Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

15. 

Kdyby se mi někdo snažil namluvit, že nevinná schůzka s máminým známým sklouzne do mého životního hororu, nevěřila bych. Ze začátku mi jako jediné východisko z prostoru čtyř bílých stěn, dveří a okna, zdála být smrt. Moje nápady jak se zabít nebraly konce, jídelní nůž mi podruhé k jídlu nedali a plastový příbor nic neřešil. Několikrát rozbité sklo okna také vyřešili ve prospěch mého života. Za železnou mříží mám plastový kryt, maximálně jsem se ochudila o jediný kontakt s okolním světem. Sluneční paprsky mi do pokoje sice doplují, ale jen na velmi krátkou dobu. S příchodem poledne se slunce přehoupne přes střechu budovy a já se na jeho záři můžu dívat maximálně na protější fasádě domu. Ale výhled je nechutný, plast není sklo, vše mám rozmazané.

Rychle jsem pochopila, že smrt si pro mě nepřijde, rozhodně né s mou pomocí. Ale už mě nikdo neslyšel, máma byla pološílená strachy, že o mě přijde. A lékaři na její nářky a strachy slyšeli, na ty mé však nikoliv.

Každý den, opravdu každý jsem sledovala bílou stěnu naproti mého lůžka. Nohy v tureckém sedu a na sobě propocené pyžamo. Tahle stěna mi pomohla najít samu sebe a pochopit mysl. Hlavně ty obrazy, které mě dříve sužovaly. Naučila jsem se na ně těšit. Byly to jediné co mě spojovalo s okolním světem. Bílý prostor nenarušoval výjevy mých nejbližších. Měla jsem to jako v kině. To, že vidím něco co se stalo nebo stane jsem zjistila mnohem později.

Viděla jsem lékaře, kteří mě kontrolují a mluví se mnou. Den na to se to samé odehrálo v mé cele. Nicméně jsem si to nespojovala. Úplné uvědomění si toho co vidím, bylo díky Jasperovi. Viděla jsem ho denně v recepci ústavu, u primáře oddělení a nakonec u mě. Viděla jsem všechny ty lapálie, kterými procházel dříve než k nim došlo. To jsem si spojila až když se objevil u mě v pokoji a vyprávěl mi jaké problémy měl, aby ho ke mně pustili. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nejsou obrazy- výplodů mé fantazie. Byly to mé vize, viděla jsem kouzlo budoucnosti.

Celé mé vědomí se pomalu dávalo dohromady, začala jsem chápat samu sebe. To že jsem v životě ztratila vše co jsem si pracně budovala mi bylo jedno. Moje já bylo zpět.

To, že jsem s Bellou a dříve s Jasperem měla vize které mi nedávaly smysl, jsem také pochopila. My se znali i v minulosti. Museli jsme, protože výjevy krajin stylu oblékání, automobilů, to vše patřilo dávné minulosti. Mé vidění minulosti někdy dokázaly nabrat na pěkných otáčkách. Starobylá města, vesnice, hrady, panstvo … viděla jsem padat církve, pálení čarodějnic. A viděla jsem může po mém boku, později po boku mé sestry.

Vím, že pro mě ten neznámý muž přijede. Viděla jsem je v letadle, byli dva … viděla jsem i jejich setkání s Jasperem. Jediné co stále nevidím je jejich příchod ke mně. Tahle vize má nejistý konec. Stejně jako ta Bellina. Vím, že je v nemocnici a bojuje o život. Ale zatím nevím jak to bude. Jako bych měla možnost vidět budoucnost, která je rozhodnutá. Pokud se dotyčný rozhodne jinak změní se i vize. Ale ti dva ještě neví, jinak bych je viděla. Tuším, doufám, že se sem dostanou …

***

V obvyklou dopolední hodinu na dveře zaklepala moje láska, můj Jasper. S ním mi bylo vždycky kouzelně …

„Dobré ráno.“ Doufám, že ho ještě někdy uslyším říct dobré odpoledne, nebo dokonce dobrou noc …

Vyskočila jsem z postele a dvěma kroky jsem odbourala vzdálenost mezi námi. Skočila jsem mu kolem krku a vymámila z něj dlouhý polibek. „Dobré ráno, lásko.“

Jako obvykle mi přinesl v plastovém kelímku kávu, černou jako noc. Při jejím popíjení mi vyprávěl co je venku nového. Říkal mi jenom ty informace, které bych nemohla vědět. Dychtivě jsem poslouchala popis nového metra, jak voní čerstvě posečený trávník v parku. Bylo mi úplně jedno co mluví, stačilo jenom poslouchat jeho hlas a utápět se v jeho upřímných očích. Jeho slova a jejich melodie mě hladila po pošramocené duši, byl můj balzám na všechno trápení.

Musela jsem mu popsat mou novou vizi, která se ho úzce týkala.

„Nevím kdy, možná zítra nebo pozítří se setkáš s dvěma muži … budou před ústavem.“ Prsty jsem si dřela záděry, protože jsem stále nevěděla jak bude reagovat.

„Dva? A co tady …“ vize se dostavila. Bude klidný. Hleděl na mě pohledem, který si žádal více informací.

„Myslím si, že přijedou kvůli mě. Alespoň ten tmavovlasý … je to ten …“

„Ten?“ vyhrkl ze sebe udiveně … jenom jsem přikývla, věděl přesně o kom mluvím.

„Jenom jsem chtěla abys jim pomohl .. ještě nejsou rozhodnutí, myslím, že ani neví … no prostě je sem nasměruj, jo?“ propletla jsem prsty mezi jeho a doufala, že to tak bude, že mi pomůže … viděla jsem v těch dvou svou dávku naděje.

Moje nejistota záhy zmizela, protože na mě pokynul na znamení souhlasu.

Jasper má taky dar. Z nějakého důvodu, dokáže ovládat emoce ve svém okolí. Cítí pocity jiných a pracuje s nimi. My dva jsme se hledali, myslím, že ano. Jak jsem mohla tehdy zadat do emailové adresy Jasper.Hale@ … musela jsem mít vizi. My dva jsme jako jedno tělo. Neumím si představit muže, mladého, krásného, který bdí nad útrapy své přítelkyně. Každý jiný by mě z nějakého důvodu dávno opustil. Ale on semnou stále zůstává.

Naše společná chvíle se krátila. Jasper ač nerad, musel mou celu opustit sám a bez zbytečných tyátrů. Příště by ho nemuseli pustit. To, že ho poté čekal dotazník kde musel vyplnit a odpovědět vždy stejné otázky nemusím říkat. Připadala jsem si jako studijní zvíře na školním statku. Neustále mě někdo zpovídal. Snažil se se mnou vést inteligentní rozhovory. Pouštěli mi filmy a já poté psala co jsem si z nich vzala. Jako bych byla opravdový blázen, který potřebuje cizí přítomnost.

„Proč to nikdo nechápe! Já chci jenom domů …“ moje výkřiky do tmy mi také nepřidávaly na hodnocení. Hlavy pomazané v nich tak dlouho hledaly, až našly nějaký skrytý dvojsmysl, který tam nebyl.

Co kdybych náhodou chytla záchvat na ulici a někoho tím obtěžovala … ale uniklo jim, že já už záchvaty nechytám. Nepokouším se zabít. Až na to, že mám kolem sebe jenom čtyři zdi a plastové okno je mi fajn. 

Pokud ti dva něco neudělají, zblázním se doopravdy. Vidím v nich mou poslední šanci na život. Jestli normální to nevím, ale svobodný určitě. Víc nechci.

Přede mnou byl zase jeden prázdný smutný den plný čekání v mé cele.