Oheň v žilách

Autorka: Imala

2.část

V průběhu dne jsem se nenápadně vyptala na osoby z oběda od obou stolů, zvláště na jednu z nich. Od Jessicy jsem se dozvěděla jména. Ta drobná tmavovláska byla Alice, blondýnka Rosalie, ten silák Emmet, blonďák Jasper a ten anděl s bronzovými vlasy se jmenoval Edward. Byli to sourozenci, adoptované děti nějakého doktora Cullena a jeho manželky. Prý tu byli sotva dva roky. Podle způsobu jak o nich všichni mluvili bylo jasné, že nejsou oblíbení. Jako by kolem nich viselo ve vzduchu nebezpečí a ačkoli proto nebyl žádný racionální důvod – všichni byli podle všeho velmi milí, krásní a slušně vychovaní – nikdo se vedle nich úplně neuvolnil.

 Moje domněnka o klucích od prvního stolu se potvrdila. Opravdu pocházeli z rezervace. Když jsem o tom přemýšlela došlo mi ,že přestože jsou mnohem více nenormální než Cullenovi už jen svým vzhledem – všichni měli minimálně dva metry – nikdo se jich tak moc nestranil.

Když jsem se odpoledne vracela domů měla jsem už o něco lepší náladu než ráno. Doma jsem se převlékla do tepláků, pohodlného trička a mikiny. V pokoji jsem na počítači prohlédla poštu a odpověděla jsem na starostlivou zprávu od Reneé – mé poněkud chaotické a trochu lehkovážné mámy. Nebýt toho, že její nový manžel po rozvodu s Charliem před téměř patnácti lety, Phil, dostal nabídku na práci v jiném městě kam jsem s nimi jet nemohla, kterou přijal, nebyla bych tu. Abych Reneé ušetřila rozhodování mezi mnou a Philem raději jsem sama odjela za Charliem do Forks. Pak jsem šla uvařit večeři. V ledničce jsem hledala nějaké ingredience nutné pro stvoření nějakého teplého jídla. Nakonec se mi opravdu jen zázrakem podařilo vykouzlit vše co bylo potřeba pro přípravu masové omáčky s těstovinami. Zásoby v lednici byly zoufale tenké. Zítra budu muset vykoupit celý obchod.

 Charlie přišel zrovna když jsem chystala na stůl. Byl po celodenním řešením jeho policejních záležitostí si unaveně odložil opasek se služební pistolí na háček a pak nadšeně začichal. „Co to tady tak skvěle voní Bells? Ty jsi uvařila?“ zeptal se překvapeně. „Ahoj Charlie.“ pozdravila jsem ho.„Divím se, že jsi ještě nezemřel hladem. Tady by se neuživila ani myš natožpak ubohá krysa.“ poznamenala jsem jakoby nic. Charlie zakroutil hlavou, ale posadil se ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Večeři jsme absolvovali mlčky. Charlie nebyl zrovna výhovorka. Minimálně v tomhle jsme se shodli. Sklidila jsem nádobí ze stolu do dřezu a chystala se je umýt. Jenže Charlie mě okamžitě odehnal s tím, že pokud já vařím tohle bude jeho práce. No když to bereš takhle bránit ti nebudu.

 Odešla jsem do svého pokoje, pustila jsem  moje oblíbené cédéčko a zabrala jsem se do knihy. Neponocovala jsem moc dlouho. V deset jsem si dala sprchu, oblékla si staré pyžamo, vyčistila jsem si zuby a než jsem šla spát podívala jsem se na sebe do zrcadla; jako většinu času jsem měla obrovské zornice takže ve spojení s mýma tmavě hnědýma očima působily moje oči téměř jako černé. Odvrátila jsem pohled a šla jsem si lehnout. Během chvíle už jsem spala.

