Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

14.

Musel jsem jít na lov, tělem mi procházely vlny nedočkavosti a strachu. Byl jsem zvědavý na její sestru, ale zároveň jsem tady Bellu nechtěl nechat na pospas lidským lékařům. Snad Carlisle  ví co dělá …

Běhal jsem po lese, plně nasycený, jenom tak, neměl jsem ke svému počínání důvod. Musel jsem si čekání na ráno nějak zkrátit. Nachystat doklady, peníze, zamluvit a zaplatit letenky tohle byla otázka půl hodinky, ale přede mnou byla celá noc.

***

Po vynuceném rozloučení s Esme (ona si ho vynutila) jsem čekal před domem na Carlislea. Nečekal jsem dlouho, pravděpodobně odjel z práce dříve. Slunce se teprve blížilo k obzoru a snažilo se nic neurychlit. Sledoval jsem černý mercedes, který se pomalu šoural z kopce od centra města. Problikl dálkovými světly a zastavil se před domem u krajnice. Naskočil jsem a mlčky jsme vyrazili směr letiště.

Cesta byla rychlá a let pohodlný, jako vždy jsme letěli luxusní třídou, která byla prázdná. Takže jsem své choutky lehko ovládal. Myslím, že ani kdyby byla plná ty choutky bych neměl. Moje tělo a myšlenky se ubíraly jiným směrem než mi bylo přirozené.

To ale neplatilo o letišti v Paříži, bylo přeplněné, tolik chodících snídaní … nikdo by si nevšiml kdyby jeden z nich zmizel … možná jsem udělal něco co Carlislea rozrušilo, protože mě chytil za paži a držel si mě u těla. Ale nic neříkal, ne že by musel. Slyšel jsem jeho myšlenky, ale nevěnoval mi ani jednu z nich.

Před letištní halou se Carlisle rozhlédl a zavolal nám taxi. Sedli jsme si na zadní sedadla. Otec řidiči cosi zamumlal. A rozjeli jsme se. 

„Carlisle jak víš kam máme jet?“ mluvil jsem tichounce, tak aby řidič náš rozhovor neměl šanci zaregistrovat.

„Jsem lékař, vím kde Alici „léčí“, myslím že to bude rychlá akce …“ pootočil hlavu mým směrem. Z jeho myšlenek jsem se dozvěděl, že rychlou akcí má na mysli její únos.

„Ty, ale myslel jsi na její matku?“ nevěřil jsem, že by jí vzal i druhou dceru. Stačí, že Bella se možná nevrátí.

Zakroutil hlavou a protočil oči. „Nechci ji unést k nám …“

„A kam teda?“

„Uvidíme …“ dál to nekomentoval, z jeho hlavy se nedalo nic spojit, byly to takové útržkovité popisy Belly promíchané s jeho myšlenkami.

„Je pod mrakem, to je perfektní ..“ koukal se z okna a řekl to možná více hlasitě než bych já chtěl. Ozval se řidič.

„Ne, ne pane to je jenom dopolední opar nad městem. Odpoledne budete mít nádherně ..“

„Skutečně? Děkuji vám za upozornění.“ Carlisle se na mě podíval a pokračoval čistě jenom k mým uším. „Nebudeme mít čas na blbosti Edwarde! Musíme to stihnout než ten opar zmizí.“

Přikývnul jsem, ale napadlo mě, že jiné oblečení by nás před slunečními paprsky mohlo uchránit. Nicméně jsem Carlislemu nechtěl kazit jeho dopolední akci. Takže jsem si to nechal pro sebe.

„Ták, pánové jsme tady …“ rychle jsem vystoupil a čekal na to, až Carlisle zaplatí. Hleděl jsem na rozložitou budovu, šedou omítku dokreslovaly bílé okenice s mřížemi. Opravdu děsivá budova.

Z hlavních dveří vyšel mladý muž v obleku v hlavě mu hučelo a na něco nadával. Jeho myšlenky se nepodobaly žádným, které jsem znal. Byly plné obrazů mě a Belly. S úžasem jsem ho sledoval, mohl být ode mě asi metr. Aniž by se na mě podíval zarazil se a s přísným výrazem ve tváři zvedl své oči k těm mým. Svraštil jsem obočí a čekal na další příval informací z jeho hlavy. Další věc, která mě zarazila bylo to, že jsem si nedokázal vysvětlit, proč se zastavil právě u mě.

„Vylez mi z hlavy!“ syknul po mě.

Napadlo mě, že je to asi citlivý jedinec … protože nevím o nikom kdo by věděl, že mu čtu myšlenky. „Nejsem v tvé hlavě.“ Mile jsem se na něho podíval. Ale jakoby se mi za tu lež moje tělo pomstilo. Chtělo se  mi zvracet. Zalil mě pocit, že mám v břiše lidské jídlo. Dráždilo mě … ale věděl jsem, že jsem nic nesnědl. Z jeho myšlenek jsem pochopil, že to vyvolává on ..

„Dobře, dobře nech toho …“ mladík se pousmál a moje nechutné sevření žaludku povolilo.

„Děje se něco?“ přiskočil k nám Carslie.

„Ne nic tati.“

„Tati? Není tvůj otec …“ řekl, jak jsem pochopil z dřívějších myšlenek Jasper. Díval se na nás přes přivřená víčka.

Carlisle nečekal na nic a dále se ptal „Co jsi zač? jak víš …“

„Ona na vás čeká. A já to vím protože s ní chodím …“ jeho výraz se ani trochu nezměnil. Byl to jenom člověk. Voněl sice podobně jako Bella a jako my, ale dozníval jako vanilka. A měl hodně silné nadání …

„Ona ví, že přijedeme?“ udiveně se otázal.

„Od včerejšího večera … řekla mi to před chvílí …“

„Jak se jmenuješ?“ Carlisle naklonil hlavu na stranu a čekal …

„Jasper.“

Carlisle se ucuknul a střelil po mě pohledem. „Edwarde, už jste všichni …“ poslal mi myšlenku.

Zamrazilo mě v zádech, neuvědomoval jsem si význam slova „všichni“. Vykoktal jsem ze sebe „Ty chodíš s Alicí?“

Jenom mi pokynul a možná trochu uvolnil svůj strnulý výraz. Pootočil se a s nataženou rukou nám naznačoval směr kterým se máme ubírat. „Běžte, čeká na vás …“ nadechl se a pokračoval „Jestli se jí něco stane … přísahám …!“ cedil skrze zuby.

„Zabiješ nás?“ musel jsem se zasmát na pošetilostí jeho slov a myšlenek.

„Ano …“ odpověděl a měřil si mě pohledem.

„Nikomu se nic nestane.“ Řekl klidným hlasem Carlisle. Jasper přikývnul a s hlubokým nervózním nádechem kráčel pryč.

„Říkal jsem to … vrátili jste se všichni … ale jenom u Belly se zatím neprojevují její schopnosti. Jestli Alice opravdu vidí budoucnost … a on ovládá emoce. Ty a Bella jste nejslabší články. Kdysi tomu bylo jinak.“

„Možná to chce čas …“ sykl jsem k němu.