Oheň v žilách

Autorka: Imala

Omlouvám se za delší zpoždění, ale nestíhala jsem to. Doufám, že se vám kapitolka bude líbit a taky doufám, že se mi do ní podaří nacpat všechno co tam nacpat chci (Malika ví co=D) Jinak je to moje zatím nejdelší část. Děkuju moc za všechny komentáře k mé povídce :-)Divím se, že ji vůbec někdo čte. Tak už vás nebudu dál zdržovat a přeju pěkné počtení (snad).

Imala

9.část

Do polední přestávky jsme s Edwardem zůstali spolu. Dnes si nesedl ke své rodině, ale se mnou k volnému stolu v rohu jídelny. Upíři se na to nedívali moc nadšeně, ale neprotestovali. Jenom Alice se na mě mile usmála, ale vzápětí Edwarda zpražila pohledem. Netušila jsem proč a tak jsem jemně a opatrně navázala s Alicí spojení. Přesnější by bylo vlezla jsem jí do hlavy. Bylo mi to hloupé, ale nemohla jsem si pomoct.

No jasně. Edward si Bellu zabere pro sebe! Já si s ní chci taky povídat!!! Vytřeštila jsem oči. To se vztekala jenom proto? Nebyla jsem sama kdo se divil. Edward valil bulvy na Alici a spadla mu brada. Přerušila jsem spojení. směrem k Alici jsem se usmála, aby věděla, že na ni nezapomínám a na Edwarda jsem vrhla tázavý pohled. Honem se to snažil zamaskovat blekotáním o počasí. To si vážně myslel, že si ničeho nevšimnu?

„Co je?“ zeptala jsem se ho klidně.

„Ale nic Bello. Myslím, že už půjdeme na hodinu...“ Rychle se začal zvedat. Tázavě jsem zvedla pravé obočí ani jsem se nehla a propalovala jsem ho očima.

„Edwarde přestaň ze mě dělat hlupáka a řekni mi co se stalo! Něco s Alicí?“ Podle toho jak sebou škubnul jsem věděla, že jsem trefila hřebíček na hlavičku. Muselo se něco změnit když jsem byla spojená s Alicí. Byla jsem pevně rozhodnutá to z něj vymámit.

„Edwarde Cullene! Okamžitě mi řekni co se děje!“ zkusila jsem na něj tvrdě uhodit. Byl nerozhodný. Slyšela jsem Paulovo hihňání. Šlehla jsem po něm pohledem. Teď to musím dokončit. Edward se začal ošívat. Už jsem ho měla nalomeného, jen to dotáhnout do konce. Nespouštěla jsem z něj oči. Další výbuch Paulova smíchu. To si s ním vyřídím! Nakonec se na mě podíval zvláštní pohledem a pak prohlásil:

„Dobře, řeknu ti to když ty mi řekneš co máte mezi sebou ty a tanec. Platí?“ Tak tohle jsem nečekala. Zoufale jsem protočila oči. Proč se toho tak strašně dobývá? Nakonec jsem přeci jen kývla.

„No dobře, ale...“ nenechal mě domluvit a táhl mě někam pryč abychom si mohli “v klidu“ promluvit. Když jsme odcházeli, v zátylku jsem cítila pohled deseti párů očí. Skončili jsme v jakémsi kumbálku o jednom metru čtverečním navíc zaskládaným všemožným harampádím. V tak úzkém prostoru jsme stáli velmi těsně vedle sebe a téměř jsme se dotýkali jeden druhého. Vůbec by mi to nevadilo. Právě naopak. Cítila jsem mravenčení v celém těle a neustále jsem musela přemáhat nutkání dotknout se ho, přitisknout se na jeho hruď a sevřít ho v náručí. Ovládla jsem ho, musela jsem. Tušila jsem, že by se mu asi moje vlkodlačí objetí nelíbilo a proto jsem se od něj odtáhla. Zkřivil obličej.

„Mám jít dál?“ zeptal se smutně.

„Ne! Ne, já jen myslela, že by se ti nelíbilo, že bys nechtěl...“ nechala jsem větu nedokončenou.

