Oheň v žilách

Autorka: Imala

6.část

Ráno jsem se vzbudila, udělala jsem raní hygienu a šla jsem se nasnídat. Charlie už seděl u stolu. Vyčkával. Včera se mi podařilo namluvit mu, že jsem byla u kamarádky, přespala jsem u ní a zapomněla jsem mu o tom říct. Sice se zlobil, ale naštěstí za tím nehledal nic víc. Pro jistotu jsem mu neřekla u které kamarádky. Přece jen byl policista. Mohl by si to chtít ověřit.

Rychle jsem snídala musli jako obvykle, ale pořád jsem měla hlad. Povzdychla jsem si a vyhrabala jsem z ledničky ještě marmeládu a máslo, vytáhla jsem chléb a rychle jsem si upekla toasty. Charlie zvedl obočí nad mým nezvyklým apetitem. Pokrčila jsem rameny, zhltla jsem jídlo a vyrazila do školy

Dnes mě do školy doprovodí mí bratři. Svezu je svým náklaďáčkem. Nepřekvapilo mě, že je vidím stát u auta – proč by se obtěžovali automobily, když je hravě předběhnou? No jasně.

Včera jsme zjistili rozsah mých schopností. Se svými bratry jsem mohla komunikovat buď jen formou čtení nebo i obousměrné konverzace až na 5 km ať už jsme byla vlk nebo ne. S ostatními lidmi to kupodivu šlo taky, ale ani “čtecí“ verze nebyla nejsnazší natožpak obousměrná (to jsem odmítla udělat – nehodlala jsem někoho dostat do blázince!) a dosah byl mnohem menší. Překvapivě jsem mohla spojení nejen navázat, ale když jsme byli vlci mohla jsem kohokoli vyloučit z konverzace, nebo skrýt další komunikaci před ostatními – a Paul má po srandě. Jestli mě naštve prostě ho pošlu do háje!!!

Sam taky trval na tom, že to musíme zkusit i s upíry. Oni také měli zvláštní dary. Jasper prý uměl manipulovat pocity lidí kolem sebe, Alice měla vize budoucnosti a Edward uměl číst myšlenky lidí okolo. Podle Sama by stálo zato vyzkoušet co s nimi dovedu já.

 Byla jsem silně proti. Sam totiž taky mimo jiné říkal, že budu mít chuť je zabít. Prý se to cvikem a zvykem zlepší, ale zatím si budu muset dávat pozor. Věděla jsem jak to myslí. Ještě pořád jsem si pamatovala Edwardův pach a tu touho ničit, trhat a sápat, která jej provázela. Už se vážně těším...

U školy jsem zaparkovala a všichni jsme vystoupili. Jacob se držel blízko mě ostatně jako teď pořád. Nedivila jsem se mu a ani jsem to nekomentovala. Cullenovi stáli u svého auta a sledovali nás. Raději jsem se vyhnula pohledu na Edwarda a rychlým krokem jsem vyrazila k učebně Angličtiny. Měla jsem ji společnou s Emmetem Cullenem, ale s nikým ze své smečky, takže to prostě budu muset zvládnout. Brala jsem to jako zkoušku, ale kdyby něco vždycky je můžu zavolat...

„Ehm, Bello? Zpomal trochu. Nezapomínej...“ zašeptal za mnou Embry. Okamžitě jsem zvolnila. Pořád si neuvědomuju, že jsem rychlejší a taky silnější než lidé okolo a oni by si toho mohli všimnout.

„Omlouvám se.“ odpověděla jsem mu potichu tak aby to lidské uši nemohly zachytit. Tohle ještě není tak strašné, ale nevím co budu dělat až omylem roztřískám lavici na kousky což se klidně může stát...

Zůstala jsem stát před učebnou dokud nezvonilo, abych dobu strávenou s Emmetem Cullenem co nejvíc zkrátila. Moji bratři zůstali se mnou aby mě podpořili. Ke svým učebnám se dostanou během vteřiny. Byla jsem jim vděčná, ale pak jsem je šetrně popostrčila pryč. Pochopili a zmizeli. Jacob se trochu zdráhal, ale já jsem se na něj povzbudivě usmála a tak i on odešel.

Vešla jsem dovnitř. Emmet už byl na svém místě. Jednoznačně jsem to poznala podle silného nasládlého pachu. Pocítila jsem hněv, ale nebylo to nic co bych nemohla ovládnout. Oddechla jsem si. Bude to v pořádku.

Usadila jsem se na svém místě a myšlenkami jsem uklidnila Sama. Je to v pořádku. Můžu se ovládat. Cítila jsem, že si není úplně jistý, ale já jsem si jistá byla. Ten pach mi teď byl spíš nepříjemný, ale necítila jsem tu touhu ho zničit – ne tak abych se tím musela zabývat.

Usmál se na mě. Vzpomněla jsem si, že mě Sam žádal abych vyzkoušela spojení. Neměla jsem nejmenší chuť to udělat, ale musela jsem. Byl to rozkaz. Sam byl alfa smečky a já ho musela poslechnout.

