Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

24.

Hleděla jsem na své zašedlé ruce, jejich barva byla nezvykle nezdravá. Přes obličej se mi snášel pramen mastných vlasů. Snažila jsem se ho odhodit, zjištění, že zbytek vlasů na tom není lépe mě trochu nahnal barvu do obličeje. Neřešila bych jak vypadám, kdyby tu byla jenom Alice a její přítel, ale před Edwardem mi to nebylo příjemné. Zvláštně nadnášející pocit mě nutil tvářit se mile a vytvářet kolem sebe pozitivní auru. Lákala mě představa, že jsem tohohle krásného kluka znala a že mi zachránil život. Jen vědět jak. Bála jsem se zeptat, sice mi to chtěl vysvětlit, ale asi až později. Chtěla bych o něm vědět všechno, nejlépe hned.

Jeho tvář vypadala unaveně. Pod očima měl hluboké tmavé kruhy. Barva očí byla nezvykle uhlově černá. Občas se sám chytil za žaludek. Viděla jsem, jak na něj Jasper kouká koutkem oka. Alice se pohledu na něj tvářila ustaraně. Něco s ním musí být v nepořádku, protože Jasper na něho naléhá. Nevím jak a proč, ale cítím kolem něho něco co se otírá kolem Edwarda. Jemu to očividně není příjemné, ale nijak se nebrání.

V místnosti bylo ticho, nenazvala bych ho trapným, ale takovým zádumčivým, každý si uvažoval nad svým. Sledovala jsem tři tváře, které sledovaly mě. Edward, přesto že byl krásný mi svou přítomností působil rozpaky. Chtěla jsem vstát a umýt se, nebo alespoň něco říci, ale s jeho přítomností jsem se bála, že se strapním.

Procházela jsem poslední události, než mě Alice probudila tady v nemocnici. Jela jsem autem s Carlislem, jeli jsme do Paříže … ale co tam? Do háje … no ták Bello uvažuj … jo! Už vím. Alice, ten důvod byla Alice. Edwarda jsem viděla, na schodišti s Rose, ale pak zmizel … kruci, jak to bylo …

Držela jsem si prokrvené tváře v dlaních a hleděla na Edwarda, snažila jsem si vzpomenout. Jak mě mohl srazit? Zablesklo se mi v hlavě- jel s námi do Paříže, ale druhým autem? Proč nejel semnou a s Carlislem? Střídala jsem se s nimi? Jela jsem chvíli s Edwardem a pak s Carlislem? To je blbost …

Hleděla jsem do jeho černých očí a vzpomněla si, že už se mi takhle jednou do očí díval. Vzpomněla jsem si i na jeho vůni. Ležel na mě … ale byl tam i Carlisle a byla tma … kruci!

Vzpomněla jsem si i na tu bolest, bolest kterou mi působil, když na mě ležel. Bolest, která nezmizela, když se zvednul, vím přesně jak vypadalo noční nebe a stejně přesně vím co říkal … je upír … řekl mi, že je upír …

Cítila jsem každý tep mého srdce a docela zřetelně jsem ho začala i slyšet. Hrudí se mi smýkala vtíravá bolest. On je upír … kéž bych to raději nevěděla …

Jakoby mě mé tělo poslechlo a s pomocí bolesti se snažilo Edwardovu přítomnost vypudit z mé hlavy.

***

Její pohled, který se na mě upíral byl zprvu přítomný, chvílemi se ztrácela, viděl jsem na ni, že pohled zastínilo něco jiného. Kdybych jí mohl číst myšlenky … kdybych mohl … kdybych nebyl upír, panebože, je tolik kdyby …

Místnost se znovu plnila její silou, sama si lehla na polštář a tiše trpěla. Za semknutým obočím se značilo moře bolesti.

Jasper se mi přestal věnovat a věnoval se Belle, snažil se zase její energii korigovat.

„Zase si ubližuje?“ Alice i Jasper mi přikývli.

„Edwarde, vím že je to těžké, ale musíš jí pomoct …“ Alice na mě koukala velkýma skelnýma očima.

„Nevím jak, ale ty jí dokážeš dotykem přivést zpět, myslím že je to tvůj dar … léčíš, tak jako ona má dar … ona bude zabíjet.“ Zabíjet? Proč to řekla tímhle tónem?

„Carlisle to říkal …“ bojoval jsem sám se sebou, Alice viděla, že bude zabíjet? Byl bych sám proti sobě kdybych jí pomáhal, ale cit, který k ní cítím mi to nechce dovolit …

„Co .. říkal?“

„Že se vrátila, aby … to dokončila.“

„Počkej, nemyslela jsem to tak … je to dost nejasné.“

Můj vnitřní hlas rozhodl … i přes tu šílenou bolest, kterou mi její dotyk poskytne udělám to co předtím, pokusím se její energii nasytit tou mojí.

Přiložil jsem dlaně na bolestí zatlé paže a přejížděl jimi přes její krk a hrudník. Se zavřenými víčky jsem se na to dokázal soustředit a nemyslet na teplotu a vůni její krve.

„Možná to nefunguje.“ Řekl jsem s dlaněmi položenými na ni a se zavřenýma očima. Necítil jsem bolest tak jako předtím.

„Funguje.“ Zašeptala Alice. Jasper přese mě přehodil vlnu klidu.

Funguje to? Otevřel jsem oči. Hleděla na mě, její nádherně hnědé oči byly tak blízko. Ale za tou nádhernou hnědou byla spousta bolesti. Zvedla ruku, ta se blížila k té mé. Měl jsem je položené na jejích ňadrech. Pochopil jsem.

„Promiň.“  Rukama jsem ucuknul. Ale pohled mi vyčítat ani odehnat nemůže. Je tak jemná a zranitelná, ale zároveň má potenciál zabíjet … stejně jako Isabella Volturi a Bella Swan.

Doufám, že má Carlisle pravdu a my se vrátili z lásky, která tehdy doplatila na existenci upírů a vlkodlaků … snad slib, který dala už neplatí a nebude naši druhým prokletím.

Slíbila, že na zemi nezůstane jediný upír, ale proč bychom tady byli? Člověk nemůže stát na vrcholu potravního řetězce ze své vlastní vůle, Bůh chtěl, aby bylo ještě něco nad člověkem- upír, jinak bychom prostě nebyli. Nebo nás poslalo peklo? Možná nejvyšší pekelný zrodil upíra, aby člověk nebyl tou nejdokonalejší bytostí. Ale co vlkodlaci? Odveta Boha? Něco co je rovno upírovi? Těžko říct …

Prostě musím věřit tomu, co cítím. Prostě jenom mezi nás vrátí rovnováhu. Přinese do světa lidí to co kdysi vnášel Aro. A já budu stát po její boku.

Hleděl jsem jí do očí a nic kolem neexistovalo, byli jsme sami. Jestli Bůh existuje pak ona je jeho anděl. A andělé přeci neubližují, nebo ano?