Oheň v žilách

Autorka: Imala

3.část - Když víš, že něco je špatně nebo spíš nevíš co je dobře

Co teď udělat byla pro mě téměř stejně složitá otázka jako ty o kterých jsem přemýšlela celý den a noc. Teď když jsem se uklidnila uvědomila jsem si také prázdný žaludek a žízeň. Dobře asi bych měla začít tím, že najdu nějakou vodu. Zaváhala jsem. A najdu si něco k jídlu nebo si něco ulovím? Raději začnu jenom tou vodou a pak uvidím.

Vydala jsem se lehkým poklusem do lesa hledat...Co? Asi nějaký pramen. Potok nebo tak něco z čeho bych se mohla napít.

Cítila jsem neuvěřitelné množství pachů ostrých, silných a odlišných. Dohromady tvořily dokonale harmonickou vůni lesa, kterou jsem znala, až na to, že teď jsem byla schopná rozeznávat jednotlivé pachy.

Rozeznávala jsem vůni čerstvé trávy pokryté rosou pod mými obrovskými tlapami, vůni zelených listů stejnou a zároveň odlišnou podle druhu stromu a nasládlou vůni spadaných listů už hnijících na zemi, vůni kůry stromů. Nedaleko jsem rozeznávala také vůni šeříku.A to nebylo zdaleka všechno. Bylo tam toho mnohem víc. Rozhlížela jsem se svým nyní velmi ostrým zrakem co nejdál mezi stromy. Viděla jsem každičký detail struktury kůry, každé vlákénko dřeva.

 Napadlo mě jestli by šlo najít vodu podle čichu. Má voda vůbec nějakou vůni? Zatápala jsem ve vzpomínkách. Pamatovala jsem si slabounkou vůni. Byla tak slabá a nejasná oproti tomu jak jsem vnímala vůně teď. Zkusila jsem ji najít ve vzduchu. Otáčela jsem se do všech směrů a maximálně jsem se soustředila. Bylo to složité, protože voda byla ve většině rostlin, ale pokaždé trochu jiná. Snažila jsem si z toho vybrat co nejčistší vůni vody. Nakonec jsem ji ucítila na severozápadě. Potěšeně jsem se vydala tím směrem.

Za chvíli jsem dorazila k malému potůčku. Pohledem a čichem jsem zkontrolovala čistotu vody. Bylo to lepší než bych čekala. Sklonila jsem svoji nyní obrovskou hlavu a napila jsem se. Byla jsem mnohem větší než normální vlk –dosahovala jsem skoro stejné výšky jako kůň.

 Dlouhými doušky jsem uhasila žízeň. Zvedla jsem hlavu a zadívala jsem se na svůj odraz v zrcadle. Zoufale jsem ve své mysli volala o pomoc. A pak se to stalo. Uslyšela jsem ve své hlavě další hlasy. Je to v pořádku. Teď jsi vlkodlak. Neboj se. Najdeme tě a pomůžeme ti. No bezva. Nestačí, že je ze mě vlk nebo vlkodlak či co ještě jsem se zcvokla. Nejsi blázen. uklidňoval mě jeden hlas, jednoznačně mužský. Kde jsi? To by mě taky celkem zajímalo. Pomyslela jsem na obraz místa kde jsem. Výborně, to stačí už jsme na cestě. Letmo jsem zahlédla rozmazanou šmouhu lesa, rychle se míhajícího kolem. To jsem si nevymyslela. Nikdy jsem to místo neviděla. Už jsem nechápala vůbec nic.

Počkat, ten hlas řekl jsme. To znamenalo, že je jich víc. Chvíli počkám a uvidím. Snad mi to dokážou vysvětlit nebo mi i pomoct. Ale jak s nimi budu moct komunikovat?? Mluvit nemůžu. No vypadalo to, že o tom něco vědí, takže to asi pochopí.

Za pár minut byli tady. Slyšela jsem jejich tiché kroky i tlukot jejich srdcí, která vzrušeně uháněla vpřed a cítila jsem jejich pach. a pak jsem je uviděla. Pomalu vystupovali zpoza stromů.

Bylo jich šest a byli to vlci! Automaticky jsem se napnula, trochu jsem se přikrčila připravená se bránit a z tlamy mi uniklo varovné zavrčení.

Všichni byli ještě větší něž já. Vzájemně se od sebe lišily barvami a částečně i tělesnou konstitucí. V jejich čele stál černý vlk. Byl z nich největší a zjevně je vedl. Vedle něj stáli čokoládový vlk a jeden tmavě a druhý světle šedý vlk. Znovu se mi v hlavě začali ozývat hlasy. Zatřepala jsem hlavou abych se jich zbavila a pokoušela jsem se proti nim obrnit. Hlasy utichli a vlci se po sobě vykuleně podívali.

Dokončovala jsem prohlídku vlků pohledem na posledního z nich – rudohnědého jen o kousek menšího než byl ten černý. Naše pohledy se střetli.

Zůstala jsem nehybně stát a zapomněla jsem i dýchat. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Všechny zábrany okolo mé mysli padly a já jsem se mu naprosto otevřela. Ačkoli jsem ho vůbec neznala, cítila jsem, že se mezi námi právě vytváří nezničitelné pouto lásky. Podle toho jak se díval jsem věděla, že je to oboustranné. Ostatní vlci na to zírali teď naprosto nechápavě, ale mě na tom nezáleželo, protože naše mysli se právě spojily v jednu. Pomalým krokem jsme k sobě došli a pak ve vzájemné shodě, porozumění a nekonečné důvěře a lásce jsme si navzájem položili hlavy na krk toho druhého.

