Omamná vůně frézie

Autorka: Alča

Pár slov k této povídce, která se teprve bude rodit, navazuje myšlenkově na Hledal jsem tě Bells. Nesmířila jsem se s koncem na který jsem možná neměla právo, na druhou stranu … možná to tak mělo být … dám jim novou šanci a uvidím jak s ní naloží.

1.

„Ahoj. Jmenuji se Alice. Je mi 23 let. Bydlím se svou sestrou a matkou nedaleko od centra Paříže. Vysvobodí mě někdo? Ráda bych šla na kávu s příjemným mladým mužem. Tel: …“

Seděla jsem u počítače a uvažovala jestli je to vážně všechno. Nepíšu přeci svůj životopis, ale inzerát do seznamky. Snad se někdo ozve … odvážně jsem inzerát odeslala k uveřejnění.  Teď už můžu jenom čekat. Snad se konečně ozve někdo „normální“. Pořád se snažím najít si spřízněnou duši.

A moje sestra? Knihomol. Ta se snaží přečíst snad všechna moudra světa. Vážně mi to leze na nervy. Zrovna já musím tak trpět, je to opravdu hřích po ní chtít, aby se mnou šla nakupovat? Nebo na zábavu? Nemá žádné přátele, nikdy s nikým nechodila. Rozhovory s muži má pouze ve škole - samozřejmě na téma historie. Nic víc ji nezajímá.

Někdy mám pocit, že datum našeho narození je smyšlené. V rodných listech máme 25.9.2115, dokonce i matku a otce máme stejné. Je to k smíchu, jsme tak jiné. Nejsme si ani trochu podobné. Jsem si jistá, že se musela někde stát chyba- při naší adopci. Rodné listy musí být falšované - jiné vysvětlení nemám.

V ruce mi zavibroval telefon. Není možné aby to byla odpověď na můj inzerát. Nemohli stihnout webové stránky aktualizovat.

„Halo?“ ozvalo se ve sluchátku. Vyřkl jediné slovo a já věděla, že je něčím jiný. Jako bych ho znala.

„Ano, prosím.“ Odpověděla jsem a na druhé straně jsem slyšela hluboký nádech.

„Volám, protože mám v emailové schránce email, a moc mu nerozumím …“

„Omlouvám se.“ Na co jsem myslela? „Moment prosím, podívám se na adresu, kterou jsem zadala.“ Proklikala jsem se k emailu, proč jsem kruci zadala Jasper.Hale@ ….

„Ještě jednou se omlouvám, zadala jsem úplně jinou emailovou adresu … nevím jak jsem přišla na váš email. Omlouvám se.“ Vážně nemám vysvětlení. Byla jsem si jistá, že se začínám pekelně potit, telefon se mi přisál k tváři. Měla jsem v plánu hovor ukončit …

„Neomlouvejte se, to se může stát každému.“ Slyšela jsem jak se chichotá. „No a nešla byste na kávu? Rád bych vás pozval.“ Mluvil jinak než dnešní mladí muži, jiní by se mi už dávno vysmáli. Rozhodně by neřekli - rád bych vás pozval.

„Ráda …“ cítila jsem, že mi make-up stéká z obličeje. Potila jsem se, musela jsem být rudá, jako rajče.

„Kdy by to bylo možné?“ dal mi na výběr …

„Za hodinu? Pod Eiffelovou věží?“ řekla jsem až příliš horlivě neznámému muži.

Zasmál se. „Dobře, mám vlnité blond vlasy k uším, snad mě poznáte.“

„Uvidíme se.“ Musela jsem to položit. V hlavě mi problesklo tisíc možných tváří mužů s blond vlasy.

Musím se sebou něco udělat! A to rychle. Nemůžu takhle na schůzku. Odlíčila jsem si všechna líčidla z tváře. A nanesla jenom tónovací krém a řasenku. Trochu lesku na rty, vyfoukala jsem si vlasy. Dobrý, takhle to půjde. Rychle jsem se nasoukala do černých rourových kalhot a rudé halenky. Seběhla jsem dolů, políbila mámu, mrkla na Bellu a utíkala na metro.

