Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

12.

Projížděli jsme noční krajinou Itálie, jediné co tady ukazovalo naplno svou živelnost bylo auto. Jeho motor hučel a dravě poháněl kola. Bella seděla ve stejné poloze do jaké jsem jí posadil. Carlisle vzadu uklidňoval průběh přeměny našeho nového člena rodiny. Když to tak vezmu i Bella je členem rodiny, je pravděpodobně jediný člověk který ví, že upíři opravdu existují. Jenom si nejsem jistý jestli si to opravdu uvědomila, vypadá jakoby klidně spala. Její dech je i pro mě těžko slyšitelný a tlukot jejího srdce se utišil takovým způsobem, až to nahánělo strach.

„Měl bych zastavit na benzině a dát Belle napít, nebo já nevím, alespoň kostku cukru pod jazyk.“ Sledoval jsem přes vnitřní zrcátko Carlisla, který mi jenom přikývl a myslel si něco o hlubokém šoku. Jako by se ale probral …

„Jsou tam kamery, zastav kus od čerpací stanice a doběhni tam, jsem si jistý, že policie bude hledat majitele aut která tam zůstala …“ uznale jsem přikývnul.

Divím se, že jsem na to nepřišel sám, ale mám omluvu - je to ona, kdo mi znemožňuje myslet. Okraje mých myšlenek se zbarvují do ruda, nic závažného, ale nedokážu se na 100% soustředit.

Nějakou dobu jsme jeli bez řečí, jako rána z čistého nebe zachvátila Bellu křeč do celého těla. Hrůzou a nevědomostí se mi postavily všechny chloupky na těle, projela mnou elektrická vlna. Se zavřenýma očima se zmítala pod zapnutými pásy. Její svaly se hádaly, který se stáhne jako další, chtěly to všechny najednou, ale to nejde, jsou nataženy na kostech. Třepala se, srdce se jí zastavilo. Nedýchala.

Nebyl jsem schopný dělat nic jiného než zastavit. Na krajnici cesty se zvedl zvířený oblak prachu od zablokovaných kol. Opřel jsem se do sedadla, myšlenky mě stíhaly jedna za druhou, ale žádná, která by mi poradila co dělat.

Carlisle se natáhl přes vnitřní prostor mercedesu a uštědřil jí zatnutou pěstí nechutnou ránu do hrudníku. Slyšel jsem praskat další kosti. Ale i naskočení srdce, ale pořád nedýchala. Tělo na to začalo reagovat a srdce opět vynechalo …

„Edwarde, kruci na co čekáš, vytáhni jí ten jazyk z krku!“ řval na mě jak na pitomce.

Roztáhl jsem jí křečí ztuhlé čelisti a vyndal jazyk z krku. Natáhl jsem se ke své malé princezně, chtěl jsem jenom pomoci, jenom jí darovat čerstvý vzduch z mých plic. S ústy kousek od jejího obličeje jsem se zhluboka nadechl. Byl jsem jako boxovací pytel, v krku jsem měl rozpálené vysoké pece a v ústech jsem měl moře jedu. Vzdáleně jsem slyšel otce, který cosi křičel a zvenku otevíral spolujezdcovy dveře, odtrhnul bezpečnostní pásy a tahal ji ven … z auta.

Prokousla si jazyk, tak blízko ode mě … vůbec jsem to necítil, až když jsem jí otevřel ústa. Má tak jemné rty. Zapřel jsem se do sedadla a snažil se nepřipomínat si ty stavy vrcholné extáze, před zakousnutím se do člověka … polykal jsem jed, který se mi nechtěl přestat hromadit v ústech, ale nezabil jsem ji! Ještě ne …

Rudočernou tmu před mýma očima prostupovaly obrysy Carlislea a Belly, snažil se jí prokrvit tělo. Jak to, že jsem to nevěděl, neslyšel, nevěnoval jí více pozornosti. Nemuselo to tak dopadnout … Carlisle ji tam nechal ležet a blížil se k autu, nebyl jsem schopen se zaposlouchat do tlukotu jejího srdce. Jde mi říct, že je mrtvá? Červená clona z mých očí zmizela, strach o ni překonal mé choutky na mladou krev.

