Oheň v žilách

Autorka: Imala

8.část

Byli jsme s Edwardem na  malém palouku. Leželi jsme vedle sebe, okolo nás byl listnatý les samé duby a myslím, že javory a nedaleko zurčel malý vodopád, který jsem neviděla. Bylo to nádherné. Dotýkali jsme se rukama a dívali se jeden druhému do očí. Edward je měl tak krásné, topazové. Mlčeli jsme. Ucítila jsem jeho nasládlý pach, ale nevadilo mi to. Ne u něj i když mě z toho štípal nos. Potom jsem ucítila další pach. Vlkodlačí. Otočila jsem hlavu a uviděla jsem Jacoba ve vlčí podobě. Zavyl. Znělo to jako raněné zvíře. Otočil se a vyběhl pryč. Najednou jsem byla vlk taky. Musela jsem Jacobovi zabránit, aby si ublížil. Ne kvůli mě! Vyběhla jsem a silnými odrazy svých bílých tlap jsem se řítila vpřed dlouhými skoky. Řítila jsem se lesem, který se změnil v jedinou rozmazanou šmouhu. Už bych ho přece musela dohnat! Prudce jsem zastavila a rozhlížela jsem se okolo sebe. Znovu mě uhodil do nosu upíří zápach. Přikrčila jsem se. Z lesa se vynořilo několik postav. Měli na sobě šedé pláště a zpod kápí svítila jejich nepřirozeně bílá pokožka. Napnula jsem se ještě víc a zavrčela jsem na ně. Pak jsem z jejich směru slyšela Jacobovo bolestné zakňučení. To ne!                            JACOBE NEEEE!!!!

S výkřikem jsem se prudce posadila v posteli. Po čele mi stékal studený pot a já se třásla. stále jsem cítila silný upíří zápach a něčí silné ledově chladné a tvrdé ruce mě zatlačovali zpátky do postele. Vzepřela jsem se proti jejich tlaku.

„Klid, ššš Bello. To je v pořádku to jsem já. Klid.“ chlácholil mě sametový hlas – Edwardův uvědomila jsem si. Naštěstí to byl jen sen.

„Edwarde...“ zašeptala jsem úlevně, ale pak moje úleva přešla ve zděšení.

„Edwarde co tu děláš? Víš co se mohlo stát? Mohla jsem tě napadnout! Mohla jsem ti ublížit! Mohla jsem tě ZABÍT Edwarde!“ syčela jsem na něj a měla jsem co dělat abych nevykřikla.

„Ale já myslel...myslel jsem, že mi nechceš ublížit...“omlouval se do ztracena. Obměkčil mě.

„Samozřejmě, že ti nechci ublížit,“ uklidňovala jsem ho něžně „ale když to nečekám...a navíc když se probudím po tom co...“ nedokončila jsem.

„Co kdybych se neovládla?“ otázala jsem se ho.

„Zkrátka jsi mě překvapil a to byla chyba.“ zakončila jsem to.

„Promiň.“ omlouval se znovu „Neměl jsem to dělat.“

„To je v pořádku.“ Už jsem se uklidnila a tak jsem byla sto normálně uvažovat. Co dělá Edward ve čtyři ráno u mě v pokoji? Jak se sem dostal? Přelétla jsem pohledem pokoj a zastavila jsem se u otevřeného okna. No jistě. Proč mě tu sleduje?

Co tady děláš Edwarde? Proč tu jsi?“ zeptala jsem se ho trochu podezřívavě.

„No..“ krátce zaváhal a zatvářil se lehce provinile „pozoroval jsem tě jak spíš.“ zamumlal nakonec.

„Cože?“ Absolutně jsem to nechápala. Proč by to dělal?

„Víš, fascinuje mě to...“ přiznal se tiše. „navíc jsi říkala...“ provinile si zkousl ret. Do háje! Od malička mluvím ze spaní. Nikdy mi to moc nevadilo ani když si ze mě kvůli tomu Reneé dělala legraci, ale teď...? Co jsem asi říkala? Při tom co se mi zdálo? Bylo to hodně zlé?

„Co...jsem říkala?“ zamumlala jsem a zrudla jsem.

„Několikrát jsi opakovala moje jméno. Říkala jsi miluju tě Edwarde.“ zašeptal něžně.

No bezva. Co dál jsem ještě vyžvanila? Tohle nebylo fér! Jak jsem mohla udržet nějaká tajemství, když jsem si v noci nevědomky pouštěla pusu na špacír?

