Jasper se usadil na sedadle a rychlými pohyby si
srovnal sedadlo a zrcátka do původních poloh. Zařadil rychlost a koráb
se s nesouhlasem rozjel. Při přeřazení na druhý rychlostní stupeň auto
spokojeně zapředlo. Jeho spokojenost se zvyšovala s narůstající
rychlostí.
Sledoval jsem přes vnitřní zrcátko Jasperův výraz,
tvář měl převinutou tvrdou maskou. Ani náznak rozrušení nebo strachu,
nic. Na nic nemyslel, měl dokonale čistou mysl. Sám před sebou jsem se
zastyděl, vnímal jsem jeho žádost o volant jako výzvu, ale ne. Myslel to
přesně tak jak to řekl- myslel si, že mi hrabe … kdyby chtěl soutěžit,
nebo se předvádět, přemýšlel by o tom.
Tachometr ukazoval, že právě pokořil mou maximální
rychlost dosaženou v tomto autě. Byl jsem lehce nervózní. Kdybychom se
vybourali, myslím, že by se mi nic nestalo, pokud by auto nezačalo
hořet, ale co ti dva.
„Copak? Snad nemáš strach.“ Pobaveně se podíval do
zpětného zrcátka.
Nadechl jsem se pro odpověď, ale slova jsem spolkl
a raději mlčel. Měl pravdu, měl jsem strach.
Seděl naprosto uvolněně, jednou rukou lehce svíral
volant, druhou opřenou o řadící páku, jako by měl kam ještě zařadit.
Spustil zrak z cesty a věnoval se palubnímu počítači. Vybíral si
písničky, které chce zahrát. Seděl jsem jako zařezaný v sedadle a
předvídal co se bude dít dále. Byl jsem připravený mu přes celé auto
skočit do řízení, kdyby se mělo něco stát. A Carlisle na tom nebyl
jinak, jenom čekal s rukou připravenou na stehně.
Z reproduktorů hráli „TV On The Radio - Wolf Like
Me“ vůbec jsem to neznal, kdyby to nebylo velkým písmem napsáno na
displeji, byl bych mimo. S hudbou, která přehlušila vše v autě se jízda
zdála být ještě dráždivější. Jasper si do rychlého rytmu vyťukával
prstem melodii o volant.
Hlava mi nebrala informace získané z jeho chování.
Je to člověk, ale kruci, tohle obyčejný člověk nedokáže … prostě
nedokáže jet přes třista klikatou cestou a do toho si v klidu pobrukovat
a vyťukávat melodii hudby, kterou si při té rychlosti pustil. Ani náznak
strachu nebo respektu. Nic.
Ať už vědomě, nebo nevědomě, se ozvala Alice se
žádostí o malou přestávku na toaletu.
„Vážení, potřebuji si odskočit a uklidnit si
žaludek. Už toho mám tak akorát.“ Byl jsem rád, že v tom nejsem sám.
Báli jsme se všichni. Pomalu tu černou šelmu zastavil.
Moje dosavadní přesvědčení o tom, že je Jasper
introvert vzala za své. Volant ho probudil. Nebyl to adrenalin v krvi,
to bych cítil, on prostě ožil. Prošel kolem mě a s úsměvem na rtech mi
pošeptal. „Živím se tím. Jezdím závody, ale nikomu to neříkej.“ Vnímal
jsem to jako nataženou dlaň podanou ke smíru. Byl jsem mu nesmírně
vděčný za tuhle bezvýznamnou větu o pár slovech. Byla to velice cenná
informace, která mě přestala nutit přemýšlet nad ním jako nad něčím
nadpřirozeným. Ale jestli jsou jeho lidské hranice takhle daleko,
předpokládám, že ty mé upíři k vrcholu nedosáhly. Stejně by nebylo co
řídit … neznám auto, které by jezdilo rychleji, než to co má on.
***
Se skrytým respektem jsem jeho nabídku na řízení
nevyužil. On si se svou károu rozuměl. Alice sice moc nechápala, proč jí
nikdy nechtěl říct čím se živí, ale z jeho mysli jsem pochopil, že
věděl, že by se o něho bála. No, upřímně, neměl co ztratit. Myslím, že
mu do auta namontuje omezovač rychlosti- bez možnosti na kompromis.
