Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

13.

Nasměroval si to do jejího pokoje. Ve dveřích které nezamykala se zádumčivě otočil. Přiložil si prsty na spánky a uvažoval jestli je to tak důležité, aby se jí přehraboval v osobních věcech. Nerozhodně se pootočil směrem ven z pokoje, ale nedalo mu to. Rozhodně vešel dovnitř. Nechtěl jsem ho v tom nechat samotného „Pomůžu ti.“ Sice jsem si nebyl jistý jestli by s tím Bella souhlasila, ale jde o život její sestře.

„Potřebuju vědět jak vypadá …“ mumlal a přehazoval její osobní věci.

„Bude asi podobná Belle, když jsou sestry …“

„Edwarde, jsou sice sestry úředně, ale Bella neví jestli je Alice její krev. Mluvil jsem s ní, jsou adoptované.“ Opíral se o stůl a mluvil do stěny, snažil se uvažovat, jak by mohl pomoci Alici.

Zamyšleně se na mě otočil, pohledem ale brousil po stěně za mnou.

„Možná je to jinak!“ jeho hlas měl nadějný podtón. „Možná jste se vrátili z jiného důvodu …“ zase se otočil, aniž bych to chtěně ovlivnil semklo se mi obočí.

„Jak to myslíš … vrátili ..?“ nečekal jsem jenom jeho hlasité odpovědi, listoval jsem mu v myšlenkách, ale byly moc zmatené na to aby jim porozuměl.

„Kroniku Volterry jsi četl, že …“

„Četl … a?“

„Ten příběh na jejím konci psala sama Isabella. Vybavuješ si ho?“

„Jo.“ Stále jsem nechápal co tím zamýšlí.

Zamračil se „A vzpomínáš si na všechna ta jména? Byly to dva páry upírů.“

„Hmm, asi ne … Isabella, Edward, Alice … ale ten čtvrtý?“

„Jasper.“ Pootočil hlavu, pohledem hledal v mém výrazu cokoliv co by naznačilo, že chápu.

„Edwarde, uvažuj! Je to příběh o zmařené lásce!“ oči se mu zúžily na dvě tenké škvírky. Stále se opíral o stůl jakoby to zrovna on potřeboval.  To o mě se pokoušel balanc, naštěstí bez úspěchu.

„Já ti nevím, od té doby co jsem upírem věřím spoustě věcí, ale tohle je moc přitažené za vlasy.“

„No, jak myslíš, však uvidíme … jsem na Alici zvědavý, její vize můžou spoustu věcí vysvětlit.“

Pokrčil jsem rameny. Tahle debata byla nad mé chápání. Hlavou se mi proplížila myšlenka a představa Carlisleho v blázinci. S úsměvem jsem se otočil a nechal otce rozjímat nad osudem.

Neměl jsem náladu na nikoho z rodiny, ale myšlenky Rose byly neodolatelné. Musel jsem se podívat jak jsou na tom. On netrpěl jenom Emmett, ale i Rose. Byla jako muž při porodu, který obyčejně trpí víc než samotná rodička. S úsměvem na tváři jsem vešel do sestřiného pokoje, kam si ho sama přestěhovala.

„Ahoj marodi.“ Skoro jsem zalitoval toho, že jsem otevřel pusu. Švihla po mě pohledem a v duchu mě dořvala jako malé děcko.

Překvapila mě, odzbrojen jsem nasadil omluvný pohled a vycouval z pokoje. Byl to mazec, takhle „ochranitelská“ nebývá. Vlastně jsem ji vnímal jako ješitnou sestru. No, možná od ní budu mít pokoj. Né že by mi cizí neštěstí dělalo radost ale okolnosti, které to neštěstí doprovázely mi zvedaly koutky úst. Ale aby mi to ta potvora nevrátila, až si pojedu pro Bellu do nemocnice …

Bloumal jsem domem a odpočítával vteřiny, které jsem strávil bez ní … na můj vkus jich už bylo dost. Slyšel jsem Carlislea, který se chystal do práce … docela neomluvitelně jsem vtrhnul do jeho pokoje.

„Carlisle, zavoláš mi jak na tom je? Nebo ne .. půjdu s tebou a podívám se …“ sprostě mi skočil do řeči.

„No, Edwarde, příště prosím zaklepej! Jo a zavolám ti. Teď se vážně kvůli tobě stěhovat nechci.“

„Proč stěhovat?“

„Vydržíš mít kolem sebe hektolitry čerstvé krve aniž bys nikoho nezabil?“ nadzvedl obočí a pobaveně se usmál. „nevydržel, že ne …“

„Hmm, asi ne ..“ musel jsem si přiznat že krev, a hlavně ta lidská, teplá, voňavá … „Carslie, vždyť mi rudne před očima jen když si to představím … já v nemocnici …“ zasmál jsem se sám sobě a své pošetilosti.

„Zavolám ti.“

„Jo. Čau.“

Ještě ani nenastartoval auto a já už seděl na mém oblíbeném schodišti a v dlani mnul „zázračnou krabičku“ díky které budu za chvíli vědět jak na tom Bella je …

Podle myšlenek Esme a Rose jsem dneska nějaký přihlouplý, směju se aniž bych měl důvod. Ale měl jsem pro své chování vysvětlení. Plakat nemůžu a smích je pláči tolik podobný … je tak osvobozující … opravdu mi do smíchu není, mě není do smíchu vlastně nikdy. No nikdy je hodně silné slovo, třeba Bella mi spolehlivě dokáže vykouzlit úsměv na rtech … jenom pomyšlení na ní … ale teď to pomyšlení na ni tak šíleně moc bolí.

Čekal jsem na to zatracené zazvonění, trvalo mu to … ale nezapomněl. Mobil se konečně rozvibroval a nakrátko zahrál jakousi veselou melodii.

„Carlisle?“

„No tak Edwarde, dobře mě poslouchej.“

„Jo, jo …“

„Pojedeme spolu do Paříže, nachystej doklady a vem kreditky, prosím a zamluv letenky na zítra ráno. Esme to zavolám sám. Jo a zeptej se Rose jestli to tu potom zvládne sama, až se Emmett probere.“

„Rose? Ta je jak slepice na vejcích. Jasně že to zmákne sama, by nás tam stejně potom ani nepustila. A co Bella … jak je na tom …“ cítil jsem jak mi tuhne tělo, jeho odpovědi jsem se opravdu bál.

„Pořád stejně, měla spoustu vnitřních zranění. Držíme ji v umělém spánku.“

„Bude v pořádku?“

„Nevím, jako člověk možná ne … uvidíme.“

„Člověk …“ proč jsou lidé tak křehcí.

„Edwarde, musím končit, ráno tě vyzvednu na otočku a vyrazíme, jo?“

„Rozumím, budu čekat.“

Telefon ohluchnul.