Oheň v žilách

Autorka: Imala

5.část

Edward:

Bylo to normální pondělní ráno. Zaparkoval jsem s Volvem na obvyklém místě a vystoupil jsem z auta. Myšlenky studentů na parkovišti se překvapivě stahovaly k jednomu objektu. Nějaké Isabelle Swanové. To musela být ta nová. Tak proto. Do téhle školy přišel nový student jednou za uherský rok. Všichni ji zkoumavě pozorovali, ale raději se drželi dál. V myslích každého kluka teď běžely dost nechutné představy. Nebralo mě to – stejně neseberou odvahu. Zaujala mě až mysl jednoho z nich – nějakého blonďáka Mika Newtona. Šel za ní a dal se sní do řeči.

"Ahoj ty jsi Isabella Swanová, viď ? Jsi tu nová, že?" Je krásná. Nechá mě abych jí doprovodil na hodinu? "Jenom Bella. Jo jsem."Vypadá přívětivě. Zkusím to. "Já jsem Mike Newton. Chceš doprovodit na hodinu nebo vůbec nějak pomoct?" Chtěl jsem se podívat do jejích myšlenek na její reakci. Zaraženě jsem zjistil, že ji neslyším. To se mi ještě nestalo.

„Co se děje?“ sykla směrem ke mně Alice – moje drahá upíří sestra. Mávnul jsem rukou, ale pak jsem jí tiše odpověděl.

„Neslyším jednu dívku.“ snažil jsem se znít uvolněně. Nechtěl jsem, aby poznala, že mě to znervóznilo. Zatvářila se překvapeně, ale dál nic neříkala.  Nemusíš být vševědoucí.pomyslela si.

Myšlenky Mika Newtona mě neskutečně štvaly a tak jsem se radši soustředil na něco jiného. Vyučovací hodiny před obědem jsem skoro nevnímal. Jistě, když je slyšíte už po dvacáté, tak to jednoho začne nudit. Konečně byl oběd. Ne, že bych mohl něco sníst, ale aspoň budu s ostatními. Na druhé straně tam budou taky oni. Vlkodlaci. Měli jsme sice uzavřenou smlouvu, ale to neznamenalo, že jsme se měli extra v lásce.

Sedli jsme si k našemu obvyklému stolu co nejdál od nich. Jako obvykle jsme po sobě vrhali nepřátelské pohledy. Vyrušily mě až myšlenky jakési Jessicy. No jasně Bella už po nich kouká. Nemyslím ,že by u Edwarda Cullena měla nějakou šanci.

Bella. Ta nová. Podíval jsem se na ni Nespouštěl jsem z ní oči zatímco přejížděla pohledem jednotlivé členy mé rodiny. Moc jsem ji nevnímal. Až když se podívala přímo na mě a ucukla když zjistila, že se na ni dívám taky, uvědomil jsem si co dělám. Stále jsem se totiž snažil proniknout skrz její obrany a zjistit na co myslí. Neúspěšně.

Další týden mělo být slunečno, takže ve škole nebudu, ale byl jsem rozhodnutý, že pak její tajemství rozluštím.

Čekal jsem u svého auta dokud nepřijede. Její prastarý náklaďáček byl slyšet na kilometry daleko snad i pro lidské uši, natož pro ty upírské. Za chvíli jsem ji uslyšel a pak i uviděl. Krátce se podívala mým směrem a pak zaparkovala na druhém konci parkoviště u lesa.

Vystoupila a podívala se směrem ke mě a já uviděl její oči. Byly celé černé. Měla bledou pokožku a byla velmi krásná. Byla upír a byla hladová. V setině vteřiny mi proběhlo hlavou co všechno by se mohlo stát. Vyrazil jsem jak nejrychleji jsem dokázal směrem k ní pevně rozhodnutý ji zastavit dřív než něco udělá. Konečně jsem byl u ní. Nezastavoval jsem a narazil jsem do ní. Odhodil jsem ji aspoň pět metrů mezi stromy.

