Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

19.

Ústav jsme opustili „světelnou“ rychlostí, na to, že jsme se snažili nikoho nepotkat. Naštěstí ani stará známá Carlisla neseděla ve svém tmavém koutku, ale byla někde mimo. Alice vypadala vyrovnaně, ale zdání klame, v mysli se opírala o Jaspera. Nebyl jsem si jistý jestli chápe, že za minulostí včetně přítomnosti musí udělat silnou čáru. Jediná ozvěna minulosti bude Bella. To znamená, že Jaspera musí ve své mysli pohřbít.

No, prostě uvidíme … já bych za Bellou taky silnou čáru neudělal a to v našem vztahu nikde nejsme v porovnání vztahu Alice a Jaspera. Ona jakoby mi četla myšlenky.

„Vím, že okamžitě jedeme na letiště, ale musím se převléct a … Jasper …“

„Jasper tady zůstane, Alice.“ Řekl jsem to možná více tvrdě než bych chtěl. Ale nedala se, rázovala si to pružným krokem a prskala kolem sebe nadávky.

„Zapomeň!“ zavrčela mi zblízka do obličeje. Ostrá ženská - napadlo nás s Carlislem současně.

Carlisle se pokusil. „Alice, podívej chápu ..“

„Ne!“ usekla ho. Otočila se na mě a s nasupeným výrazem „A ty!? Nechal bys Bellu? Co? Hmm…“

„To je podpásovka, je to jiná situace …“ odvětil jsem jí.

„A v čem? Opustil bys jí? Ne neopustil, tak po mě nechtěj nic, co bys sám neudělal a ani nedokázal.“ Má pravdu, neopustil bych jí. Ale ani Bella ani já nejsme a snad nebudeme hledaní.

„Nechci vám do toho zasahovat …“ přihlásil se o slovo Carlisle „budeme si muset sehnat auto a jet pryč autem, nemáme její doklady a navíc by jí mohl někdo poznat. Poplach bude sice až za pár hodin, předpokládám, ale přesto bych letadlo neriskoval.“ Rozumný Carlisle je zpět.

„Tak zavolejte taxi, jedeme za Jasperem.“ Rozkaz šéfová, chtělo se mi to říct nahlas, ale raději pomlčet, ještě by si o mě zlomila ruku.

Carlisle pokrčil rameny. „Asi nemá cenu tě lámat, co?“

„Pochopili, výborně.“ Tvářila se jako Napoleon po vítězném tažení. Obrátil jsem oči k nebi a pak zpět k zemi. Nemá smysl nic říkat. Chovala se jako alfa žena, Bella neměla šanci se vedle ní projevit, možná proto ten útěk ke knihám. Možná ji křivdím …

***

Stáli jsme před dveřmi velmi starého činžovního domu s garážemi v podzemí. Alice nejistě přešlapovala po zápraží. Jakoby si nebyla jistá, že tady opravdu bydlí. My čekali pod schody.

„Potřebujete něco?“ ozvalo se za mými zády. Otočil jsem se. Jasper seděl v černém BMW. Spodní čelist se mi spustila níže ke krku, rychle jsem ji vrátil zpět k té horní.

„Vy dva?“ zahrčel.

Alice se s trhnutím otočila od domovního zvonku a málem se přerazila na dvě menší, když se snažila rychle překonat vzdálenost mezi nimi. „Jaspere ….“

„Lásko?“ je zajímavé pozorovat jak rychle se dokáží změnit výrazy dvou lidí. Z naštvaných na bezstarostné jako mávnutím kouzelného proutku.

„No, super, takže se zase nepohneme …“ řekl jsem Carlislemu. Ten na mě nevěřícně a zkoumavě pohlédl. Více mě, ale udivily pohledy dvou párů očí hledících od auta. „Oni to snad slyšeli …“ zase jsem to mířil jenom k Carlislemu, ale ti dva pokynuli hlavami, že to také slyšeli. „No já mám dost.“ Zakroutil jsem hlavou a šel k autu.

„Alice, ale ať mě nechá řídit.“ Řekl jsem to hodně otráveně, neměl jsem sílu se hádat. Kupodivu Jasper vystoupil a uvolnil mi místo. Nečekal jsem to, čekal jsem zase nějaké ostré ne, nebo tak něco, ale nic, byli ticho. 

„Sedejte, jedem!“ nechtělo se mi nic vysvětlovat. Bouchly troje dveře, uvědomil jsem si, že nás Jasper nezná jmény. „Já jsem Edward a tohle je Carlisle.“ Nic na to neřekl.

Zařadil jsem rychlost a dal luxusní koráb do pohybu.

Za pár hodin budu konečně u tebe Bells. Byl to dlouhý den … hodně dlouhý a náročný.

***

Na to, že tenhle krasavec patřil takovému introvertovi, jako byl Jasper, jsem musel uznat, že naše mercedesy se můžou s klidem zahrabat. Neřídil jsem, to auto jelo samo. Spíše mě svezlo. Vyhovoval mi tah a zvuk motoru i při vysokých rychlostech. Jet skoro třístovkou je docela dost i na naše auta, ale tomuhle to problém nedělalo.

Podle živého motoru bych řekl, že ho Jasper nešetřil. Řídící jednotka auta si zvykne na lenivou jízdu, ale tahle byla živá až moc. Nebo není Jasperovo, ale ani nevypadá, že by se bál. Buď je na to zvyklý od někoho nebo je sebevrah- je to jenom člověk, tohle by mu reflexy nedovolily.

Carlisle seděl zabořený do sedadla a spokojeně sledoval krajinu, která ubíhala kolem nás, měnila se v rozmazaný černý tunel. Dva kužely bílého světla se inteligentně natáčela při průjezdy zatáčkami.

Napadlo mě jak si ověřit jeho strach. Aniž bych něco řekl, vypnul jsem vnější osvětlení auta. Řítili jsme se závratnou rychlostí, která se blížila i mým vlastním hranicím, bez světel. Byla hluboká noc.

S Jasperem to sice pohlo, ale jinak než jsem očekával.

„V kastlíku jsou náhradní žárovky.“

„Dík.“ Zasmál jsem se a zase světla rozsvítil.

„Ježíši, ty si ale magor.“ Řekl to klidně a potichu, jakoby věděl, že ho budu slyšet. Bylo to tvrdé, přesvědčené konstatováni.

Netrpíme vzájemnými sympatiemi, to je jasné. Ale začínám z něho mít divný pocit. Sedí tam v zadu jako přízrak a vůbec se nebojí. Začínám se bát já. Je divnej.

„Jestli ti z toho řízení hrabe, klidně tě vystřídám.“ Sledoval mé oči přes zpětné zrcátko. Byla to výzva.

„Ok.“ Zastavil jsem u krajnice. Carlisle si mě změřil pohledem, ale nic neříkal nahlas. Taky z něho neměl nejlepší pocit.