 Ráno se mi nálada zvedla když jsem z okna uviděla, že počasí se rozhodlo dát mi malý dárek v podobě slunečného dne ve věčně deštivém Forks. Oblékla jsem se a vesele si pobrukujíc jsem seběhla dolů do kuchyně. „Ahoj Bello! To máme venku ale hezky viď?“ pozdravil mě Charlie zjevně ve stejném rozpoložení jako já. Rozpustile jsem přikývla a lípla mu pusu na tvář. Usmál se na mě, ale raději víc nereagoval. Nasnídala jsem se musli. Když jsem byla hotová zbývala mi ještě trocha času než budu muset jít do školy a bylo mi líto nevyužít slunce co nejvíc dokud můžu a proto jsem si vzala tašku, klíče od zapalování a mikinu, vyšla jsem před dům, rozvalila jsem se na trávník naší malé zahrady a přijímala jsem teplo každou buňkou svého těla. Bylo to neuvěřitelně příjemné.

Po zdánlivě krátké chvíli jsem se podívala na hodinky. Už je čas. Škoda. S povzdechem jsem se zvedla a nastoupila do svého náklaďáčku a vyjela jsem. Už na parkovišti jsem zjistila, že dobrou náladu se mnou sdílí většina školy. Odevšud se ozývali veselé a vzrušené hlasy. Nebylo divu. Dny jako tyhle byly vzácností opakující se jen párkrát ročně. Dopoledne se nic zvláštního nedělo. Angličtina a Francouzština proběhly v klidu. Nikdo si nechtěl kazit krásný den.

Během oběda jsme si s Angelou a Jessicou naplánovaly odpolední výlet do Port Angeles. Projdeme se po pláži, sedneme si někde a samozřejmě nezapomeneme ani na nákupy. Jakmile se hovor stočil na téma které se mě netýkalo rychle jsem se podívala na stůl Cullenových. Byl prázdný. Nikdo z nich zjevně nebyl ve škole. To mě překvapilo. Podívala jsem se ještě k protějšímu stolu. Všichni teď vypadali mnohem víc uvolněněji. Vtipkovali, bavili se a usmívali se. Zajímalo mě jestli by tahle změna nálady mohla být kvůli nepřítomnosti Cullenů. Nebyla jsem si jistá a tak jsem se raději opět zapojila do hovoru s Jessicou.

Dnes už mi zbývala jen biologie protože náš učitel tělocviku – pan Ruby – byl nemocný. Biologii jsem jako jeden z mála předmětů neměla společný s Jessicou, Mikem, Ericem ani Angelou. Posadila jsem se do volné lavice. Byla jsem si jistá, že mám souseda, ale právě chyběl. Nevadilo mi to. Dávalo mi to možnost nerušeně uvažovat. samozřejmě to mělo i své nevýhody když se mě pan Mason na něco zeptal a já to nevěděla.

Když jsem přišla domů volala Jess ,že výlet se ruší. Ani mi to moc nevadilo. Znovu jsem se naložila na slunce a odpočívala až do večeře. Charlie vypadal potěšeně když do sebe ládoval kuřecí stehýnka s hranolkami. Když jsem šla spát byla jsem velmi optimistická. Zbytek týdne jsme měli neuvěřitelné štěstí.

 Slunce vydrželo až do čtvrtka. Všichni studenti si užívali každé volné chvíle. V pátek ráno se o slovo opět přihlásili mraky a lezavá mlha, ale teď když jsem dobyla solární baterie mi to tak moc nevadilo.

 Když jsem dojela ke škole uviděla jsem Cullenovi vystupovat ze stříbrného Volva a naschvál jsem zaparkovala co nejdál od nich jak to bylo možné na kraji parkoviště vedle lesa. Vystoupila jsem z auta a nenápadně jsem se podívala směrem k nim a můj pohled se střetl s Edwardovým. V tu chvíli ztuhl a jeho oči ztvrdly. Pak jsem najednou ucítila silný náraz který mě odmrštil až ke stromům, kde jsem tvrdě dopadla. Na kratičkou chvíli jsem na sobě cítila ledově chladné tělo a pak nade mnou stál Edward. Zmateně jsem na něho zírala. Vždyť před momentem jsem ho viděla přes celé parkoviště u jeho auta a pak mě neuvěřitelnou silou odhodil až do lesa! Můj překvapený pohled se ale nemohl rovnat s tím jeho. Vypadal velmi zvláštně když tam tak stál s pootevřenou pusou a pohledem nechápavě blikajícím mezi sebou a mýma očima. Pak se otočil, rychle zmizel a nechal mě ležet na zemi.

