Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

23.

Nevěděl jsem jestli mu dobře rozumím - ubližuje si sama?

„Jaspere proč by si ubližovala, jak by mohla?“ jenom pokrčil rameny.

„Nevím proč, ale cítím, že to tak je.“

Alice se opírala o čelo postele a se zavřenými víčky sebou mírně cukala. Po jejich otevření o mě opřela skelný pohled. „Odejde dnes s námi.“

„Ale jak … co mám udělat.“ Byl jsem z toho zoufalý.

„Nevím jak, ale ty ji z toho dostaneš.“ Hlesla potichu.

Cítil jsem jak se Bellina energie šíří pokojem, byla hutná, dala by se krájet. Ale nezbavil jsem se pocitu, že jde po mě. Jemné jiskření mé pokožky dokazovalo, že na mě vyvíjí energii. Jemné elektrické impulsy se chvílemi zhmotnily a já dostal štiplavou ránu do kůže.

„Kruci … co to je …? Ona na mě vysílá elektrické impulsy nebo co.“

Jasper mi přikývnul. „Útočí, Edwarde, útočí na tebe …“ spolkl konec věty. Jak tohle kruci může vědět jenom přes její pocity … na dno duše jí přece vidět nemůže.

Alice se na Bellu mračila. „No ták sestřičko napověz mi trochu …“

Ale sestřička se jí rozhodla ignorovat. Nebo ne? Alice po mě natáhla ruku. Přistoupil jsem k ní. Nevěřil jsem, že tomu co jsem slyšel v její hlavě. Vážně chce abych se jí dotýkal? Vedla mé ruce k jejímu hrudnímu koši. Nevěřícně jsem stříhal očima mezi Bellou a Alicí. Zahnala mě tak trošku do kouta.

„Dělejte už něco, její energie sílí, ale já slábnu.“ Vykřikl Jasper. „Bolí mě to … bolí mě cítit to co cítí ona.“

Můj kout dostal třetí rozměr. S dlaněmi položenými na jejím hrudním koši, jsem se málem skácel. Elektrické impulsy mi v pravidelných intervalech procházely celým tělem. Konečky prstů mě svrběly a bělely od bolesti.

Zatnul jsem zuby, mě jako upíra nic moc nebolí, ale elektrické výpady na mě jsou nefér hra. Praštil bych Carlisla nejraději za ty řeči typu – ty a Bella jste nejslabší články … kdyby věděl nebo tušil co se mi tu teď děje, nikdy by to z pusy nevypustil.

Z nějakého nejasného důvodu ti dva chtějí, abych ji já postavil na nohy, ale jak? Dlaněmi jsem přejížděl po křivkách jejího těla, přes tenkou bavlnu pyžama její tělo neúprosně hřálo. Zavřít oči a nemyslet na její krev se mi zdálo jako nejlepší řešení. Se zavřenými víčky náš dotyk dostal další rozměr. Doslova jsem viděl, jak se její energická síla obrátila a promíchaná s tou mou se jí vracela do těla.

Možná toho všeho bylo příliš. Jako by se to v ní nakumulovalo a ona to použila proti mě. Dostal jsem ránu po které jsem se skácel podél postele. Před očima jsem měl bílé mžitky a celé tělo mi brnělo, ale napětí z místnosti zmizelo. Bylo prostě pryč.

*** 

Třeštila mi hlava, jako bych se nekřesťansky opila a si užívala nepříjemnou opici. Oči jsem si nedovolila otevřít úplně. Ostré denní světlo bylo jako tisíce žiletek. Bolelo mě dýchat. Jako bych měla v hrudním koši obrovskou díru. Uvolněně jsem si protáhla ztuhlé tělo. Měla jsem takový ten pocit jako bych byla po křeči a očekávala další.

„Slyšíš mě?“

Vzdáleně jsem slyšela hlas. Připomínal mi Alici. Její ruka mi rázovitě tlačila do ramene.

„Slyšíš mě? Bells.“

Přetočila jsem se na bok. „Ještě je čas.“

„Bells, jsi tady? Vstávej.“

„Dneska ne …“ odvětila jsem Alici, neměla jsem chuť jít do školy, dneska ne.

„No, tak to je parádička … sice je při smyslech, ale tak nějak mimo.“ Nějaký mužský hlas se zasmál. Né že by mě to donutilo otevřít oči, ale přinejmenším se o to můžu pokusit- ne nejde to.

„Dejte jí chvilku.“ Zase Alice?

„Ježíšku na křížku, dejte mi svatý klid.“

Mým pokojem se zase vznesl smích. Radostný a uvolněný.

„Vypadněte!“ nejde to po dobrém- tak přitvrdíme.

„Bells, otevři oči … nebudím tě do školy. Jsi v Itálii, pamatuješ?“ Alice mi hnětla rameno a tiše mi broukala do ucha.

„Chci spát …“

„Jo to já taky Bells, tak otevři oči.“ Silně se mnou zatřepala.

„Auu.“ Vyjekla jsem. Ostrá bolest mě donutila pootevřít oči. Sluneční světlo mělo své epicentrum za mými zády. Mělo by to být bezpečné a hlavně bezbolestné.

„Promiň …“ vydechla mi Alice do ucha. „Podívej se ne mě …“

Zvedla jsem oči, víčka měly snahu přilepit se k těm spodním při každém mrknutí. Cítila jsem se strašně slabá. Koukala jsem na druhou polovinu mého já, na Alici. Dřepěla vedle postele, hlavu si opřela o matraci a hleděla mi do očí. Usmívala se svým lehkým úsměvem. Říkala jsem jí už, že jí miluju?

„Ahoj Bells.“ Zašeptala mi.

„Ahojky.“

„Jak se cítíš?“ kdyby jenom věděla …

„Hrozně.“

„Nechceš se posadit?“

„Hmm.“ Nechci, ale stejně by mě posadila.

Jednou rukou jsem se zapřela o rameno Alice a druhou jsem se zavěsila do držáku nad postelí. Pomalu jsem se posadila. „Jsem v nemocnici?“ tohle mi nějak uniklo. Rozhlídla jsem se po pokoji. Alice mi jenom přikývla.

Naproti mé postele seděli o stěnu opření dva muži. Blonďatý se na mě usmál. A ten hnědovlasý se tvářil jako by ho něco strašně moc bolelo.

„Edward a Jasper, pamatuješ?“ přikývla jsem jí, ale teď nevím.

„Proč jsem v nemocnici?“ Alice se zhluboka nadechla a kývla hlavou na Edwarda, ten se zatvářil jako bolest sama.

„Srazilo tě auto, málem.“ Jeho hlas se kolem mě ovinul jako nejjemnější samet.

„Málem?“ jak mě mohlo málem srazit auto? Připadala si jakoby to „málem“ neexistovalo.

„Nakonec jsem tě srazil já.“ Nasadil omluvný výraz.

„Doufám, že máš alespoň rozbité sklo.“ Odfrkal jsem.

„Ne, srazil jsem tě svým tělem, aby tě nesrazilo to auto.“

Alice na mě upřela zrak. „Bells, ty si to nepamatuješ?“ zakroutila jsem hlavou.

„Všechno ti vysvětlím.“ Řekl Edward.