Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

22.

Soustředil jsem se na vůni Belly zapuštěnou do mé kůže. Její postel jí byla nádherně napuštěná a otiskla se mi na kůži. Jasper auto obratně vedl k nemocnici, kde pracuje Carlisle. Doufám, že se mi nestane žádná nečekaná nehoda, která by nás donutila opustit tohle kouzelné město.

Alice seděla vedle Jaspera a kousala si nehty, občas se na něho koutkem oka nejistě podívala. Takhle za volantem je tenhle chlap nesmírně sympatický. Naše první setkání v Paříži prostě nebylo ideální, ani nevím, jestli alespoň ví nebo tuší, to co Alice, tj. že sdílí svůj životní prostor s největším predátorem na světě - s upírem.

Sice jsem se neuvěřitelně těšil až ji uvidím, ale co když nebude chtít vidět ona mě? Nad tím jsem se vlastně vůbec nepozastavil. Její poslední pohled do mých očí sice říkal – něco na tobě Edwarde mě láká, ale potom? Potom dostala šok, potom? Odporné potom- málem jsem ji zabil! Brr, po páteři se mi protáhnul ledový prst.

Zaparkovat před nemocnicí byl trochu problém, byla to velmi stará stavba a nikdo evidentně nepočítal s automobily. Nicméně to nebyl ten největší problém v této chvíli. Klimatizace auta nasávala okolní vzduch prosycený krví. Její vůně mi šimrala chloupky v nose. Její železitá vůně nabízela různé příchutě. Nevím, asi jsem začal funět, nebo co, protože Alice a Jasper na mě hleděli z předních sedadel. Jejich úkosný pohled mě vrátil zpět do přítomnosti. Cítil jsem potřebu promluvit a tím vrátit do reality je. Jsem upír, no tak to prostě cítím, krev není voda.

„Nedokážu tam jít.“ Řekl jsem tiše.

Jasper na mě hleděl a v nechápavém výraze zvedl pravé obočí.

„Nevidím nic divného, nikomu neublížíš.“ Snažila se mě Alice podpořit.

„Neublíží?“ směřoval Jasper Alici. Ta se citlivě usmála.

„Je to upír.“

Jasper se otočil na sedadle a hleděl nepřítomně ven z předního okna. V hlavě si opakoval … Upír … kruci, tak on je upír …

„Alice, nekoukej tak na mě!“ nadechl se „Prostě mi to nedošlo!“

„Ježíši a na co jsi myslel v knihovně? O čem tam asi Carlisle mluvil?“ kroutila nevěřícně hlavou.

„Promiň.“ Otočil se na mě a omluvil se.

„Ty se omlouváš mi? Neblbni …“ lidé jsou divní.

„S tou smrtí jsem blafoval.“  Přiznal se že, v Paříži blafoval, ha, ha …

„Jo, já vím.“ Usmál jsem se na něj, jeho strnulý obličej trošku povolil. „Tebe vážně nenapadlo, že jsem upír?“

„No, myslel jsem si, že jsi prostě divnej …“

„Tak to jsi měl v podstatě pravdu, divnej jsem.“ Přitakal jsem mu.

Atmosféra v autě se z napjaté stala více přátelskou než bych čekal, kéž by takou reakci měla i Bella.

***

Alice dokázala donutit upíra, aby ji poslechl a šel s nimi do nemocnice - věřili by jste? A její donucovací prostředky? – její úsměv a schopnosti Jaspera. Ty mi zaručily, že na nikoho nebudu mít chuť, ani pomyšlení. Navodil mi pocit z lidského jídla v útrobách mého těla. Bylo mi nechutně. V tuhle chvíli se mi jeho schopnost vůbec nelíbila. „Hele nemohl by mě Jasper …“

„Ne, nemohl!“ hleděla mi do očí přes své dlouhé černé řasy. A zamávala s nimi jako motýl křídly. Umanutá ženská … dál jsem se nepokoušel promluvit.

To, že jsem Cullenův syn v nemocnici způsobilo nemalé pozdvižení, všichni Carlislovi kolegové se na mě chtěli podívat, třepali mi rukama, plácali mě po ramenu a mě bylo díky Jasperovi špatně … perfektní situace. Na druhou stanu jsme díky tomu mohli k Bells na pokoj.

Světlou čistou chodbou nás vedla mladá sestřička. Bylo by mi ze sebe špatně i bez Jaspera, jenom pomyšlení na ni a technickou místnost v téhle nemocnici, na Carlisluv výraz po jejím vysátí. To bych během dvou dní pěkně klesl, ne jenom před rodinou, ale i sám před sebou. Stačilo poslouchat ty jejich myšlenky, prý mám zajímavě zabarvené oči, kruci, kdyby tušili proč …

Její drobné nožky se zastavili před dveřmi s číslem 124. Usmála se na nás a odkráčela si to pryč.

I přes ty zavřené dveře jsem cítil silnou energii vycházející z místnosti. Byla jako magnet na nás tři. Klidně si tam oddechovala, ale přitom kolem sebe netušeně vypouštěla a šířila divnou elektrizující energii. Carlisle o ničem takovém nemluvil, to znamená, že nic takového v její přítomnosti necítil. Ale třeba to necítí ani ti dva.

„Cítíte to?“ zeptala jsem se jich. S pohledy upřenými na podlahu mi přikývli. Alice ke mně zvedla oči.

„Edwarde, vidím ji odejít po vlastních nohách. Odejde dnes s námi.“

„Carlisle říkal, že jako člověk se asi neuzdraví … jak … by…“

Jenom pokrčila rameny a otevřela široké bílé dveře. Vešli s Jasperem a na malé chodbičce uvnitř pokoje se na mě otočil Jasper.

„Hlídám tě, pojď.“

Byl jsem z toho nesvůj, najednou jsem si nebyl jistý jestli ji chci opravdu vidět. Ale krok v před jsem udělal. Z šedé chodby jsem se přesunul do bíle vymalovaného pokoje, bylo to pěkně depresivní už jenom díky té bílé na stěnách.

Ležela na nemocničním lůžku, z nosu a rukou ji vedly trubičky do nějakých přístrojů. Na ukazováčku měla připevněnou klamerku, která ji měřila tep. Kárované nemocniční pyžamo měla skrčené a vlasy se zhmotnily v mastné prameny. Měla neuvěřitelný bolestivý výraz vepsaný do tváře, celé tělo měla napjaté a nepřirozeně položené.

„Ježiši, vždyť ona vypadá jako by měla i přes léky bolesti.“ Vydechl jsem větu.

„Má“ Jasper promluvil „dělá si to sama.“

„Co?“

„Cítím, že si sama ubližuje.“ Najednou se jeho energie přesunula na Bellu, nechal být můj žaludek na pokoji. Nicméně bez rozdílu, špatně mi bylo pořád, tentokrát mě bolelo u srdce, při pohledu na ni.