Povzdychla jsem si a zkusila jsem navázat spojení s myslí Emmeta. Šlo to snáz než bych čekala.

Vypadá celkem mile. Chudák Edward. Možná kdyby ji nesrazil nestalo by se to. Ale co já vím o vlkodlacích? Málo.

Viděla jsem se v jeho mysli. Moc se mi nelíbilo jakým způsobem se na mě díval. Ne nenávistným, ale až moc pozoroval to co neměl a tak jsem se k němu otočila a šlehla jsem po něm varovným pohledem.

Tohle raději nedělej.

Ups! Já jsem vážně pitomá!!! Nemůžu jednou zůstat zticha? Dál jsem si nadávala. Zatímco on mě překvapeně sledoval.

Co to sakra bylo? Mohla by to být ona? Bella? Ale jak by to udělala? Zbláznil jsem se? Sice jsem chtěla vědět na co myslí, ale nehodlala jsem dál riskovat odhalení a tak jsem se stáhla.

Na obědě jsem seděla u stolu spolu se smečkou. Raději jsem se usadila zády ke Cullenovým. Sdělila jsem svým bratrům šeptem vše co se odehrálo. Paulovi se rozjasnila tvář.

„Výborně! Takhle budeme moci sledovat pijavice mnohem efektivněji!“zajásal. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Začala jsem protestovat.

„Ne, to ne! Nenuťte mě dělat to znova! Málem mě odhalili! Jde to tak snadno, že stačí jedna malinká chvilinka nepozornosti a prozradím se! Už teď měl podezření! To nevyjde!“ Málem jsem vykřikla, ale na poslední chvíli jsem to ztišila na rozzuřený sykot.

„Klid Bello. Zatím po tobě nic nechceme. Ne dokud se nezdokonalíš natolik, abys mohla zůstat skrytá.“ uklidňoval mě Sam. No to zrovna moc velká útěcha není.

Zachmuřeně jsem dožvýkala svůj oběd rozloučila jsem se a vydala se na biologii. Opět bez nich. No aspoň, že vedle mě je volné místo. Teda bylo a já doufala, že to tak zůstane. Jak strašně jsem se mýlila.

Dorazila jsem do učebny, usadila jsem se na svém místě. Místo vedle mě bylo stále neobsazené – skvěle. Mike Newton po mně vrhal zvláštní pohledy. Odolávala jsem pokušení podívat se co si myslí a jen jsem odhadovala.

Určitě je mu proti srsti, že jsem se přidala ke klukům z rezervace. V tomhle jsem nic udělat nemohla. Taky jsem v jeho pohledu viděla i něco toužebného, ale raději jsem si toho nevšímala.

Vytáhla jsem z tašky sešit a začala jsem si čmárat na obal. Neodhadla jsem sílu a protrhla jsem do obalu díru. V duchu jsem zaklela, ale přiměla jsem se zůstat v klidu. Vždyť je to jen sešit!

Pak se vzduch kolem mě načeřil a já jsem ucítila silný nepříjemný nasládlý zápach a uslyšela jsem jak se židle vedle mne pohnula pod něčí váhou. Ne pod jen tak něčí váhou. Po vahou upíra! Naprázdno jsem polkla a můj tep zrychlil.

Klid! přikázala jsem si. Klídek Bello, tohle zvládneš! Soustřeď se! přiměla jsem se sebrat se. Zhluboka jsem se nadechla a nechtěně jsem nakrčila nos. Okamžitě jsem toho nechala a otočila jsem se co nejdál.

Přišel pan Banner a já jsem se donutila soustředit se na biologii. Moc to nešlo. Po pár minutách jsem si dovolila jeden pohled.

Byl to Edward. Když mi na něj padly oči, už jsem je neodvrátila. Bylo to jako když jsem poprvé uviděla Jacoba, jenže tisíckrát silnější, protože teď jsem to cítila já sama. Teď jsem to byla já sama kdo se otiskl. Do upíra Edwarda Cullena. Jeho pach teď byl naprosto nepodstatný. Už mi nevadil.

Prohlížela jsem si jeho naprosto dokonalou andělskou tvář orámovanou bronzovými vlasy. Jeho bledou pokožku, štíhlou postavu atleta a silné svaly.

Byla jsem absolutní cvok. Jen absolutní cvok se totiž může otisknout do svého přirozeného nepřítele. Ale já jsem to udělala.

Díval se na mě zvláštním pohledem. Nechápavým, překvapeným...a možná se mi to jenom zdálo, ale připadalo mi, že také nejistým a smutným. Dala bych nevím co za to abych mohla slyšet jeho myšlenky! A pak přišla spásná myšlenka. Vždyť můžu!

Nedočkavě jsem se soustředila a navázala jsem s ním spojení. V hlavě mi vybuch ohňostroj myšlenek a pocitů.

Jak by mě mohla milovat tak jako já ji? Vždyť jsem její nepřítel. Příšera. Nestvůra.  Ale to jak se na mě teď dívá... Ne to není možné. Tak na tohle myslel.

Rychle jsem mu tiše odpověděla, tak, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Miluju tě Edwarde Cullene.“