Oheň v žilách

Autorka: Imala

7.část

Zbytek hodiny proběhl jako ve snách. Nevnímala jsem nic jiného než Edwarda. Nemluvili jsme. Co jsem řekla stačilo. Prozatím. Měla jsem problém se od něj vůbec odtrhnout když zazvonilo, ale musela jsem.

Před tělocvikem na mě čekala moje smečka. Skoro jsem si jich nevšimla. Skoro. Těžko se dá nevšimnout si někoho, kdo vás ustavičně štípe do ruky, propleskává vás a táhne vás kamsi pryč. Věnovala jsem jim jeden krátký pohled, zamumlala jsem něco o tom, že už musím jít na hodinu a vytratila jsem se než mě stihli zastavit.

V těláku jsme hráli volejbal. Bylo mi to šumák. Reagovala jsem jenom v případě, že míč letěl přímo na mě. Za to jsem nemohla. Moje smysly a také reflexy byli nyní mnohokrát silnější a tak jsem málem prorazila v protější zdi díru. Když už se mi míč dostal do ruky byla jsem vražedná. Ne, že by se to stávalo nějak často, ale když už, tak jak moje protihráčky tak i spoluhráčky si kryly hlavu a rychle uhýbaly.

Konečně tělák skončil. Netušila jsem proč mě to tak potěšilo. Vždyť co teď bude? Půjdu se smečkou cvičit všechno co musím umět a málo toho není. Nevadilo mi to, ale taky jsem se na tak šíleně netěšila.

Odpověď na mě čekala před tělocvičnou. Opřený zády o zeď tam stál Edward a netrpělivě čekal až vyjdu ven. To smečku nepotěší.

„Ahoj Bello.“ pozdravil mě trochu váhavě. Jessica, která právě procházela kolem po mě vrhla naštvaný závistivý pohled. Ale copak jsem za to mohla?

„Ahoj Edwarde.“ vrátila jsem mu pozdrav a nejistě jsem se na něj pousmála. Odlepil se ode zdi a postavil se vedle mě.Na chvíli se zarazil a s tázavým pohledem v očích se zeptal „Nevadí?“ Jak by mi mohlo vadit, že osoba, kterou miluji je mi nablízku? Přesto to od něj bylo milé. Pamatoval na to, že moje sebeovládání ještě má nějaké trhlinky. Ale tady trhlinka rozhodně nebyla. Ani sebemenší prasklinka.

„Ne to je v pořádku.“ Usmál se a doprovodil mě k autu. Měla jsem štěstí. Mí bratři tu ještě nebyli. Budu moct chvíli strávenou s Edwardem byť jen takhle prodloužit.

„To, cos řekla na biologii..to..byla to pravda?“ Viděla jsem na něm jak strašně si to přeje. Tu úzkost, že se mu to jen zdálo.

„Byla to pravda. Netušíš jak moc...“zadrhl se mi hlas, ale ovládla jsem se a pokračovala jsem „...a to se nikdy nezmění a ani změnit nemůže.“

„Můžeš mi něco říct?“ poprosil mě. Nevěděla jsem co bude chtít, ale jak bych mu mohla něco upřít?

„Hm?“ řekla jsem neurčitě. Pokud by chtěl vědět něco okolo smečky nemohla bych mu to říct otisk neotisk a to by bolelo.

„Jaktože nemůžu slyšet tvoje myšlenky?“ Úlevně jsem vydechla. Jestli chtěl vědět jenom tohle pak to bylo jednoduché. Úlevu následně nahradilo překvapení. On mě nemůže slyšet? Jakto? To nemůžu být aspoň někdy normální? Zjevně ne. Ale pokud jde o tohle, nestěžuju si.

„Opravdu nemám tušení.“ odpověděla jsem mu popravdě. Viděla jsem, že je zhrzený. Že by mu to tak vadilo? Asi ano. Když slyšíte myšlenky všech kolem, zvyknete si na to. Vypadal smutně. Neudržela jsem se.

„Počkej chvilku.“ přikázala jsem mu. Než se stačil na cokoli zeptat navázala jsem s ním spojení. Ucítila jsem jeho myšlenky. Překvapeně zalapal po dechu.