 Chvíli jsem ohromeně ležela na zemi neschopná pohybu. Snažila jsem se pochopit co se stalo. Edward se ke mně nemohl dostat tak rychle, to nebylo možné. I kdybych pominula vzdálenost, nemohla jsem ignorovat to jak silně do mě narazil ledově chladným a jako kámen tvrdým tělem – letěla jsem aspoň pět metrů nebo víc! Čím víc jsem se snažila najít nějaké rozumné vysvětlení, tím neskutečnější se mi to zdálo. Nebýt silné bolesti v zádech z nárazu, pochybovala bych o svém zdravém rozumu.

Opatrně jsem se postavila a bezděčně jsem sykla bolestí. Určitě budu mít obrovské modřiny, ale s trochou štěstí nic jiného. Rychle jsem si očistila oblečení a doklopýtala zpátky ke svému náklaďáčku. Rozhlédla jsem se po parkovišti, ale nikdo si toho zjevně nevšiml. Téměř nikdo. Šest kluků z rezervace mě sledovalo rozzuřeně, ale zároveň i starostlivě. Zabouchla jsem dveře auta a zamkla ho. Znovu jsem pohledem zrentgenovala prostor tentokrát pátrajíc po konkrétních tvářích Cullenů, ale jakoby se vypařili. Jejich Volvo stálo opuštěné na místě kde zaparkovali, ale nikdo už u něj nebyl. Moc jsem se nedivila.

Vydala jsem se hledat Angelu. Našla jsem ji ve třídě. Alespoň něco. Záměrně jsem zvolila společnost Angely a ne Jessicy. Jessica by nezavřela pusu a nenechala by mě v klidu přemýšlet. To s Ang nehrozilo. Okamžitě vycítila moji náladu a zůstala potichu.

Pomalu jsem se uklidňovala a po chvíli už jsem byla schopná vcelku normálně uvažovat. Překvapilo mě, že víc než zmatek se teď ve mně hlásil o slovo vztek. Silný doutnající hněv čekající na podnět aby mohl vzplát ačkoli jsem se zlobit nechtěla.

Přestože jsem se to snažila potlačit, moje podráždění celý den narůstalo. Večer se Charlie ptal, jestli nejsem nemocná a starostlivě mi sahal na čelo. Bylo mi to nepříjemné. Přes veškerou snahu o sebekontrolu jsem na něj prudce vyštěkla „Jsem v pořádku!“ odstrčila jsem jeho ruku a vydusala jsem nahoru do svého pokoje. Raději jsem si šla lehnout abych neudělala něco čeho bych mohla později litovat. Doufala jsem, že ten neodbytný, ničím neopodstatněný hněv během spánku utichne. Ale hněv, který byl včera pouze doutnáním se přes noc stal otevřeným ohněm spalujícím mě zevnitř, toužícím dostat se ven. Nic teď nebylo normální. Nemusela jsem tady být a nechat rozhodování na mé mámě, ale byla jsem tu. Edward mě nemohl srazit, ale udělal to. A už vůbec jsem neměla být naštvaná, ale přesto jsem byla.

Oblékla jsem se a učesala jsem se. Sešla jsem dolů do kuchyně. Během snídaně jsem ačkoli jsem opravdu nechtěla sjela Charlieho jen proto, že vylil trochu mléka. Zůstal zírat s pootevřenou pusou. Takhle jsem se nikdy nechovala. Abych se vyhnula jeho zmateně-vyčítavému pohledu sebrala jsem věci a vyrazila jsem do školy. Byla jsem vzteky skoro nepříčetná. Věděla jsem, že když jsem takhle mimo neměla bych řídit, ale bylo mi to úplně jedno. Vlastně mi bylo jedno skoro všechno. Celou cestu jsem si pro sebe hněvivě brumlala.

 Zaparkovala jsem shodou náhod na stejném místě jako včera. Až když jsem vystoupila všimla jsem si že Edward se opírá o můj náklaďáček. Hněv se ve mně ozval s novou ještě větší naléhavostí když jsem ho poznala. Už jsem téměř nebyla schopná vnímat cokoli jiného. Otočila jsem se k Edwardovi zády a zamířila jsem do lesa. Bylo mi jedno kam jdu, hlavně co nejdál od něj. Zklamaně jsem zjistila, že mě následuje. Pokračovala jsem hlouběji mezi stromy po pěšince. Zoufale jsem si přála aby se otočil a nechal mě samotnou, ale on mě sledoval pořád dál.