„Kvůli mě si starosti dělat nemusíš.“ usmál se na mě „Ovládám se.“

Oddychla jsem si a vrátila jsem se do původní pozice. Edward mě něžně objal. Jemně jsem se k němu přitiskla a položila jsem mu hlavu na hruď. Neměla jsem s tím problém protože jako jediná ze smečky jsem neprošla překotným zrychleným růstem a vytáhla jsem se jen asi o dva centimetry. Teď mi to přišlo vhod. Hladila jsem ho po zádech a on mě. Pak mi opatrně zvednul bradu a přitiskl svoje rty na mé. Věděla jsem, že bych se neměla nechat tak moc unést a tak jsem se přinutila nechat svoje ruce tam kde jsou, ale polibek jsem si ujít nedala.

Edward mě vášnivě líbal. Bylo to úžasné. Vpletl svoje ruce do mých vlasů a pevně si mě tiskl k sobě, abych se mu nevytrhla. Když se takhle odvázal bylo pro mě těžké snažit se udržet nad sebou kontrolu. Určitě by se nic nestalo... Ne tohle nebudu riskovat! Kdyby se mu něco stalo, nepřežila bych to! Ačkoli se mi vůbec nechtělo, pokusila jsem se od něj jemně odtáhnout, ale nešlo to. Velmi pevně mě svíral a nehodlal mě pustit. Teprve teď jsem si uvědomila, jak velkou silou mě drtí. Zapřela jsem se do podlahy a odtáhla jsem se. Musela jsem k tomu použít všechnu sílu, kterou jsem měla a i tak to bylo těžké. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že kdybych počkala i jen další vteřinu neskončilo by to dobře.

Po krátké chvíli, kterou jsem potřebovala k tomu abych si dala svoje myšlenky zase dohromady jsem na něj začala znovu naléhat.

„Tak řekneš mi co se stalo?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Ty jsi vážně neodbytná!“ zasmál se, ale pak zvážněl.

„Je to vlastně jen maličkost. Nemělo by mě to vyvádět z míry, ale...“ začal pomalu. Lezlo to z něj jak z chlupaté deky.

„Edwarde řekneš mi to už konečně nebo tady strávíme celý rok?“ popíchla jsem ho.

„Když jsme byli v jídelně na chvíli jsem nemohl slyšet myšlenky Alice. Netuším čím to je.“ vypadlo z něj konečně. Ty netušíš, ale já asi ano. Vzpomněla jsem si jak slyšel moje myšlenky když jsem se s ním spojila. Jak to spolu souvisí? Zřejmě díky tomu spojení mě předtím slyšel a teď zase nemohl slyšet Alici. Možná to bylo právě tím, že mě nečetl myšlenky nikdy a když jsem byla v Alicině hlavě...nějak jsem mu bránila číst i ty její, stejně jako jsem mu dovolovala slyšet mě když jsem byla spojená s ním. Edward mě vytrhl z mého proudu myšlenek.

„Bello? Stalo se něco?“ Rychle jsem zavrtěla hlavou a začala jsem se znovu soustředit na Edwarda. Neuvěřil mi, ale přešel to bez povšimnutí. Teď se zase on začal domáhat vysvětlení.

„Tak a teď jsi na řadě ty.“ usmál se na mě tím svým dokonalým pokřiveným úsměvem, ze kterého se mi rozbušilo srdce jako divoký zvon a podlamovala se mi kolena. Kdybych nebyla vlkodlak neudržela bych se na nohou. Zasténala jsem. Jen se ušklíbl a visel na mě svýma nádhernýma zlatavýma očima a spoutával mě pohledem, kterému nešlo odolávat. Znovu jsem si povzdechla což ho přimělo ušklíbnout se a pak jsem začala svůj příběh. Věděla jsem, že to bude bolet. Tyhle vzpomínky jsem zahrabala do nejzazších koutů své mysli, ale i tak se mi občas zjevovali ve snách.

„Nerada myslím na tanec.“ začala jsem smutně. Věděl jsem, že to jednou muselo přijít, ale stejně jsem se toho děsila. Bolestné vzpomínání. Edward mi do toho okamžitě skočil.

„To už jsem si všiml, ale proč? Nemáš tanec ráda? Jenom kvůli tomu?“ Tolik otázek. Tolik nepříjemných odpovědí. Neměl pravdu. Tanec jsem milovala, ale už nikdy jsem to znovu netančila po tom co se to stalo. Jindy bych ho alespoň zpražila pohledem za ten vpád, ale teď ne. Pomalu jsem začala vyprávět a zároveň si přehrávat ten pro mě tolik bolestné vyprávění.

