Povídka, která nemá nic společného se Stmíváním....

Autorka: Ol...

Smutek

Oki, takže je to tu zase. Dneska ho zase uvidím, ale pro co mi to je? Vždyť on má rád mou kamarádku. Na co mi je ten pocit, že je šťastná?

Dobře uznávám, že to teď má těžké, ale co já? Já jsem vzduch? Jedna otázka jestli mi to nevadí, ale copak jsem jí mohla říct, že mi to vadí? Že mi nedělá radost když je šťastná? Ano, dělá mi to radost, ale mám z toho velké nic.

„Ahoj Rexi!“ Řekla jsem rozjařeně, musela jsem se chovat vesele. Musela jsem ale taky uzavřít mou mysl. Jediné co jsem nemusela skrývat jsou mé city. Mohla jsem si cítit cokoli. Mohla jsem si být zamilovaná, ale nemohla jsem to dávat najevo.

„Zdravím Lil. Jakpak se máš?“ Jako vždycky otázka, která následovala po pozdravu. Co jsem měla říct?

„Můj milý příteli, jsem do tebe tajně zamilovaná. Miluji tě už od prvního našeho setkání. Dej mojí nejlepší kamarádce kopačky.“ Tak to asi ne. Usmála jsem se, ale nebyl to veselý úsměv, nebyl to ten úsměv, kterým jsem vždycky obdarovávala Davida.

 „Jde to, ale dře to. Však to znáš.“ Vyhrkla jsem ze sebe rychle, neboť jsem si uvědomila, že mlčím moc dlouho. Rex se rozesmál. Určitě poznal mé city, ale mě to je už jedno. Musím být hodná malá kamarádka a dělat, že se nic neděje a pak si od Lei vyslechnout jak ho miluje. Jak je šťastná. Jak je ráda, že ho potkala.

„Lea je nahoře. Já si zajdu na lov, takže kdyby něco, tak jsem na mobilu.“ Prohlásila jsem a než stačil návštěvník cokoli říct, tak jsem vyšla ze dveří. Musela jsem vypadnout. Cítila jsem Rexovu lásku k Lei, mohla jsem jí přímo nahmatat. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku, jedinou představu. Skápla mi slza, ale podvědomě jsem věděla, že nebude poslední. Neodvažovala jsem se zvednout ruku abych utřela ty drobné svědky mého smutku. Po chvíli jsem nemohla ani běžet. Nemohla jsem skoro ani dýchat. Nechtěla jsem dýchat. Nechtěla jsem nic, jenom se svalit ke stromu a umřít. Skončit tento bídný život, toto přežívání. Nohy se mi podlomily a já dopadla na mechový polštář. Nevadilo mi, že tato podložka je nasycená kapkami rosy tak podobnými mým slzám. Tyto dvě kapaliny splývaly v jednu. Snažila jsem se uklidnit, opravdu jsem se musela pokusit. Je to láska od mé kamarádky. Vybrala si ho ona a on si vybral jí. Vždycky si každý vybral jí. Kdo by chtěl malou holčinu s kterou jsou pořád problémy? S kterou musíš být vždycky ve střehu? Která potřebuje autoritu? Která potřebuje to jediné, lásku? Co bych dala za obyčejné obejmutí? Za pusu na dobrou noc? Za pouhé pohlazení po tváři?

Přestala jsem počítat, a dokonce i vnímat, ty malé slané drobečky přihlížející mému smutku. Chtěla jsem jediné, někoho milovat a aby mi někdo tu mou lásku oplácel stejnou mincí. Chci mít někoho, na koho budu moct myslet před spaním. Myslet na mou lásku, bez toho abych někomu zraňovala city, protože stejné cítí taky. Chci mít někoho, kdo by mě vytáhl z té tmy. Tmy, ve které se plácám jako slepý krtek v hlíně. Chci někoho, kdo se mi nevysměje, když za ním přijdu s prosbou o vycházku, nebo prostě o obyčejný bonbon.

Chci snad toho tak moc? Musím si sama odpovědět, nikdo jiný to totiž za mě neudělá. Ano, chci moc. Ano, pro mě toho je škoda, proto budu tiše trpět. Lea musí být šťastná. Musí mít pevnou půdu pod nohama. Tu půdu, kterou už delší dobu nemám.

Musím setřít slzy, nahodit úsměv a bavit se. Musím to udělat pro Leu. Musím jí to udělat u vůli. Musím jí to přát.

Musím, co to znamená? Toto slovo mě provází celý život. Musíš se chovat takto, musíš jít tam. Musíš se chovat takto. Ale na co? Kdo bere ohledy na mě? Nikdo, nikdo mě neobejme. Nikdo mi neřekne prosté děkuji. Nikdo mi neřekne miluji tě.

„Drr, drr!“ Zvonění pročíslo lesní ticho. Lekla jsem se tak, že jsem vyskočila pár centimetrů do vzduchu.

„Lil? Kde jsi? Je už strašně pozdě.“ Ozvalo se ze sluchátka.

„Za dvacet minut jsem doma.“ Uklidnila jsem kamarádku, vyskakujíc na nohy, stírajíc slzy. Zase zpátky do reality.