Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

2.

Po chvíli váhání jsem se postavila, nebyla jsem si úplně jistá svou stabilitou. Seděli jsme s Jasperem většinu večera na lavičce v parku a koukali na bílý srovnaný štěrk. S každým jiným by mi pusa samovolně mluvila, ale s ním jsem si připadala jinak, jako bych tady byla navíc. Vím, že to tak není, byl tady kvůli mně, ale vtíravého pocitu, že když promluvím uteče, jsem se nemohla zbavit. Frézii kterou mi daroval jsem doslova rozdrtila mezi prsty.

„Měla bych jít. Je pozdě a za chvíli mi jede poslední metro.“ Stále seděl na lavici a já stála před ním. V ruce jsem držela trosky dokonalého výtvoru přírody a hypnotizovala je pohledem. Bylo mi trošku trapně, taky jsem si mohla vzít do ruky něco jiného …

„Uvidíme se?“ vyslovil potichu a postavil se, byl ode mě na krok. Rychle jsem zamrkala řasami, protože jsem čekala něco jako „zavolám“, ale už by se neozval. Po dnešním večeru bych se nedivila. Musel se příšerně nudit. Na co se mě vlastně ptal?

„Jsi tady? Alice?“ do tváře mi doputoval jeho dech, přísahala bych, že slyším tlukot našich srdcí. Nebo moje srdce bije 2x rychleji?

Stáli jsme naproti sobě, tak moc jsem mu chtěla říct, že se sním chci vidět. Musela jsem snad prožít mozkovou příhodu po které jsem zapomněla mluvit. Chtělo se mi brečet, co si o mě teď myslí? Proč chce abych s ním mluvila? Teď, zrovna teď, měli jsme celý večer na mluvení a on začne teď, když nemůžu …

Musel usoudit, že nic krom hlubokého nádechu a výdechu ze mě nevyjde, protože jemně propletl své dlouhé prsty mezi ty mé. Bolelo mě to, měla jsem úplně odkrvené konečky prstů, jakýkoliv dotyk byl jako píchnutí jehlou. Instinktivně jsem rukou ucukla, bohužel si to vyložil po svém a pustil mě.

„Pojďme, doprovodím tě.“ Hledal v mém výrazu jakýkoliv náznak nevole. Zvedla jsem víčka a podívala se do jeho modrých očí, má hlava mu v jemném náznaku přikývla. Na zádech jsem cítila jeho dlaň, bez ní bych se pravděpodobně nedala vůbec do pohybu. Šli jsme alejí a mi se navracela ztracená rovnováha, v mém těle se krev zase dala do obvyklého pohybu. Sem tam jsem jí dokonce okysličila přídělem nového vzduchu do plic.

Šel asi půl kroku přede mnou, to mi dávalo možnost ho sledovat. Nevím proč a jak, ale natáhla jsem svou ruku a konečky prstů jsem se vplétala mezi ty jeho. Uvolněně dopasoval zapadnutí naších dlaní a přes rameno na mě upřel svůj zrak.

Jeho vyrovnaný krok ztratil na intenzitě, zpomaloval a koukal při tom na špičky svých bot. V té samé chvíli, kdy jsme se docela zastavili, natáhl druhou dlaň a položil ji na mou tvář. Sehnul se ke mně a zašeptal potichu mé jméno. Bylo to jako vyznání lásky, řekl ho tak vroucně. Sledovala jsem jeho přivřené oči a přibližující se rty. Bylo to dlouhé čekání, zavřela jsem oči, jenom pro jistotu. Zase mě oblila vlna nových pocitů, vzrušujících.

Jeho jemné rty si našly cestu k těm mým, byl to jenom letmý polibek - krátký, nestačil mi. Volnou rukou jsem se propletla mezi jeho vlasy a přitáhla si ho zpět k sobě. Polibek, který jsem mu měla v plánu dát zmizel. Před zavřenými víčky se mi mihnul obraz. Sestra ležela v prachu na zemi, její hlavu držel Jasper a za jeho zády se útočně krčil cizí muž.

