Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

18.

To „do prdele“ řekl s nečekaným důrazem. Bylo to jako zpětný náraz do mé blažené zrůdy uvnitř mě. Jako by se probudila, ale neútočila, schoulila se ještě více do koutku mého já.

Sklopil jsem oči, jeho pohled byl příliš  silný. Pohled velmi starého upíra. Tvářil se, jakoby ho někdo nakopal do koulí a hodně ho to bolelo.

„Jo, do prdele.“ Odvětil jsem Carlislovi.

„Co čekáš, že ti na to řeknu?“ syčel na mě přes svůj bolestný výraz.

„Nic …“ odtušil jsem.

„Co je na tom tak složitého k pochopení, chci po tobě snad moc? Je to moc? Co? Mluv!“ ne nechce po mě moc, jenom abych potlačil to nejpřirozenější co mám …

Zakroutil jsem hlavou, nevěděl jsem co mu na to mám říct.

„Edwarde …“ zasyčel skrze zuby. Sledoval jsem jeho pevně zaťatou  čelist. Připadal jsem si jako pes, který rozkousal pánovi drahé, oblíbené boty. A uvědomoval si svou vinu, spíše část viny. Neměl tam ty boty nechávat samotné- stejně jako mě tam Carlisle neměl nechávat samotného s tolika … litry krve.

„Já nevím jak … Carlisle, nevím … je mi to líto.“ Opravdu mi to bylo líto, přesto si zrůda uvnitř mě olízla pysky od čerstvé krve. Zastyděl jsem se sám před sebou.

„Kruci, co teď s tělem?“ konečně mě jeho oči přestaly stahovat z kůže a odvrátily se jinam. Nevím proč, možná z toho šoku nad Carlislovým chováním, mě uzemnila vidina v hlavě. Možná jsem udělal něco o čem nevím, ale Carlisle na mě zase hleděl a zkoumal mě.

„Měl jsem vizi, asi …“ nevím, možná měla špatnou krev nebo co.

„Že co?“ mezi obočím měl hlubokou vrásku a ve tváři údiv.

„Nevím, no, myslím, že to uděláme …“

„Ano?“ stále ten otazník v jeho tváři.

„Svlečeme ji“ pohledem jsem ukázal na mrtvou Lilien „a oblečeme do jejích šatů Alici.“

„Ale co s jejím tělem?“ nevypadal příliš důvěřivě.

„No, vyměníme je … rozumíš … Alice odejde v jejích šatech a Lilien necháme v jejím pokoji.“

„Ty znáš její jméno?“

„Má na klopě cedulku …“ sklopil jsem oči a tvář se mi pokřivila proviněním. Carlisle zakroutil nevěřícně hlavou.

„Počkej, ať to nezamluvím. Jak jsi to myslel s tou vizí?“

„Nevím, viděl jsem, že to tak uděláme …“

„Věděl? Nebo viděl?“ ptal se jako by v tom byl rozdíl.

Pokrčil jsem rameny. Carlisle si sám pro sebe kladl otázky a sám si na ně odpovídal. Mohlo to, že mi odepíral lidskou krev zpomalit projev mých schopností? Myslel si, že asi ano. On sám lidskou krev nikdy neochutnal. Možná proto nemá žádnou výraznou schopnost. Nevím, mluvit s ním o tom nebudu. Myslím, že nechtěl abych ho slyšel. Trapně jsem se měl cítit já a ne on.

Stejně věděl, že ho poslouchám, protože mi myšlenkou řekl, že můžeme k Alici. Při tom vytáhnul magnetickou kartu. Pořád ale hleděl do země, na mě se nepodíval. V tuhle chvíli jsem za to byl rád.

„Carlisle, ale to co uděláme, navždycky Alici vytrhne z normálního života.“ Jen mi na to prázdným pohledem pokýval.

„Edwarde, ale co Jasper?" 

„To ještě nevím …“

„Pojď pospěšme si …“ chtěl mi říci zase něco o slunci. Musel jsem ho přerušit.

„Bude zataženo i odpoledne.“

Zvedl ke mně hlavu a svraštil obočí, nevěřil mi. „Klidně se pak zeptej Alice, potvrdí ti to … to už taky vím.“ Přišlo mi to zábavné- vidět do budoucnosti.

Carlisle se skláněl na mrtvolou a pomalu jí rozepínal pracovní oblečení. Kroutil hlavou a cosi si mumlal. Já jsem se snažil prozkoumávat svou novou schopnost. Při ní jsem neslyšel myšlenky ostatních. Skvělé.

Mé vize a vize Alice se propojily. Viděl jsem jí jak vidí nás, viděla i vraždu, kterou jsem spáchal, všechno. Tahle schopnost je možná horší než čtení myšlenek …

Carlisle držel smotané oblečení a divně se na mě koukal. „Slyšel jsi co jsem ti říkal?“

Probudil jsem se … „Ne? … mluvil jsi nahlas?“

Zakroutil hlavou. „Ne, myslel jsem si …“

„Neslyším, když vidím.“ Zasmáli jsme se tomu, i když na to nebyla vhodná chvíle. Hodil hlavou na stanu, myslím, že to mělo vypadat jako výzva k odchodu, kdyby si to nemyslel, vůbec by mi to nedošlo.

„Počkej.“ Syknul jsem na něj. Opřel o mě svůj pohled. Chvíli jsem čekal. „Teď … jdeme.“

„Téda, dobrý …“ uznale mi přikývnul. Otevřel dveře, chodba byla prázdná. Popošel k dalším dveřím a přiložil magnetickou kartu na zárubeň. Dveře procvakly a otevřely se.

Seděla na posteli s tvářila se znuděně. Zvedla oči k nám a pomyslela si, že nám to dlouho trvalo.

„Omlouvám se stala se mi nehoda.“ Řekl jsem jí.

„Já vím.“ Přikývla.

Carlisle stříhal pohledem mezi námi. Byli jsme jako z jiné planety, očekávaní bylo cítit jenom z něj. My dva věděli co se bude dít dál.

Seskočila z postele a šla k Carlislovi. „Já jsem Alice.“ Přikývnul a podal jí váhavě ruku.

Asi zapomněl mluvit. „Tohle je Carlisle a já jsem Edward.“ Zeširoka se usmála a zhoupla se na patách. Bez nějakých řečí se začala vysvlíkat. Oba dva jsme se bleskově otočili. Vytrhla Carlislemu z podpaží její „nové“ oblečení. Ten to vůbec nečekal, byl vyjevený vývinem situace. Já ji čekal, takže jsem byl relativně v klidu.

Rychle se oblékla a připomněla mi Lilien. Kývnul jsem na ni a zmizel na chodbě, dveře jsem si nechal otevřené. Magnetická karta by mohla ledacos policii napovědět. Vypadaly jako zavřené …

Vrátil jsem se s bezvládným tělem a naaranžoval ho do postele. Otisk zubů mě netrápil. Jsme v blázinci, mohla ji pokousat Alice, ale i vysát? No … vytratíme se jako pára nad hrncem … nikdo ji už nenajde. A navíc po přeměně na upírku se změní. Jen jsem si nebyl jistý jestli k tomu dojde, jí to zatím ani nenapadlo. Sice je v pořadí druhý člověk, který ví, že upíři existují, ale nemusí to znamenat, že se jím chce stát.

„Alice, jako bude odpoledne počasí?“

„Zatažené, proč?“  … jen si chtěl ověřit, že je to všechno pravda a já vážně vidím do budoucnosti.