Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

11.

Mžourala jsem očima, ale nic krom bílé mlhy jsem neviděla. Pomohl mi. Světla zhasnul. Ale bílá mlha se vrátila a zaplňovala mé zorné pole neuvěřitelnou rychlostí. Následující události si moc jasně neuvědomuji. Jasné bylo jenom to, že mě někdo strhnul na krajnici. Ozvala se ohromná rána, kolem nás prolétaly kusy plechu a tříštícího se skla …

Připadala jsem si jakoby mě srazil vlak, nádherně vonící vlak, šimral mě svými vlasy v obličeji. Otevřela jsem oči a topila se v těch jeho, byly ode mě pár centimetrů. Vůbec se nehýbal, nedýchal …

„Edwarde? Jsi v pohodě?“ Carlisle stál u našich hlav a ptal se svého syna. Pochopila jsem, že se ptá jinak, ptal se na jiné věci, na jinou pohodu. Nemyslel to jako otázku jestli ho něco nebolí. Tvářil se mnohem vážněji.

„Jo jsem v pohodě.“ Zvedl se a otočil se ke mně zády. Přísahala bych, že se mezi nimi odehrává něco více, podle měnících se výrazu ve tváři. Možná šeptali. Ležela jsem v příkopě a měla šok.

„Jak …?“ vyšlo mi z úst.

„Edwarde, nemá to už smysl …“ Carlisle to řekl s výrazem ve tváři, který bych přirovnala přiznání se k vraždě …

„Ale víš co se potom může stát?“ Edwardovu tvář jsem neviděla, ale tón jeho hlasu byl stejný.

***

Naše tváře byly tak blízko, její dech mě přikoval na místě. Snažil jsem se myslet na cokoliv co by odvedlo mou pozornost od její splašené krční tepny. Zachránila mě, otevřela oči a vpíjela se do mě pohledem. Nebyl jsem schopný se pohnout, nedýchal jsem. Její oči by potom mohly být to poslední co uvidím. A to jsem si na ní už pomalu zvyknul, no zvyknul, nikdy to nebude ono … vždycky budu odporný predátor a ona vždycky bude moje přirozená kořist.

Slyšel jsem Carlisleho myšlenky. Přemítal jak jednoduché by bylo kdyby jí ta auta mezi sebou zmáčkla a ona by prostě umřela … věděl, že bych jí nenechal umřít … kousl bych ji … nevím jestli bych dokázal přestat, ale myslím že ano, u ní bych to dokázal … ne nekousl bych ji, co moje rodina a její? Ne nekousl …

Z mých vyplašených úvah mě vytáhl otázkou „Edwarde? Jsi v pohodě?“ Jasně že nejsem! Jak bych mohl, podívej se na ni, je jako anděl …

„Jo jsem v pohodě.“ Na slovo pohoda jsem kladl důraz.

„Dobře, tak se postav a nech ji tam ležet. Nechceš jí ublížit …“ vysílal ke mně myšlenky zabarvené zoufalstvím. Poslechl jsem ho.

Stál jsem zády k ní s slyšel jak se nadechuje a s výdechem vypustila z úst jednoduchou otázku „Jak …?“ věděl jsem přesně co má na mysli. Díval jsem se na Carlislea, potřeboval jsem pomoc, co si mám vymyslet …

„Edwarde, nemá to už smysl …“ sám si podepsal rozsudek smrti, nevěřím že by mu Bella ublížila, ale její návrat musí mít nějaký důvod.

„Ale víš co se potom může stát?“ musel jsem vědět, že to myslí vážně a je ochoten to hrozbu podstoupit …

„Ano, vím, ale věřím jí …“

„Děkuju …“ musel jsem to říci, on byl vlastně jediný závažný důvod, krom mé žízně, který mě nutil nechat se zapírat.

Otočil jsem se na ni. Hleděla na mě s bolestným výrazem ve tváři. „Ublížil jsem ti?“

„Ublížil?“  zatvářila se jako by měla polámané všechny kosti v těle  „Ne, neublížil … řekni mi jak …“

Sesadila mě pohledem a tím jejím „jak“ … nevěděl jsem jak odpovědět. Ale ona pokračovala. „Jak jsi to dokázal tak rychle.“

„Je to moje vlastnost …“

„Vlastnost?“

„Moje podstata …“ zvedl jsem k ní opět svůj pohled. Nerozuměla mi i když se moc snažila.

„Nech to být.“ Neměl jsem chuť říkat jí, že jsem upír, chtěl jsem jít pryč.

„Nechoď nikam, stůj. Jak tvoje podstata? Copak jsi nějaká nadpřirozená bytost?“ začala se smát, ale pobavenou tvář převinula maska plná bolesti. Podíval jsem se na otce a ten mi poslal myšlenku „má zlámané žebra“.

Pokračoval jsem v jejím rozhovoru … „Ano jsem …“ nadechl jsem se „jsem upír!“ a je to venku. Sledovala mě pohledem který nic nenaznačoval. Pohled stočila k Carlisleovi ten na ni jenom pokynul na znamení, že on je taky upír…

Očekával jsem nějakou reakci, ale žádná nepřicházela. Povolila lokty o které se opírala a hleděla na noční oblohu. Mezi námi se rozhostilo dlouhé ticho. Prolomil ho Carlisle.

„Edwarde, ten řidič.“ Podívali jsme se na sebe, slyšel jsem jeho slabě bouchající srdce, začalo vynechávat. Otec nečekal na zázrak. Přiskočil k autu, vyrval řidičovy dveře.

„Nezaslouží si zemřít kvůli naší chybě … kdybys nezhasnul ta světla …“ nedořekl to, ale věděl jsem moc dobře na co naráží. Vytáhl muže z auta, byl to vysoký osvalený člověk. Vypadal příjemně a kamarádsky. Carlisle ho dvakrát kousnul do krku. Bella stále hleděla na noční oblohu, byla mimo. Pohltil ji šok. I když si to asi ani neuvědomovala, třásla se.

Cítil jsem se hrozně, zmařil jsem dva lidské životy. Bella byla mimo reálný svět s očima upřenýma na noční oblohu. Její přerývavý dech mi dráždil uši. Mladý muž se i přes to, že byl na sklonku svého života začal cukat- před vlivem jedu.

„Edwarde, budeš řídit!“ přikázal mi otec. Muže vzal spolu s jeho batohem do náručí a sedl si s ním na zadní sedadla mercedesu. Bellu nechal osudu …  Přiblížil jsem se k ní, měla už docela suché rohovky, bez mrknutí hleděla na oblohu. Prsty jsem ji jemně přejel přes víčka a zavřel je. Sledoval jsem její výraz. Z pod zavřených víček jí začaly vytékat slzy. Byl to tak zničující pohled …

Vzal jsem jí do náručí, její výraz se v ničem nezměnil. Položil jsem jí vedle sebe na přední sedadlo a zapnul jí pás.

„Alespoň tvoje auto zůstalo celé …“ snažil jsem se prolomit to ticho, ale marně. Na Carlislea dopadla tíha okolností stejně jako na mě.