„A dál?“ zeptala jsem se ho přiškrceným hlasem. Dobře jsem věděla jaká část snu následovala.

„No pak jsi říkala něco jako : Jacobe ne! Nechoď pryč!; to se mu líbilo.“ odpověděl mi už ne tak nadšeně. Zbystřila jsem.

„Jaký on zase???“ zeptala jsem se obezřetně.

„No, Jacob.“ řekl opatrně.

„On byl tady? Co tady dělal?!? Už je to tady jak v Praze na Staromáku!“ stěžovala jsem si rozhořčeně. (*pozn. autor.: Předpokládejme, že Bella se byla někdy podívat do ČR a třeba se byla mrknout na Orloj :-) *) Vůbec jsem se neobtěžovala zakrývat podráždění ve svém hlase. Naštvali mě a pořádně.

„Před chvílí odešel.“ sdělil mi Edward omluvně.

„Odešel? Tím myslíš sám nebo mu někdo (a já to nebyla) pomohl?“ zeptala jsem nakvašeně.

„No...tak napůl.“ přiznal opatrně.

„Možná příště pomůžu pryč já tobě.“ poznamenala jsem. Vím, nebylo to ode mě moc milý, ale pořádně mě dožral.

„Chceš abych odešel?“ zeptal se smutně. Zamyslela jsem se nad tím. Nakonec jsem zavrtěla hlavou.

„Ne zůstaň tady. Teď už stejně neusnu. Alespoň nebudu sama.“ Usmál se na mě. Zvednul se z houpacího křesla, do kterého se “poklidil“ když jsem se probrala. Přešel k mé posteli.

„Můžu?“ zeptal se mě krátce. Kývla jsem hlavou a on se posadil ke mně na matraci. Lehla jsem si a on se opatrně položil vedle mne. Jemně jsme se dotýkali rukama a proplétali jsme je do nejrůznějších kreací, jakobychom byli jeden. Jeho pokožka mě chladila jako led, ale nevadilo mi to – teď mi prakticky nikdy nebyla zima – a já jsem mu musela připadat jako plamen. Bylo to jako v tom snu. Tiše jsme si povídali dokud na východě za mým oknem nezačalo svítat.

Zlehka jsem se posadila a věnovala jsem letmý pohled budíku než jsem pohled stočila zpátky na Edwarda. Bylo čtvrt na šest. Ještě mi zbývala asi tak hodina a třičtvrtě než Charlie vstane. Edward mě sledoval z leže a pak se téměř nepostřehnutelně rychle posadil. Nadechoval se, že něco řekne. Dřív než to stihl jsem ho zarazila.

„Zůstaň! Potichu tady na mě počkej, dobře?“ nakázala jsem mu tiše. Usmál se chvíli přemýšlel a pak kývl. Vystřelila jsem nejvyšší rychlostí jaké jsem byla schopna do koupelny, ještě po cestě kolem skříně se mi podařilo shrábnout oblečení. Rychle jsem si dala sprchu, oblékla jsem se, vyčistila jsem si zuby a učesala jsem se. Pak jsem se opět co nejrychleji rozběhla zpátky. Seděl na mé posteli ve stejné pozici jako než jsem odešla. Posadila jsem se zpátky k němu a dál jsme si povídali. Přišlo mi to jako sotva minuta když se zdola ozvaly zvuky kroků. Charlie byl vzhůru. Smutně jsem se na Edwarda usmála. Oplatil mi úsměv, vyhoupl se oknem ven a zmizel v lese. Díky mým bystrým očím jsem ho mohla ještě chvíli pozorovat jak se míhá mezi stromy, ale byl velmi rychlý a tak se brzy ztratil z dohledu i mě. S povzdechem jsem se zvedla a vyrazila do kuchyně za Charliem na snídani.

„Ahoj Bello! Jak ses vyspala?“ pozdravil mě s úsměvem.

„Jo dobře tati. A ty?“ odpověděla jsem mu a usmála jsem se na něj také.

„Šlo to, však to znáš...“ řekl mi a ušklíbl se. Snědla jsem svoji velkou snídani a zatímco Charlie stále ještě vrtěl hlavou jsem byla na cestě ke dveřím když zazvonil zvonek. Charlie mě přeběhl a zůstal překvapeně zírat stejně jako já, protože ve dveřích stál Edward.