Jak dlouho jsme tam tak stáli, nevím, ale asi dlouho. Vyrušily nás až ty hlasy. Už zase. Trochu jsme od sebe poodstoupili a on si stoupl mě po boku tak, abychom se zlehka dotýkali. Rozeznávala jsem několik odlišných hlasů, ale nejjasněji jsem vnímala ten jeho. Nějakým způsobem jsme si četli myšlenky.

Jejich myšlenky zněly velmi překvapeně. Navzájem si skákaly do řeči a tak bylo těžké pochopit co přesně říkají.

Kdo je to? Neznám ji. Jak se přeměnila? Oni se do sebe otiskli??? Rozhodla jsem se, že je přeruším. Může mi někdo říct co se to tady děje? Všichni naráz se na mě podívali a jejich myšlenky utichly. Odpověděl mi autoritativní hlas. Přiřadila jsem ho k černému vlkovi.

Jsme vlkodlaci.Teď jsi jedna z nás. Nejsme žádné příšery. Nezabíjíme lidi, ale chráníme je. Chráníme rezervaci La Push od upírů. Cullenovi jsou upíři, ale jsou to vegetariáni. Pijí jen zvířecí krev. Máme s nimi smlouvu. Oni nekousnou žádného člověka a my je necháme na pokoji. Pohybujeme se rychleji než lidé, jsme silnější a máme citlivější smysly, stejně jako upíři. Máme také vyšší tělesnou teplotu – asi 43stupňů.  Ve vlčí podobě nezůstáváme pořád. Můžeme se měnit zpátky ve vlky a zase naopak. Odběhl do křoví a za chvíli se vrátil jako kluk v ošoupaných šortkách.

 Najednou mi to docvaklo. Ti kluci z rezervace. To proto neměli rádi Cullenovi – jejich přirozené nepřátelé. Také mi došlo proč se nepřeměnil rovnou. Vždyť moje vlastní oblečení se rozletělo na cáry když jsem se proměnila. No nazdar. Slyšela jsem z jedné mysli provokativní radost. Identifikovala jsem ji k tmavěšedému vlkovi. Spěšně jsem se pokusila vyloučit ho z konverzace. Se škodolibým potěšením jsem se na něj podívala když jeho mysl utichla. Zůstal zírat. Černý vlk – teď už člověk pokračoval.

„Ve vlčí podobě taky můžeme slyšet svoje myšlenky.“ tmavěšedý vlk směrem k němu zakňučel a já povolila zábrany. Jediné co z jeho mysli čišelo teď byl zmatek.

„Co je?“otočil se k němu. V odpověď jen znovu zakňučel a pak se obrátil zpátky ke mě.

„Já jsem Sam Uley. Tohle“ukázal na čokoládového vlka „je Quil Ateara, tohle“ mávnul rukou směrem k světlešedému vlkovi „je Embry Call a tohle je Paul“kývnul směrem k tmavěšedému vlku. Když je představoval jeden po druhém kývli hlavou. Opětovala jsem jim to a Paulovi jsem navíc věnovala úšklebek, který musel ve vlčím podání působit opravdu zajímavě. Podívala jsem se na něj skrz jeho oči. Vypadal napůl nebezpečně a napůl výsměšně. Hm, působivé. Musím si ho zapamatovat pro příště.

„No a tvoje drahá polovička, která už se do tebe stačila otisknout, je Jacob Black“

Otisknout? Polovička? Sice jsem byla vlk, ale to mi nezabránilo nechápavě zvednou obočí. Uchichtl se mému výrazu, ale pochopil nevyslovenou otázku.

„Když vlkodlak potká bytost, která je mu předurčená, jeho druhou “polovinu“ otiskne se.Vytvoří si k ní nezrušitelné pouto. Samozřejmě to nemusí znamenat, že osoba do které se otiskl je tím vázaná. Pořád má možnost volby. ale nestává se moc často, že by ho odmítla. Každopádně bude zajímavé co se stane, když se otiskl do druhého vlkodlaka.“

Momentíček. On do mě? Měla jsem pocit, že to je oboustrané. Chtěla jsem mu v myšlenkách ukázat pocity, které jsem měla když se to stalo. Až po chvilce jsem si uvědomila co říkal o sdílení myšlenek Ve vlčí podobě... to už bylo pozdě. Chtěla jsem to tentokrát ukázat někomu jinému (NE Paulovi!!!), ale Sam zalapal po dechu a mě došlo, že moje myšlenky k němu došly!

„Jak...Jak...jsi..to udělala?“Navázané spojení jsem ještě nezrušila a tak jsem odpověděla rovnou. Nemám ponětí. To, že by to nemělo jít mi došlo až pak.

Cítila jsem nevyřčené otázky od ostatních a tak jsem jednoduše pomyslela na svou vzpomínku. Jako řetězák.

Jako první se vzpamatoval Jacob. No nazdar. Otisk navzájem. a nejen to. Upřímně jsem s ním souhlasila. Měla jsem pocit, že ho znám dlouho a měla jsem k němu plnou důvěru a proto jsem si o něj znovu opřela hlavu. Neprotestoval a jen spokojeně zabručel.

Smečka jejíž součástí jsem se nyní stala to jen sledovala stále neschopná pohybu.