A teď je to v háji - blesklo mi hlavou. Moje představivost přece v takovou chvíli nesmí mít přednost! Přednost před Jasperem! Nevěděla jsem jak vysvětlit své divné chování, panika mě naplno pohltila.

„Omlouvám se.“ Krátce jsem střihla pohledem přes jeho tvář a se slzami v očích jsem se rozběhla skrz trávník parku. Chtěla jsem domů, chtěla jsem se propadnout - kamkoliv, jen rychle zmizet!

***

Doma jsem doslova jsem skočila do postele, chovala jsem se jako pitomec! Na první schůzce jsem to takhle pokazila! Jestli na mě neměl názor tak během pár minut si ho udělal! Musí si teď myslet, že ho nechci. Ucukla jsem mu rukou, nepolíbila ho a bez rozloučení utekla. Jakoby mi jeho společnost vadila! Né! Kruci.

Pláč mi nepřinášel žádnou úlevu, jediné co jsem věděla naprosto přesně bylo, že budu mít zítra oči jako angorák. Ale podle soucitných tváří v metru je mám takové už teď, takže vlastně nevím nic. Doufám že se ozve, tohle se mi už nemůže stát, prostě to muselo být divnou konstelací hvězd.

„Sestřičko, co se stalo …“ zvedla jsem oči, Bella na mě starostlivě koukala. Ani nevím kdy přišla.

„Já … chci umřít …“ vysunulo se mi z úst mezi vzlyky.

„Ale, prosím tě … pojď ke mě.“ Natáhla se ke mně na postel a snažila se mě zahalit svým tělem. Nikdy jsem si nevšimla, že voní jinak … Vlastně jsem nikdy neměla přirovnání. K frézii jsem si přičichla poprvé- dnes. Vlastně dnes bylo více mých poprvé …

„Mám tě ráda.“ Zabořila jsem hlavu do skulinky mezi jejím hrudníkem a polštářem. Byla jsem ráda, že se nevyptává. Už jenom její přítomnost mě držela při vědomí. Uplakala bych se jistě do osvobozujícího bezvědomí.

***

Neměla jsem sílu se ani pohnout natož spáchat večerní - noční hygienu, pomalu jsem se odebírala do temnoty, když mi v kabelce zavibroval mobil a zvuky které hlásil značily novou sms. Mám vstát? Ne. Počká to na ráno. Ale kdo mi může takhle v noci psát? Zžírala mě představa, že by to mohlo být od Jaspera, ale tím, že si přeju, aby to byl on, kdo mi píše to zákonitě bude kamarádka co se hodně opila v baru a teď se nudí. Kašlu na to … zítra je taky den a zdá se, že mi už opravdu nemá co utéct …

Asi po 10 minutách přesvědčování sama sebe jsem vstala a udělala ty namáhané dva kroky ke kabelce. Zámek klávesnice se mnou chvíli vedl urputný boj, ale byl přemožen a já otevřela nepřečtenou sms.

„Dobrou noc.“ Musela jsem si protřít oči, vážně jsem vstala jen kvůli tomuhle? Co jsem čekala. Automaticky jsem prstem přejela po roletce, chtěla jsem znát toho vtipálka, který mi to napsal. Zrovna dneska!

Telefonní číslo, které nemám v kontaktech, ztuhla jsem, pomalu mi to docházelo. Vyjela jsem z nabídky sms a otevřela poslední hovory. Stejné číslo! Poslední volaný byl Jasper. Byl to on …

Lehla jsem si do postele s mobilem v ruce a neustále si četla jedinou zprávu. Hledala jsem v těch dvou slovech skryté významy, které tam nebyly. Určitě nemají další hlubší význam, prostě mi přeje dobrou noc. Nemám sílu zdvořile odepsat, musí stačit, že na něho myslím…