„Dobrý den pane Swane. Chtěl jsem vás požádat jestli by Bella dnes nemohla jet do školy se mnou?“ zeptal se velmi zdvořile Edward a kouzelně se usmál. Než jsem stačila cokoli říct můj táta se vzpamatoval.

„Jistě jen ať jde. Kde jsi Bello? Přece ho nenecháš čekat!“ odpověděl Edwardovi mile. Když jsem procházela kolem něj, ještě mi zašeptal do ucha.

„To by byl dobrý partner pro tanec co říkáš?“ Vykulila jsem oči, ale pak jsem odmítavě zavrtěla hlavou. Už nikdy nebudu tančit. Ne potom co...NE na to myslet nebudu! Rychle jsem vyběhla ze dveří. Edward mě předběhl a otevřel mi dvířka od svého stříbrného Volva. Svižně jsem se protáhla dovnitř a pohodlně jsem se usadila na sedadle. Edward zabochl dvířka a taky nastoupil. Za chvíli už jsme se řítili ulicemi ke škole.

„Jak se dostanou do školy tví sourozenci?“ zeptala jsem se ho zvědavě.

„Pojedou s Rosalií.“ odpověděl mi prostě.

„Tys někdy tančila?“ zeptal se mě mimochodem. No jasně slyšel Charlieho i jeho myšlenky, podvodník jeden. Ale já o tom vážně nechtěla mluvit a ještě míň na to myslet. Zarytě jsem mlčela.

„Bello, no tak! Prosím!“ přemlouval mě a podíval se na mě svýma nádhernýma hlubokýma očima a já se v nich začala ztrácet. Takovýhle způsob přemlouvání by měl být trestný. Silou vůle jsem se vymanila z jeho pohledu a zavřela jsem oči. Tentokrát se přemluvit nenechám.

„Bello...“ žadonil znovu. Teď zněl skoro zoufale. Nemohla jsem mu to neříct, ale zároveň jsem mu to nemohla říct. Nakonec jsem zvolila kompromis.

„Povím ti to později.“ slíbila jsem mu. Vypadalo to, že mi věří a tak mě nechal na pokoji. U školy jsme zaparkovali vedle červeného mercedesu – nejlepšího auta na celém parkovišti. Vyjímalo se tady asi jako diamant v prasečím korytě. Kolem něj stál shluk dívek a chlapců a s údivem v očích sledovali zářivou karoserii auta. Nestála jsem o pozornost a tak jsem co nejrychleji zmizela. Edward mě následoval, ale i tak se ozvalo vzrušené šeptání lidí kolem auta. Protočila jsem oči a zamířila k učebně informatiky. Edward měl informatiku taky, ale byl v druhé skupině, v jiné učebně. Dlouze jsme se loučili než Edward odešel do své třídy. Vzdychla jsem a posadila jsem se na svoje místo. Vedle mě seděla Alice Cullenová – Edwardova sestra. V druhém rohu učebny seděl Seth a něco na mě gestikuloval. Ovšem tak divoce a zmateně, že se nedalo rozpoznat co chce. Zdvihla jsem oči v sloup, navázala jsem s ním spojení a vmysli jsem do něj dloubla. Tak co chceš? Vyžvejkni se konečně!, pošťouchla jsem ho. Ha ha ha. Nech si to! To vedle tebe je upírka., sdělil mi podrážděně. zaksichtila jsem se na něj. Vždyť já to vím! sdělila jsem mu a opustila jsem jeho mysl. Vykulil oči, ale nic neříkal.

Alice se ke mně otočila.

„Ahoj! Ty jsi Bella viď? Edward mi o tobě vyprávěl. Určitě z nás budou skvělé kamarádky!“ začala brebentit. Souhlasila jsem s ní a začali jsme si povídat. Koneckonců když se můžu otisknout do upíra tak proč bych nemohla mít jeho sestru za kamarádku?

Na monitoru počítače mi vyskočila zpráva. Byla od Edwarda.

Ahoj lásko! Jak se máš? Neumluvila tě Alice k smrti? No jasně on a jeho čtení myšlenek. Na našeho profesora jsem omylem tak trochu zavrčel. Trochu se lekl, ale pak došel k závěru, že sice štěkám, ale nekoušu...Kdyby věděl jak se trefil!

Rychle jsem mu odepsala.

Ahoj Edwarde. Mám se dobře. Alice je fajn. Budeme si rozumět.

Tamto ještě líp to sedí na nás oba.

V momentě mi došlo odpověď.

A jak? Rychle jsem naťukala další zprávu a odeslala.

Aůů, haf haf, aůů.