Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

17.

Trošku opařeně jsme stáli před ústavem. Já mluvil, Carlisle si myslel. Dokonalé. Spřádali jsme plán jak se dostat k ní. Nebylo to těžké, Carlisle je lékař, mohl být případem pověřen. Nebo osobní zájem na této slečně, cokoliv. Jakmile máte titul jste součástí světa bílých plášťů, je to jako sekta. Pohltí vás a nepustí. Teď jsem za to byl rád, mělo by nám to pomoci.

Trošku mi nahánělo strach se k budově jenom přiblížit. Slyšet ty zmatené myšlenky, nepřeji nikomu. Zatím jsou daleko a tlumené, ale až budu uvnitř … budu to řešit až potom. Carlisle se tvářil až moc přítomně na to, abych si mohl dovolit meditovat nad svými schopnostmi.

„Jdeme, nechci se tady potom schovávat před sluncem.“ Carlisle byl nervózní. To nevěstí nic dobrého. Jenom jsem mu přikývnul a vykročil pravou nohou- jenom pro jistotu.

Recepce byla v podstatě chodba s přilepeným stolkem ke stěně. Na židličce se zubila černovlasá brýlatá paní. Málem na Carlisla zamávala, aby k ní šel rychleji. Carlisle sebou trhnul, ale postupoval dále. Nikdo nic neřekl, ale já věděl proč je tak nadšená a on vystrašený. Znali se.

Po dlouhém rozhovoru, kdy se Carlisle vydával za syna sám sebe. Nás více než nadšeně poslala k vedoucímu lékaři, který měl službu.

„Panečku, když jsem ji viděl naposledy bylo jí kolem třicítky.“ Zamumlal si pod nos a zakroutil hlavou.

Stoupali jsme do schodů, pomalu, sice se mi chtělo utíkat, nebo je zdolat alespoň po třech, ale přeci jen jsem syn lékaře. Ty hlasy, nebyly to myšlenky. Ty hlasy, v chorobných lidských hlavách mi braly dech. Snažil jsem se soustředit na klapot Carlieslových černých polobotek, pravidelné klap, klap. Všiml si toho a jako naschvál se začal pochybovat jako kočka. Byl tichý jako mořská pěna ve vaně. Mé soustředění se přesunulo na mé tiché tenisky. Vnímal jsem jak se u špice ohýbají. Šustění mých džínsů. Cokoliv jen né ty hlasy. „Jak si proboha někdo může myslet, že je Kryštof Kolumbus?“

Carlisle se na mě usmál, širokým uvolněným úsměvem. Odhalil při tom více zubů než by chtěl. Slečna, která scházela a zrovna nás míjela málem upadla, když to viděla. Naštěstí zábradlí po ní doslova skočilo a zachránilo jí zuby v puse.

Byli jsme před kanceláří hlavního lékaře, možná spíše léčitele- šarlatána. Lékař to být nemůže, uzdravit je? Musí být naivní, jestli tomu věří.

Carlisle se zachoval jako člověk, nebo novorozený upír. Z nervozity si otřel rádoby opocené ruce do kalhot, nadechl se a zaklepal na dveře.

„Dále.“ Carlisle vzal za kliku a otevřel, sjel mě pohledem. Měl jsem počkat venku. Přeci jen nejsem Dr.

Dveře za ním zaklaply. Byl jsem nedočkavý. Po stěnách visely plakáty se seznamy doporučené literatury, návod jak si efektivně čistit zuby, co dělat když vás bolí v krku. Prostě blázinec, ale myslím se vším všudy. Kolem mě poletovaly sestřičky v čistých modrobílých šatičkách. Připomněla se mi Bella. Ona a její bílé šaty. Můj anděl. Ony jsou také svým způsobem andělé … jsou teplé a hebké. Obzor mého pohledu se začínal červenat. Jejich pot, jejich vůně … upřel jsem zrak na obraz zasněžené krajiny a snažil se nevnímat ty hlasy. Vyvraždit blázinec. To bych Carlislemu moc pěknou reklamu neudělal.

Váhal jsem, stál jsem příliš dlouho strnule. Měl jsem se pohnout. Sestra, která tudy procházela po několikráte udělala chybu a zastavila se u mě. Voněla intenzivně. Měla prokrvenu pokožku a její krev mě volala.

