Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

21.

Naše skoro odvážné kroky se zastavily za hlavními domovními dveřmi. Každý se tam zastavil, aby mohl obdivovat interiér našeho domu. Zhluboka jsem se nadechl a kochal se s nimi. Ale jejich kochání se jedním bodem mě začalo nutit zajímat se o co, že se to jejich zrak zastavil.

Ztuhnul jsem, při zjištění, že oba nevěřícně hledí na obrazy nad schodištěm. Jasper se zájmem, ale Alice s tvrdým zaražením. Její zorničky se po milimetrech zvedaly a klesaly. Tvář ji nepříjemně kameněla, ona byla jinak velmi energická, na můj vkus až moc, ale tady se jí zastavilo srdce. Z ničeho nic se jí rozběhlo a snažilo se dohonit co zmeškalo. S hlubokým nádechem vykročila a pomalým pohybem přesouvala své tělo k obrazům.

S Carlislem jsme na sebe jenom střihli pohledem. „Isabella …“ Carlisle její jméno vyslovil s velmi tichým respektem a strachem z Aliciny reakce. Zase tam visela, na svém místě.

Alice vystoupila před obraz a hleděla na něho, její rozpoložení naznačovala hluboká vráska na čele a přikrčená poloha. „1879“ řekla velmi potichu.

„Ano, ten obraz je z roku 1879.“ Odtušil Carlisle.

„Bella?“ hlesla směrem k nám, rukou ukazujíc na obraz.

„Ne tak docela, tohle je Isabella Volturi.“ Odpověděl ji.

Zatřepala hlavou, jako by snažila něco uvědomit, ale nešlo jí to. Hleděla na nás skrze své tmavé oči a hledala jakýkoliv důvod pro to co tady viděla a slyšela.

„Takže ty vzpomínky, vize nebo jak to mám k čertu pojmenovat, to je Isabella z roku 1900?“

„Ne. Je to složitější. To co vidíš ty. To je opravdu Bella, Bella Swanová.“

Teď jsme na Carlisla upírali oči všichni, věděl jsem sice o čem mluví, přesto se mi na obličeji vykouzlil udivený výraz.

„Nechápu.“ Střelila pohledem přes mě a Carlisla. Ten na mě upřel oči a poslal mi myšlenku.

„Jo, ukaž jí to.“ Odtušil jsem.

„Alice, prosím, pojď semnou.“

„Ne.“ nevěřícně na Carlisla hleděla. Její oči se semkly do tenkých čárek a sražené obočí jí změnilo výraz ve tváři. Vypadala hrozivě.

„Chci ti to vysvětlil, něco si přečteš.“

„Jasper půjde se mnou.“

Carlisle jenom v náznaku přikývnul. Odešel do knihovny. Cítil jsem jak Jasper ovládá naše emoce včetně těch Aliciných. Snažil se udržet mezi nám klid a dařilo se mu to, alespoň u mě ano.

Rozešli se do knihovny. Alice mu drtila ruku v bojácném sevření. Zaklaply za nimi dveře. Dům byl najednou tichý a prázdný. Ještěže byla Rose s Esme pryč, tipnul bych si na lov. Jinak by tu bylo možná horší divadlo. Emmettovi se alespoň trochu uleví, když bude sytý, ale ze své vlastní zkušenosti vím, že to nepomůže. Krev není voda.

***

Dlouhé čekání jsem si ukrátil návštěvou pokoje Belly. Celý pokoj byl prosycený její omamnou vůní. Jakoby odešla právě před minutou. Nic se nezměnilo. Lehnul jsem si do pečlivě ustlané postele, která voněla nejvíce. Zabořil jsem obličej do polštáře, úžasná vůně mi měla snahu vehnat slzy do očí. Bál jsem se chutě jedu v ústech, ale nic. Přál jsem si aby tam semnou ležela, jenom ležela, jenom její přítomnost, její pronikavé oči, měkké ústa. Její dech …

Mojí silné vůli se podlomily kolena. Klaply venkovní dveře. Vrátili se!

Emmett je tady. Vyskočil jsem z postele, jako bych byl na dvou pružinkách a ne nohách. Stál v hale a zatemňoval se mu pohled. Rose s Esme ho držely každá za jedno rameno. Jez něj opravdu veliký silný upír. Jeho myšlenky byly jako splašený kůň, který je zavřený v malé ohrádce a snaží se z ní ze všech sil ven, ohrazení je ale příliš vysoko. Těkal očima, ale objekty jeho zájmu tady nebyly, byl z toho zmatený.

Carlisle vyšel z knihovny a promlouval k němu. Vysvětloval mu kdo jsme a kdo je za dveřmi knihovny. Emmett mu přikyvoval na znak, že chápe, ovšem měl jsem z něho úplně jiný pocit.

Věřit novorozenému je velká chyba - vlastní zkušenost.

Z dveří se vynořil Jasper, cítil jsem silnou vlnu klidu, která se soustředila k Emmettovi. Děkuji Bohu za něj. Jeho schopnost je skvělá, Emmett ho snad nezabije. Skutečně, Emmett sám přemýšlel nad tím co se přes něho plíživou silou převinulo. Zmateně hleděl Rosalii do očí a hledal v nich vysvětlení, ale ona na tom nebyla jinak. Rozzuřeným pohledem dělala pravidelné obraty mezi námi. A to ještě neví o Alici.

Ani jsem ji neměl zmiňovat, bylo to jako bych ji zavolal. Vynořila se ze dveří knihovny a schovávala se za Jaspera, jako by si myslela, že on ji ochrání, on člověk. Vypadala klidně, na to, že jí právě byla předložena Kronika Volterry. Možná až moc klidná, ale pravda je, že v podstatě to viděla, tohle jí posloužilo jenom jako propojení informací. A navíc s informacemi a očitým svědectvím Carlisla …

„My se vzdálíme.“ promluvila zvonivým hláskem, snažila se o milý tón. Pohledem přitom pokynula na mě. Prošel jsem kolem Emmetta a vyšel na slunce před dům. Zvuky jejich kroků se zastavily a do zad mi narazil hmatatelný údiv. Slunce bylo vysoko na obzoru a opíralo se o mě z plných sil.

Alice se nadechla, chtěla říci že se třpytím, ale než to udělala odpověděl jsem jí.

„Ano, to jsem já.“ S roztáhnutýma rukama jsem se otočil kolem své osy. Úsměv na mých rtech ji odzbrojil. Dál neřešila, že se třpytím. Jenom zakroutila hlavou  a protočila oči v sloup.

Jasper odemkl auto, nasedl jsem, přeci jen by mě mohl vidět někdo, kdo o to nestojí. Byl jsem rád, že mě Alice zapojila do svého plánu. Nemusím teď nikomu nic vysvětlovat, mé karmínové oči sice hned nezmizí, ale zase mám o chvíli prodloužený klid od výčitek.

„Edwarde, chci vidět Bellu.“ Super, Alice mi dala důvod k návštěvě nemocnice. Nebyl jsem si sice úplně jistý, jestli s nimi můžu jít dovnitř, ale určitě se budu hodně - hodně snažit nikoho nezabít.