***

Stála jsem po Eiffelovkou a rozhlížela se na všechny strany. Kde jenom je. Snad to nebyl jenom nějaký vtipálek … i to se mi už párkrát stalo. Střílela jsem pohledem přes davy turistů, kterých tady bylo v letních měsících přehršel.

Můj pohled se zastavil. Viděla jsem muže v obleku. Stál zády ke mně. V ruce držel bílou frézii. Moje srdce vynechalo několik úderů. Nohy? Jako bych je neuměla používat. Připadala jsem si jako na vzdušném obláčku. Vše se kolem mě zpomalilo a začalo rozmazávat. Takovou nervozitu jsem nikdy nepocítila.

Neschopná pohybu jsem sledovala jak se rozmazaným okolím přibližuje nejistě se tvářící blonďatý muž - určitě Jasper. Zastavil se asi metr ode mě a hleděl na ženu, která se před ním kymácela. Připadala jsem si jako bójka na rozbouřeném moři.

„Alice?“ vyslovil, obočí se mu jemně zvedlo v otázce.

„Jasper?“ je nádherný …

Cítila jsem jak se mé tělo začíná ovládat. Měl kolem sebe jakousi auru, která mě uklidňovala. Nebyla jsem nervózní, klid se doslova rozléval přes celé mé tělo.

Podal mi na seznámení ruku, cítila jsem jak se chvěje. Co si musel říkat on o mě? Doslova se třepu.

Ruku jsem držela déle než bylo vhodné, hlavou mi bleskla divná věc. Obraz Jaspera a mě. Tvář měl divně zjizvenou a já mu dávala pohlavek, mrkal na Bellu, která seděla na černém koni.

Projela mnou elektřina. Jako bych nedržela jeho ruku, ale dráty vysokého napětí.

Druhou rukou mi podával květinu. Nikdy jsem si neuvědomila jak frézie nádherně voní. Voněla nádherně a něco mi připomínala … co jenom …

***

„Slečno Isabello, prosím, už bych chtěla jít domů.“

„Dneska zavíráte nějak dříve?“ ptala jsem se mladé knihovnice, která mě už znala i jménem. Nedivím se jí, musela se mnou trávit více času než se svou rodinou.

Zacinkala důrazně velikým svazkem klíčů a skoro zavrčela. „Je noc!“ musela jsem si to ověřit, koukla jsem na hodinky a uznala že má pravdu.

„Hm, tak nashle zítra.“ Řekla jsem vesele, věděla jsem, že zítra bude brzy.

„Snad ne.“ Zašeptala a zatvářila se kysele.

Nedělala jsem jí to naschvál, milovala jsem knihy - historii všeho druhu. Škoda že to nechápe, proč teda dělá tuhle práci? Já bych to na pár měsíců brala hned, mohla bych i do archívů, kam studentka jako já nemá přístup. Musím si promluvit s děkanem, třeba mi pomůže.

Zajímá mě vše co se týká historie, miluji kroniky jednotlivých měst. Jsou tak tajemné, hlavně minulé století, jakoby Evropa na pár desetiletí přestala existovat. Četla jsem mnoho rodokmenů významných evropských rodin a spousta jich končí v mé oblíbené době. Chtěla bych o té době napsat rozsáhlou studii, je to fascinující …

Šla jsem domů, úzká cesta mezi domy mi jasně naznačovala, že není vhodná doba na noční procházku. Jakoby mě tu nechtěly … matná světla pouličních lamp se odrážely od dláždění cesty. Stromy jemně šustily listy. Paříž je nejnádhernější místo na zemi …

Moje sestra by se tady skácela strachem k zemi, ale já? Já ne, miluji ty náznaky dekadence. I přes nebezpečí které mi tady hrozí, vytvářím si iluze, jiný svět. Občas mě z mých pesimistických nálad nevytáhne ani dobrá kniha.

Jsem si jistá, že vím víc než celá škola dohromady, jsou tak povrchní. Nedokážou vidět pod povrch událostí jako já. Když čtu, to něco málo, co se o minulém století objeví, mám pocit jako bych to prožila, mám v hlavě živé obrazy z té doby.