„Když jsem bydlela ve Phoenixu, měla jsem přítele – jen kamaráda. Znali jsme se už od dětství. Jmenoval se...“ zlomil se mi hlas, ale nakonec jsem se přinutila vyslovit jeho jméno. „Alex.“ chvíli jsem se odmlčela než jsem pokračovala. Edward mi teď jen tiše naslouchal. Pochopil, že je to pro mě těžké a věděl, že nakonec se dostanu k tomu co jsem chtěla říct.

„Trávili jsme spolu skoro všechen volný čas. Brzy jsme si našli společnou aktivitu – tanec. Z kroužku se stalo skvělé hobby a z hobby potom vášeň. Oba jsme to milovali a byli jsme v tom dobří. Tančili jsme spolu v páru a učitelka z nás byla unešená. Užívali jsme si každé minuty tohohle období až do naší první soutěže. Všichni do nás vkládali obrovské naděje, byli jsme největšími favority, ale pak...“ znovu jsem se na krátkou chvíli zastavila. Potřebovala jsem aspoň trochu popadnout dech než to dokončím. Mluvit o tom nebylo tak strašné jako myslet na to. Slova přicházela sama od sebe. asi by to nešlo tak snadno nebýt toho, že Edward byla moje spřízněná duše.

„Tančili jsme a nebylo pochyb o tom, že vyhrajeme. Byli jsme hvězdy večera. Jenže pak se Alex z ničeho nic zhroutil na zem a už se nepohnul. Dostal infarkt. Bylo mu sotva patnáct. Pak byl pohřeb. Nikdo z příbuzných si mě nevšímal až na jeho matku. Měla jsem ji velmi ráda. Tehdy na mě zasyčela, že je to moje vina. Že nebýt mě a toho pitomého tancováni určitě by se to nestalo. Měla pravdu! To já jsem ho zabila! Neměla jsem se k tomu vůbec nechat uvrtat! Radši mě nikdy neměl potkat!“

Poslední věty jsem už napůl vykřikla. Nemohla jsem říct nic dalšího. Vzlyky otřásaly celým mým tělem a já tam jen bezmocně stála, slzy se mi řinuly po tvářích. Před očima jsem znovu jako film viděla ten osudný den. Znovu jsem slyšela ty tóny naší taneční skladby rumby a mohla jsem jen sledovat jak se Alex v tom osudném vystoupení zhroutil bez jediného hlesu na zem.

Jen matně jsem si uvědomovala, že mě Edward objímá a něžně mě utěšuje. Zůstala jsem v jeho náručí dlouho. Když jsem se konečně dostatečně uklidnila jemně jsem se od něj odtáhla a vděčně jsem se na něj podívala. Bez něj bych to nezvládla. Teď když jsem mu to řekla se mi dost ulevilo. Jako bych odhodila nějaké těžké závaží ze svého srdce. ale nahradila ho obava hned po tom co Edward pronesl první větu.

„No, víš dneska se v tělocviku bude tancovat. Paní Fisková chce abychom se všichni alespoň trochu naučili tancovat.“ sdělil mi a nejistě se uchichtl. Tancovat? Jenom to ne! Nezvládnu to! To prostě nejde!

„Nepůjdu tam.“ Oznámila jsem mu třesoucím se hlasem.

„No tak lásko!“ přemlouval mě něžně a hluboce se mi díval do očí. Musela jsem si přiznat, že tanec mi strašlivě chybí. Vyhýbala jsem se mu ze všech sil kvůli vzpomínkám, ale nemohla jsem potlačit tu touhu po pohybu v dokonalém souladu s hudbou a s partnerem. I když jsem si to nepřipouštěla, chtěla jsem tam jít a moc. Uvnitř mě probíhal boj mezi touhou a strachem. Síly byly dlouho vyrovnané, ale touha nakonec přeci jen zvítězila já jsem pomalu kývla hlavou. Edward se na mě zářivě usmál, vzal mě za ruku a vyvedl mě z kumbálku na hodinu tělocviku.

Paní Fisková všem dívkám dala rezervní celkem pěkné prosté černé sukně, které jsme si oblékli a zavelela abychom utvořili páry s chlapci. Dřív než se ke mně mohl Edward lidskou rychlostí dostat vrhl se ke mně Mike Newton a celý nedočkavý se postavil těsně vedle mně. Bylo mi to nepříjemné. Slyšela jsem jeho rychle bušící srdce a hlasitý funivý dech. Naštvalo mě to. Byla jsem neskonale vděčná, že alespoň nemusím poslouchat jeho myšlenky, protože podle toho jak Edward zatínal pěsti a podle vražedných pohledů, které na Mika vrhal to muselo být dost hrozné. Raději jsem se od něj co nejdál odtáhla.