Od chvíle co se mi pochlubil jak si vydělává, jsem
se s ním v autě nebál. Možná kdyby si strkal nohu za hlavu, měl bych
pochybnosti, ale jinak ne. Plná důvěra z mé strany.
Na navigaci si nastavil adresu našeho domu ve
Volteře. Kdybych mohl klidně se prospím. Alice měla to štěstí a usnula.
Mě užírala myšlenka na Lilien a to jak jsem ji nepřímo přirovnal
k Belle. Tohle se mi v její přítomnosti nikdy nesmí stát, s ní se musím
bezmezně ovládat. Ale myslím, že já už nebudu ten největší problém naší
rodiny. Emmett vs. tři lidé v našem domě. Tomu říkám teprve problém.
„Carlisle, hele, myslel jsi na Emmetta?“ nadechl
se, ale pro jistotu nic neříkal. Pochopil jsem, že nemyslel.
Auto ovládlo ticho, hrozivá ozvěna Emmettova jména
visela mezi mnou a Carlislem.
***
První sluneční paprsky nového dne nás vítaly a
odhalovaly nádhernou krajinu bojující o přežití, bojující o každou kapku
vláhy, která na ní uvízla z předchozí noci. Itálie je svým způsobem
drsná země. Pokud bydlíte ve městě je to jako pohádka, ale lidé žijící
na samotách, daleko od vody, obchodů … taková obydlí jsou pro upíra jako
pozvánka na drahém papíře-k večeři.
Pro mě ne, ale Emmett- ten bude sám se sebou hodně
bojovat. Na navigaci byly velikými číslicemi napsány kilometry, které
scházelo překonat k Volteře. „18“ děsivé číslo, je to tak blízko.
Doufám, že se nebudeme stěhovat, tak jako to moje rodina udělala kvůli
mně. Pár let na Aljašce mě donutilo zaměřit svůj apetit výhradně na
zvířecí krev, bylo to jako odvykací tábor. K něčemu to bylo, ale Lilien
mi nepřímo ukázala, že ještě nejsem ok, vlastně jsem se díky jejímu
zabití vrátil o několik let zpět. Zase to pro mě bude těžké,
předpokládám.
Carlisle nad tím už neuvažoval, ale co mi řekne
Esme a Rose, až mě uvidí. Moje karmínově zbarvené oči jim poskytnou
jasné vysvětlení. Co na tom, že mě sváděla, že mě Carlisle nechal
samotného, že tolik voněla … nic, tohle si ještě užiju. Esme a její
láska ke všemu živému. Rose a její posedlost být živá. Mám štěstí, že
neexistuje trest, kterým by mě mohly vytrestat, snad jenom kdyby Bella
zmizela. Ale to si nedovolí udělat.
„Edwarde, jsme doma.“ Carlisle to konstatoval,
nečekal odpověď.
„Vím.“ Odtušil jsem.
Jasper s Alicí trošku nejistě vystoupili z auta a
hleděli na náš dům.
„Nedivím se Belle, že se bála zazvonit na zvonek.“
Alice mě trochu překvapila. Ale viděla to. Viděla jak Bella bojovala
sama se sebou, jako by holka tušila, že tu není něco tak jak má být.
Teď jsme se tak cítili všichni. Báli jsme se. Ti
dva měli jiný druh strachu, já se bál reakce na mé karmínově zčervenalé
oči, možná více, jak samotné reakce Emmetta. Moje vidění neukazovalo
nic, co by naznačovalo jejich smrt pod jeho zuby.
Stáli jsme před bránou a i když jsme byli doma.
Neodvažoval se nikdo udělat ten první krok. Jako by nás svázaly
neviditelné provazy. A při jakémkoliv myšlenkovém zavadění o kliku brány
se lehce přitáhly. Cítil jsem je na mých kotnících. Jasper je překonal,
vykročil pravou nohou, tak jako jsem to udělal já v Paříži- tehdy mi to
bylo k ničemu. Alice se sice dostala ven, ale za cenu smrti mladé lidské
bytosti.