„Jste v pořádku, pane?“ úkosem jsem na ni pohlédl. Žízeň. Tekuté železo v mém krku … vyhrálo.

Zvedl jsem koutek úst do svůdného úsměvu. Naprosto uvolněně jsem hledal dveře s nápisem technické místnost. Byla tam. Pohlédl jsem jí do očí, uvolnila se, očaroval jsem jí. Neslyšel jsem nic. Jenom její přerývavý dech.

Choval jsem se jako dokonalý predátor. Nemusel jsem ji nijak ošálit násilným chvatem jako lidský muž. Stačil můj úsměv, a pohled do očí. Věděl jsem, že po mě touží. Chvíli sice zvažovala to, že je v práci, ale moje přítomnost byla svůdnější. Kdyby jenom tušila jakou chuť jsem ni měl … utekla by, vlastně by se u mě ani nezastavila.

Vzal jsem ji za paži a jemně ji vlekl do technické místnosti. Zvířeti které mělo žízeň ukápla slina od napěněné tlamy na dno mé duše, nebo do prostoru, který po ní zůstal, ale to je vlastně fuk. S cvaknutím se dveře otevřely a zvaly mě na moji po dlouhé době lidskou hostinu. Vřele jsem přivítal prostor, který se před námi otevřel.

Lilien, to měla na jmenovce, se kolem mě obtočila jako kočka. Málem zamňoukala. Kočka … moje zrůda uvnitř duše po ní skočila a začala lovit. Zaklonil jsem její hlavu a trhem odhalil hrudní koš. Trhla sebou, ale bylo pozdě na výmluvy. Sál jsem, pod víčky se mi červenalo. V krku krev působila jako balzám na rozpálenou a rozdováděnou bolest. Její tělo se podvolilo a kopírovalo křivku mého boku, kolem kterého se sama obtočila.

S děkovným pohledem, jakým vždy děkuji své oběti za pohostinnost, jsem jí položil na zem. Tvářila se jakoby umřela tou nejkrásnější smrtí. Na to se jí už, ale nezeptám. Ale jen tak by mě to zajímalo jaké to je … že se všichni tváří spokojeně a uvolněně. Možná je to tím, že jim hrůzou krev nemůže zatuhnout v žilách. Co já vím. Na ústech se mi vykouzlil úsměv, krytý vůní čerstvé krve.

Opřel jsem se zády o zdivo a hleděl na tu krásku u mých nohou. Nebyla vůbec škaredá, ani průměrná. Byla to tak dvacetiletá slečna. Měla krátké černé vlasy a drobnou postavu. Ve tváři měla velmi jemné rysy. Byl jsem spokojený. Napít se a ještě se potěšit z vizuálního zážitku, taková srna se může jít zahrabat.

Mé uspokojené zvíře zase zalehlo klidným spánkem spravedlivých. Zůstal jsem sám se svým svědomím. Tuhle část bych klidně vynechal. Hlavou se mi honily myšlenky na Carlisla, na jeho reakci. Pokazil jsem celou akci.

„Jsem odporný …“ řekl jsem jí s omluvným výrazem ve tváři. Ale věděl jsem, že tohle bylo a bude vždycky neomluvitelné. V naší rodině tomu tak je. „Do háje! A co moje oči?“ vyskočil jsem a hledal něco co se leskne, cokoliv. V rohu police s ředidly byla lesklá plechovka, která odrážela spolehlivě vše, co bylo v její blízkosti.

Ruce se mi třásly strachy. Držel jsem tu chvíli pravdy ve svých dlaních. Naklonil jsem lesklou plochu na svůj obličej. To co jsem viděl bolelo, moc. Píchalo u mého neživého srdce. Mé oči, byly prosety tisíci červených nitek, byly sice stále hnědé, ale karmínová barva se původní barvu snažila vystrnadit. Mé oči všem poskytnou jasný důkaz, že jsem vysál lidskou bytost. Vlastně né všem, jenom mé rodině … ostatní to nebudou chápat.

Dveře se rozrazily, na chvíli jsem ztuhnul, strhnul mě strach, že budu prozrazen. Byl to Carlisle.

„Do prdele! Edwarde!“ zabouchnul za sebou dveře. A skočil mi do výhledu, tohle bude má živoucí výčitka. Ne ona, ale on s myšlenkou na ni.