Na Edwarda se sesypala hromada holek a málem se o něj porvaly. Nakonec vyhrála Jessica a vrhala vítězné pohledy po všech okolo a majetnicky se pokusila obejmout Edwarda. Bez úspěchu. Edward ji od sebe odstrčil. Zatvářila se ublíženě, ale nakonec zřejmě usoudila, že pořád lepší něco než nic. Odolávala jsem pokušení spojit se s Edwardem a zjistit co si myslí. Nepřipadalo mi to moc fér.

Začínali jsme cha-chou. Postavili jsme se do základního postavení, které nám ukázala paní Fisková. Já jsem ho ukazovat nepotřebovala – znala jsem ho až příliš dobře. Kolikrát jsem se do něj jen stavěla? Mockrát a ještě víckrát. Zato Mike byl totální dřevo. Trvalo celých pět minut než jeho postoj alespoň vzdáleně připomínal to oč se pokoušel. Šťastně se na mě usmál. Pak jsme začali základními kroky. Po prvních pěti šlápnutích na nohu jsem si sundala boty. Mě jako vlkodlaka to nebolelo, spíš mě to jen štvalo a vadilo mi to v pohybu, ale moje boty tak odolné nebyly a přežit by nemusely. Edward nás celou dobu upřeně sledoval a kdykoli se Mike pokusil přiblížit se ke mně jen o kousek víc než bylo nutné tiše výhružně zavrčel.  Jessice nevěnoval vůbec žádnou pozornost.

Když jsme se začali učit otočku Edward nenápadně dovedl Jess až těsně vedle nás a během jedné z nich bleskově vletěl na Mikovo místo. Ten na nás chvíli jen zhrzeně zíral, ale pak mu nezbylo nic jiného než se připojit ke stejně podrážděné Jessice.

S Edwardem to bylo úplně o něčem jiném. Víc mi to připomínalo Alexe, ale snažila jsem se nemyslet na něj a jen vnímat každou buňkou svého těla rytmus hudby a Edwarda. Byli jsme s Edwardem dokonale sladění.

Míjela skladba za skladbou, tanec za tancem až jsme se dostali k rumbě. Mému poslednímu tanci s Alexem. Pak z reproduktorů zazněla skladba a já rozeznala tóny naší soutěžní melodie bolestivě mě bodlo u srdce. Přece jen jsem se přiměla k pohybu do rytmu. Byla to naše sestava. Pamatovala jsem si každičký pohyb, každičký tón jsem znala nazpaměť, ale pak přišel ten poslední. Nevydržela jsem to a se slzami v očích jsem vyběhla ven z tělocvičny. Přes slzy jsem neviděla na cestu a tak jsem se řídila hlavně sluchem a čichem. Chtěla jsem jenom dostat se pryč, co nejdál od té bolesti, které jsem stejně nemohla uniknout. Namířila jsem si to k lesu. Nemohla jsem běžet příliš rychle, protože by mě někdo mohl vidět. Po pár vteřinách jsem za sebou uslyšela Edwarda. Přidala jsem, ale nemohla jsem mu utéct. Na to bych se musela proměnit ve vlkodlaka. Sdílet všechny svoje myšlenky. To jsem nemínila udělat.

Na okraji lesa za parkovištěm mě Edward nevyhnutelně dohonil. Jemně mi položil ruku na rameno a zastavil mě. Nebránila jsem se mu. Sesunula jsem se na zem do mechu a mým tělem otřásaly vzlyky. Edward se posadil ke mně. Něžně mě obejmul a pak se mnou zlehka pohupoval ze strany na stranu. Pomaloučku jsem se začala uklidňovat. Slzy vyschly, ale Edward mě stále nepouštěl.Přitisknul si mě k sobě a vášnivě mě políbil svými dokonalými ledovými rty. Opětovala jsem mu to, ale brzy jsem se odtáhla. Nesměla jsem ztratit kontrolu. Povzdychla jsem si a pak jsem se postavila.

„Nemusíme se tam vracet. Omluvil jsem tě.“ řekl mi Edward něžně. Vděčně jsem se na něj usmála, ale pak jsem znovu vzdychla.

