Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

10.

Máma se mi neozývala, je to téměř na den měsíc co jsem odjela z Paříže, jsem si jistá. Muselo se něco stát. Máma by na mě nikdy nezapomněla, zavolala by mi, kdyby to bylo možné. Musím jet domů ..

Seděla jsem na schodišti a z nervozity jsem si okousala všechny nehty. Moje prsty vypadaly děsivě. Ze záděr, které jsem si udělala mi vytékala krev. Čekala jsem na Carlislea, musím si s ním promluvit a situaci mu vysvětlit …

Hlavní brána se se skřípěním otevírala, Carlisleho auto vjelo před dům. Byla jsem šťastná, že je mému čekání konec. Stál v otevřených dveřích. Pochopil, že s ním chci mluvit.

„Carlisle? Potřebuju se s tebou domluvit …“ za tu dobu co jsem u nich mi všichni nabídli tykání, bylo to sice více osobní než bych chtěla, ale mluvilo se mi k nim díky tomu snadněji.

„Ano?“ jeho pohled se přikradl k mým očím. S očekáváním čekal na co řeknu.

„Potřebuju do Paříže … Máma ani Alice se mi neozývají, nevím … muselo se tam něco stát.“ cítila jsem jak mi vlhly oči, jenom pomyšlení na ty dvě mě neuvěřitelně bolelo.

Sedl si vedle mě na schod, chytil mě kolem ramen, jeho nepřirozeně chladné ruce mě ovlažovaly i přes polokošili, kterou jsem s oblibou nosila. „Jdi si lehnout … něco vymyslíme, jo?“ naklonil ke mně hlavu a podíval se mi soucitně do očí. Rozplakala jsem se, položila jsem si hlavu na jeho rameno.

„Potřebuji sehnat lístky na letadlo …“

„Půjčím ti auto. Ne, odvezu tě. Co říkáš?“ mnul mi rukou ramena. Snažil se mě utěšit.

Pokývala jsem hlavou a děkovala bohu za jeho vstřícnost. Carlisle i Esme jsou neuvěřitelně vnímaví a laskaví. Dokážou se vcítit do každé situace, kterou prožívám a potřebuji si o ní promluvit. Vždy mě vyslechli a  přidali i nějakou radu. Nahradili mi rodinu, odloučení v jejich blízkosti nebylo tak bolestivé.

„Kdy vyrazíme?“ zeptala jsem

„Kdy chceš?“

„Já … nejraději bych … hned …“ bylo mi trapně to po něm chtít, byl 12 hodin v práci. Ale mé se srdce drolilo z bolesti jako stará houba, nevydržela bych do rána, ne s vědomím, že mi pomůže.

Čekala jsem cokoliv, ale tohle ne. „Dobře, vem si doklady, počkám v autě.“ Věnoval mi letmý úsměv …

„Bude to tak 20 hodin v autě, že?“

„Tss, stěží, pochybuji jestli se dostaneme nad hranici 10 hodin.“ Zakoulela jsem očima, vzdušnou čarou jsem kontrolovala vzdálenost mezi Paříží a Volterrou.

„Nemusíš to pro mě dělat.“ Podívala jsem se na něho a on se jenom usmál.

„Jednou mi to vrátíš, ano?“

No sice mi není jasné jak mu to mám vrátit, ale to je teď jedno … teď mě zachránil …

Sedla jsem si do černého mercedesu s tmavými skly. Připásala jsem se. Carlisle vůbec nerespektoval dopravní značení, na tachometru byla ručička u hodnoty 285 km/hod. Udělalo se mi černo před očima … „Carlisle, myslím, že tak moc spěchat nemusíš …“ jen se tomu usmál a dál věnoval svůj pohled noční silnici, občas se zadíval do zpětného zrcátka. Za námi jelo další auto. Divné bylo, že jelo stejnou rychlostí, stíhalo nás … Carlisle se občas sám od sebe usmál.

„Neboj se, vím co řídím a jak řídím.“

Přesvědčil mě … prostě se nebudu dívat. Zavřela jsem víčka, energie auta řítícího se auta byla ohromná. Unavilo mě to, zabořila jsem se do pohodlných sedaček a usnula.

Změna tlaku v autě mě probrala, odmítala jsem otevřít oči, ale něco bylo jinak. Přes víčka mi prosvítalo ostré světlo ze zářivek. Pootevřela jsem oči. Benzinka, aha … ubírala jsem se zase do nevědomí. Zpět mě vytáhly dva hlasy, tiché a neuvěřitelně melodické. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem auta. Vedle nás stál stejný černý mercedes. A odněkud za auty jsem slyšela hlasy. Odepla jsem si pásy, ty se s cvakáním vrátily do výchozí polohy. Protáhla jsem si nohy a otevírala dveře. Byla jsem rozespalá, ale koutkem oka jsem viděla něco se mihnout za druhým mercedesem. A rána od zavírajících dveří mě utvrdila o tom co jsem si myslela už během cesty.

Mercedes tiše naskočil, než ale stihl odjet otevřela jsem dveře řidiče. Seděl tam … mrknul na mě, dveře mi vytrhnul z ruky a vyjel z pumpy. Otočila jsem se na Carlisla otázky ze mě padaly jako blesky při bouřce.

Jediná jeho odpověď mě dokonale sesadila „Musí ti to vysvětlit sám.“ Znělo to rozumě.

Neměla jsem potuchy kdy jsme, u krajnice stálo auto. Musel to být on, protože když jsme projeli automobil se rozjel a sledoval nás …

„Carlisle, chci si s ním promluvit … mohla bych jet chvíli s ním …“ červenala jsem se i na zadku …

„Je mi to líto, nejde to, nemusel by to vydržet …“ věta vyzněla do ztracena.

„Vydržet?“ podívala jsem se nevěřícně na Carlisla. „To jako, že bych mu mohla tolik vadit? Ale …"

„V jistém slova smyslu máš pravdu Isabello.“ Střihnul po mě koutkem oka.

„Bella, říkej mi Bello, kolikrát jsem ti to říkala?“

„Nemůžu si zvyknout.“ Usmál se pod nosem.

„Hele v jakém slova smyslu … mu můžu vadit?“ zaměřila jsem se na svou oběť a vyslýchala jí.

„Víš co …“ došla mu trpělivost „zeptej se ho sama!“ dupnul na brzdu. Mercedes se během pár sekund zhoupnul na místě, stáli jsme. Otočila jsem se, jeho auto stálo taky. Ták Bello, nádech, výdech .. hlavně musím dýchat. Odpoutala jsem se a nejistě vystoupila z auta. Stáli jsme uprostřed nějaké pláně, nikde nebyla živá duše. Krok co krok jsem se blížila k druhému vozidlu světlo z reflektorů mě oslňovalo a bránilo mi pohnout se z místa. Byla jsem uvězněná mezi dvěma kužely světla před jeho autem.