Carlisle zaklepal na okýnko dveří, otevřel jsem ho a aniž bych se na otce podíval, čekal jsem ortel. V hlavě mi hučelo jako bych ji strčil do úlu plného včel.

„Jeď s ním domů, než se přeměna naplno rozběhne.“ Věděl jsem dobře co má na mysli. Naplno rozběhne- to by znamenalo, že by mi rozmlátil auto a horko těžko bych ho tam byl schopen odnést.

Zvedl jsem k němu oči, nemusel jsem se ptát, pochopil …

„Ona bude žít … Edwarde přežije to, ale …“ nedořekl to, asi měl pocit, že by mi ublížil- není to pravda. Já jsem ta zrůda kvůli které teď venku leží její bezvládné tělo …

„Ale, já bych mohl být nápomocen k opaku … vím to Carlisle.“ Pokynul hlavou, nechtěl to říkat … prostě bych ji mohl zase chtít zabít, i když teď o tom nejsem tak přesvědčený. Přes stáhnuté okénko ke mně vítr donášel pravidelné dávky vůně její krve, ale měl jsem jiné starosti, než myslet na to jak ji vysát …

„Jeďte, budu vám v patách.“ Usmál se na mě.

***

Začínalo svítat, seděl jsem u paty schodiště. Se zavřenýma očima jsem poslouchal myšlenky všech, kteří kolem našeho domu procházeli. Neubránil jsem se poslouchat lítostivé nářky Rose a Esme. Rose se zamilovala a snažila se všemožně ulehčit Emmettovu přeměnu v nesmrtelného. Esme ho upřímně litovala.

Oni mě nezajímali, čekal jsem na Carlislea a Bellu. Byli nám přeci v patách … říkal to. Kde jsou tak dlouho. Promýšlel jsem různé scénáře jejich návratu. Nic se nemohlo stát, Carslie je starý silný upír, ale co když … co když zvítězila jeho touha zabít ji. Ale ne, to by neudělal … nezachránil by Emmetta, aby mě potom mohl připravit o Bellu. Musí jí věřit, neublíží mu. Ano určitě by Emmetta nepřeměnil kdyby se bál, že ho Bella za týden zabije…

Zeměkoule se na malý moment přestala točit. Vše utichlo, vnímal jsem pouze známé kroky blížící se k domu. Šly lehce, není s ním. Nenašlapoval by jako kočka, kdyby jí nesl v náručí.

Chtěl jsem vyskočit, ale tělo mě neposlouchalo. Naplněný lítostí jsem čekal na jeho myšlenky. Byl prázdný, na nic nemyslel.

Otevřel dveře a na malou chvíli se v nich zastavil, podíval se na mě, ale byl bez výrazu. Nic neříkal ani si nemyslel. Tělo mě poslechlo. Vyskočil jsem. Třepal jsem se svým nepřítomným přítelem. „Kde je … Carlisle … mluv!“

Zvedl prázdné oči a věnoval mi soucitný pohled.

„Carlisle …“ brečel bych kdyby to šlo …

„Žije.“ Jakoby se vrátit do přítomnosti, jeho myšlenky nabíraly na intenzitě. Začínal jsem ho slyšet.

„Volala jí máma …“ zavřel oči a pevně je sevřel, celé čelo se mu nakrčilo. „Musel jsem to zvednout a Bellu zapírat, mluvila o její sestře … údajně má vidiny, prý se zbláznila … prý neustále vídá svou sestru s nějakým mužem, je zavřená v blázinci a skoro denně se tam pokouší zabít.“

„Kde je Bella?“

„V nemocnici, až se dá trochu dohromady, vezmeme si jí sem.“ Na chvíli se odmlčel a s hlubokým nádechem pokračoval.

„Ale Edwarde, mám pocit, že jste se vrátili všichni … myslím si, že se Alice nezbláznila jak si všichni myslí, ona vidí vás dva. Jestli je to ona … bývala Edwardovou sestrou a její schopnosti se derou na povrch.“

Hleděl jsem na Carlislea s otevřenou pusou, nebyl jsem schopen slova …

„Musím ji vidět, musím vědět, že je to ona než bude pozdě a ona se opravdu zabije.“