„Měla bych jít za smečkou.“ zašeptala jsem omluvně. Pouze smutně přikývl. Na rozloučenou jsem ho naposledy objala a vrátila jsem se na parkoviště. Když jsem odjížděla domů zamávala jsem Edwardovi stále stojícímu na pokraji lesa.

Po cestě jsem se ještě stavila doma a převlékla jsem se do volného bavlněného trička a tepláků. Charlie ještě nebyl doma. Na stole jsem mu nechala krátký vzkaz, aby věděl kde jsem a neměl o mě strach.

Dojela jsem do rezervace v kratičké době. Rychlost mi nedělala hlavu – neměla jsem žádný strach, že se vybourám. S mými posílenými smysly bych mohla jezdit sedmdesátkou se zavázanýma očima a riziko by bylo stejně prakticky nulové. Auto jsem zanechala na polní cestě v lese a dál jsem pokračovala pěšky. Zatím jsem se nepřeměňovala. Než se svými bratry budu sdílet myšlenky uklidním se chůzí. Neřešila jsem kterým směrem mám jít. Naprosto podvědomě jsem myšlenkami vyhledala svou smečku a pokračovala jsem k ní. Užívala jsem si vůně lesa kolem sebe a moje myšlenky pomalu opouštěly bolestivé téma.

Když jsem se k nim dostala byli všichni v lidské podobě a čekali na mě. Všichni dnes měli to štěstí, že končili o hodinu dřív. Rychle jsem je pozdravila. Dnes bylo na programu jen klasické hlídkování po hranicích, ale já jsem to ještě neuměla – budu muset mít doprovod. Jacob se na mě tázavě podíval. To pro něj bylo typické. Stačil mu jediný pohled a hned věděl, jakou mám náladu. Byl na mě zkrátka naladěný. Usmála jsem se na něj. Už jsem byla v klidu.

„Ahoj Bello! Nechceš si u mě taky vylít srdíčko? Nejsem sice pijavice, ale...“ zahlaholil na mě provokativně Paul. Naštval mě. Chtěla jsem mu jednu pořádnou vrazit. Začali se mi třást ruce. Paul si toho všiml a po tváři se mu roztáhl široký úsměv. Chtěl mě vydráždit k rvačce. To mě nakonec přimělo ovládnout se. On zkouší mou sebekontrolu tak proč bych já neotestovala tu jeho? Andělsky jsem na něj usmála.

„To víš Paule, ty jsi hotová výlevka, viď?“ oplatila jsem mu stejnou mincí. Teď to byl on kdo se vztekal. Jeho obrys se celý chvěl. Ještě stále se snažil ovládnout a tak jsem pokračovala.

„Ale promiň. Já to nepotřebuju. Ale víš co? Ty by ses mohl jít vyplakat na ramínko Miku Newtonovi. Myslím, že by tě přivítal s otevřenou náručí.“

To už bylo na Paula moc. Přesně jak jsem očekávala vztekle zařval, vybuchnul a na jeho místě stál tmavěšedý vlk. Nehodlala jsem si nechat ujít možnost vrátit mu jeho pošklebování. Dřív než mezi nás Sam stačil vleťet, ve skoku jsem změnila podobu a přistála jsem těsně před ním. Okamžitě jsem se pustila do boje. Jen mlhavě jsem vnímala ostatní okolo sebe. Zaměřila jsem celou svou pozornost na Paula. Byl sice silnější, větší a robustnější, ale postrádal rychlost a mrštnost. Těžkopádně se na mě vrhal a já se jeho útokům zlehka vyhýbala. Zatím jsem neútočila. Čekala jsem na pravou příležitost, až Paul udělá chybu. Kdybych provedla výpad v nesprávnou chvíli, prohrála bych. Konečně jsem se dočkala. Paul se na mě vrhl celou svou silou. Uhnula jsem do strany, ale pak jsem prudce máchla trupem do místa kam právě přistál, nízko při zemi a než se vzpamatoval podrazila jsem mu nohy. Bleskově jsem ho zalehla tak, že byl absolutně bezmocný. Všichni ztuhli když jsem sklonila hlavu k jeho krku. Já mu ale nechtěla ublížit. Jenom jsem se přiblížila zuby k jeho hrdlu. Vzápětí jsem hlavu vítězně zvedla a rozhlédla jsem se kolem.