V tisícině vteřiny jsem si uvědomil jak strašlivě jsem se zmýlil. Byla teplá. A nejen to. Úžasně voněla a slyšel jsem silné údery jejího srdce. Pocítil jsem pálení v hrdle a v ústech se mi začal tvořit jed.

V mžiku jsem vstal a ona mě zmateně pozorovala. Ústa jsem měl údivem pootevřená. Oči, které jsem považoval za černé, byly ve skutečnosti tmavěhnědé s velkými zornicemi. Ani teď jsem nemohl přehlédnout jejich nádherný čokoládový odstín. DOST! Poručil jsem si a utekl jsem pryč.

Rychle jsem se připojil zpátky ke své rodině. Byli hodně naštvaní. Teď nic neřekli(ani nemuseli), ale věděl jsem, že doma mě jen tak nenechají.

Co se stalo Edwarde? Proč jsi ji porazil? myslela si Alice.

Jsi v průšvihu, kámo! Emmet to nebral tak vážně jak by měl.

Cos to ksakru udělal Edwarde?? Vždyť si ji mohl zabít! Jasper měl pravdu. Já ji opravdu málem zabil. Nebyl jsem na to připravený. Stačil malinký kousíček, jediné byť sebemenší zaváhání a neovládl bych se. Voněla tak sladce! Ne nesmím na to myslet. NEBUDU na to myslet.

Ani jsem se nepokoušel ignorovat nepřetržitý proud nadávek z myšlenek Rosalie. Plně jsem si to zasloužil. Mohl jsem je odhalit všechny.

Pitomec! Kretén! Absolutní idiot! Blbec!

„Máš pravdu Rose.“poznamenal jsem k ní tiše. Zvedla jedno obočí, ale nezastavilo ji to. Rychle jsme zmizeli do svých učeben než nás Bella uvidí.

Další den jsem byl rozhodnutý jí to vysvětlit. Měl jsem připravené věrohodné odůvodnění a chystal jsem se jí ho sdělit.

Přiřítila se na parkoviště rychleji než obvykle. Na tváři měla zuřivý výraz. Proč asi? Proč je zrovna ona jediný člověk, kterému nemůžu číst myšlenky? To je nefér! Budu se muset obejít bez toho. Parkovala na stejném místě jako včera. Opřel jsem se o její auto a čekal jsem až se vyhrabe ven. Byla opravdu nemotorná.

Sjela mě jediným vzteklým pohledem a pak se ke mně otočila zády a vyrazila do lesa. Kam to proboha jde? Ignoroval jsem svou žízeň a vydal jsem se za ní. Když to zjistila ještě přidala do kroku. Jakoby mi mohla utéct. Ta představa byla směšná.

Konečně zastavila na malé mýtině.

„Co tady děláš?“ ačkoli se snažila to zakrývat byla opravdu hodně podrážděná.

Nevinně jsem jí odpověděl „Nic.“

„Tak co chceš?“ Třásl se jí hlas. Vzteky nebo strachy? Měl jsem nutkavou touhu se jí dotknout. Udělal jsem krok směrem k ní. Zaťala pěsti jako by bojovala sama proti sobě.

Už jsem jí chtěl začít lhát, ale něco mě přimělo říct jí pravdu. Říct jí po čem nejvíc toužím.

„Tebe.“

Prudce se ke mně otočila. Nepotřeboval jsem jí ani číst myšlenky, abych věděl, že tohle jsem opravdu přehnal. Silně se roztřásla. Divoce zavrčela a pak vybuchla. Doslova explodovala. Její oblečení se po kusech rozlétlo všude kolem. Na jejím místě stál ohromný bílý vlk. Ohromeně jsem zíral.

Bella a vlkodlak? To není možné! Zjevně ano. Přikrčila se ke skoku, ale pak jakoby ji něco přiměla podívat se dolů. Ten pohled ji zjevně vyděsil a ona se otočila a pádila lesem pryč.

Ještě hodnou chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval natolik, abych byl schopen odejít.