází, ale chci to?

„Stůj … vrať se prosím …“ málem jsem těch pár slov nevyslovila, jako bych měla krk zalepený strachem z jeho reakce.

Jenom se zastavil, stál zády ke mě. Nevím na co myslel, jestli byl stejně nervózní jako já, nebo jenom počítal do deseti, aby byla chvíle ještě dramatičtější. Nevím, prostě se neotáčel.

„Jsi si jistá, že to chceš?“ ne, nejsem si jistá vůbec ničím- řval můj vnitřní hlas … zakroutila jsem hlavou, ale až po chvíli jsem si uvědomila, že mě nevidí.

„Nejsem si jistá ničím.“ Musela jsem se nadechnout. „Jediné jisté je to, že já jsem člověk a ty jsi … upír.“

„Upír.“ Řekl to jako by se dusil pod tíhou toho jediného slova.

Pomalu se na mě otočil. Jeho výraz byl neurčitý, jako by čekal, že každou chvíli změním názor a začnu na celou nemocnici křičet. Pravda, k tomu jsem neměla daleko, opravdu se mi chtělo křičet. Vybít ze sebe ten stres a nejistotu z jeho přítomnosti. Něco, ale něco opravdu dráždivého a lákavého na něm, mě nutilo držet pusu zavřenou. Čekala jsem dychtivěji než bych si sama přála na jeho první krok mým směrem.

Chtěla jsem být zase v jeho náručí. Cítit jeho svaly, celé jeho tělo. Vnímat tu omamnou vůni jeho kůže. Chtěla jsem být otrokyní jeho černých očí.

„Bells, jsi si jistá? Potom už nebude cesty zpět.“ Jeho hlas byl jako nejjemnější samet, ovinul se mi kolem těla a zatemňoval mou mysl.

„Jistá si nejsem, ale chci to alespoň zkusit.“

Neumím si představit jistotu, která by mohla být ve vztahu upíra a člověka. Prostě neumím.