„Já jsem tě slyšel! Cos to udělala?“ Pokrčila jsem rameny a usmála jsem se na něj. Oplatil mi to. Měl tak nádherný dokonalý pokřivený úsměv, že mi to až bralo dech. Rychle jsem potřásla hlavou. Nemůžu se nechat takhle omamovat. Moji bratři přicházeli. Edward se na mě naposledy toužebně podíval a pak rychle zmizel. Nebudou nadšení.

Nadšení bylo slabé slovo. Málem pukli vzteky. Věděla jsem, že jen co budeme sami dají mi to pěkně sežrat. Ti potichu nezůstanou. Tiše jsem zasténala při pomyšlení, že budu muset snášet jejich vyčítavé myšlenky ve vlčí podobě.

Moje nejhorší předpoklady se potvrdily.

„Cos to tam sakra dělala s tou zatracenou pijavicí?!?“ zařvali na mě Sam, Quil, Embry a Paul zárověň jen co se za námi zabouchli domovní dveře našeho domu. Byli perfektně sladění.

Skousla jsem si ret. Jak jim to vysvětlím? Hlavně Jacobovi i když ten se zatím tvářil nejpřístupněji. Jak se na to zatváří? Jak moc mu tím ublížím?

Nemohla jsem zformulovat ta správná slova. Jak můžu slovy vyjádřit takové pocity? Nemožné. A já tak moc potřebovala, aby mě pochopili!

„Můžeš nám to konečně říct Bello?“ naléhal na mě Seth. Nebyl tak moc naštvaný jako ostatní, ale šťastný teda zrovna nebyl.

V zoufalství jsem jim poslala myšlenku. Pro mě to bylo jako bych ji vykřičela na celé Forks.

JÁ HO NEMŮŽU OPUSTIT!

Vložila jsem do toho všechny pocity, všechny vzpomínky, všechen hněv smísený se zoufalstvím... Musí to pochopit. Přerývaně jsem dýchala jako bych uběhla celý Marathon. Stála jsem proti nim, pěsti nechtěně zatnuté a přejížděla jsem pohledem z jednoho na druhého.

Šok. To bylo to jediné, co by je teď vystihovalo. Ještě pořád jsem mohla slyšet jejich zmatené myšlenky.

Jak...? Co...? Kdy...? Kde...? PROČ?

Copak ta holka nemůže být aspoň jednou normální a dát pokoj?!? To byl Paul. Přesto mu patřil můj obdiv, protože jako první dal dohromady souvislou větu. Dobře, tak myšlenku. I tak.

Doufala jsem, že pochopí. Netrpělivě jsem čekala na další reakce. Očekávala jsem křik, výčitky obviňování... Nepřišli, alespoň ne slovně v jejich myšlenkách cítit byli. Stáhla jsem se z nich. Jako první nahlas promluvil Sam.

„Dobrá, nebudeme ti bránit se s ním vídat.“ řekl. Paul chtěl něco říct, ale Sam ho zvednutím ruky umlčel.

„Nebudeme ti bránit, ale prosím dávej pozor. Nejen na sebe, ale taky na to co by nebylo vhodné říct – chraň naše tajemství.“ dokončil jedním dechem.

To bylo mnohem víc než v co jsem doufala.

„Díky!“ zašeptala jsem upřímně. Trochu se pousmál.

„Jestli ses otiskla nemůžu to bránit. Můžu tě pouze žádat, aby sis hlídala nejen jazyk, ale i mysl, kvůli jeho daru.“

„Jacobe?“ otočila jsem se na něj s otázkou v očích. Nebyla otázka jestli jsem mu ublížila. Šlo o to jak moc ho to ranilo.

Bylo to lepší než bych se odvažovala doufat. Smutně se na mě usmál.

„Nebudu ti bránit ve štěstí. To bych neunesl. Jestli ho vážně...miluješ...přežiju to.“ snažil se být statečný, ale hlas se mu zadrhl. Rychle jsem k němu došla a pevně jsem ho objala. Objal mě také a tiskl mě svými silnými pažemi. Před pár dny by mi takhle zpřelámal všechna žebra. Dnes jsem se ani nepohnula a mlčky jsem mu stisk opětovala.

Dlouho jsme takhle stáli a já se nechávala drtit. Pak jsem se jemně odtáhla. Jacob mě pustil a o krok ustoupil. Vypadal smířeně. Nenáviděla jsem se za to jakou bolest mu působím, ale nemohla jsem proti tomu nic udělat. Vůbec nic.

Byl čas něco dělat a tak jsme se přeměnili a vyrazili jsme do lesa.