Nakonec jsem se zastavila na malé mýtině. Zůstalo jsem stát zády k němu. Jeho tiché kroky také ustaly.

„Co tady děláš?“ pečlivě jsem kontrolovala svůj hlas. Stálo mě neuvěřitelnou práci udržet svůj hlas v normální hlasitosti, zdvořilém tónu a slušném slovníku.

„Nic.“odpověděl naprosto nevzrušeně. Moc mi mou snahu neulehčoval.

„Tak co chceš?“můj hlas už se třásl. Zadržovala jsem v sobě proud nadávek. Udělal krok ke mně. Sevřela jsem ruce v pěsti, abych se neotočila a jednu mu nevrazila.

Potichu,ale zřetelně mi odpověděl „Tebe.“

To už bylo opravdu moc. Prudce jsem se k němu otočila. Silně jsem se třásla. Z hrdla se mi vydralo divoké zavrčení a pak jsem doslova vybouchla. Moje oblečení se rozletělo všude kolem roztrhané na cáry zatímco já jsem přistála čtyřmi sněhově bílými tlapami na zem. Do nosu mě udeřil silný nasládlý zápach, který přicházel od Edwarda. Toužila jsem roztrhat zdroj toho pachu. Rozcupovat ho na malinké kousíčky. Přikrčila jsem se ke skoku a prohlížela jsem si cíl – Edwarda. Viděla jsem ho mnohem jasněji než jsem byla zvyklá. Viděla jsem každičký detail jeho dokonalé tváře. Zastavila jsem se u jeho vyjevených očí. Zíral na mě ještě vykuleněji než včera když mě srazil. Očividně nebyl připravený na útok. Část mé mysli – ta která ve mně vzbouzela nevysvětlitelný hněv – nad tím spokojeně zabručela. Ta část mé mysli v tu chvíli převládala. Ale pak se ozvala druhá část, která pátrala po zdroji jeho výrazu. Obě části spolu chvíli zápasili, ale pak převládla ta druhá a já jsem se rychle podívala dolů.

Když jsem uviděla dvě obrovské bílé tlapy vyrazilo mi to dech. Poražená část se ještě snažila přimět mě k útoku, ale to už mi bylo jedno. Jediné co jsem teď chtěla bylo utéct od těch tlap pryč, ale když jsem se otáčela pryč bílé tlapy se otočily také. Zděšeně jsem pochopila, že jsou moje. Divoce pádila lesem, ze kterého se stala jen rozmazaná zelenošedá šmouha. Způsob pohybu mi také potvrzoval, že mám čtyři nohy. Běžela jsem velmi dlouho.

Nakonec jsem zastavila na útesu na pobřeží. Stála jsem bez pohnutí na samém kraji. Odmítala jsem se pohnout dokud si neurovnám myšlenky. Zoufale jsem se to snažila pochopit. Jak se to stalo? Proč se to stalo? Co se to stalo? Palčivé otázky mě pronásledovali.

Hledala jsem odpovědi. Slunce se pohybovalo po obloze, ale já jsem se v hledání nepohnula z místa ani o kousek. Pořád to bylo totálně šílené. Slunce už zapadlo a já jsem byla stále příliš rozrušená. Noc skryla můj zmatek a strach pod roušku tmy. Vyšly hvězdy. Můj zářivě bílý kožich se odrážel v moři pode mnou, stejně jako se hvězdy zrcadlily v mých očích. Byla to nádhera, ale já nebyla schopná to vnímat. Teprve když už na východě svítalo otočila jsem se zády k příboji narážejícím do skal dole.

Tak si zrekapituluju jak jsem na tom. Mám čtyři nohy. Jednu po druhé jsem je zvedla, abych zjistila jejich funkčnost. S drápy, doplnila jsem. Čenich. Začenichala jsem. Velmi citlivý. Uši. Zahýbala jsem s nimi do všech směrů. Taky silné. Oči. Zakoulela jsem s nimi. Dokonalé. Zubiska. Zamlela jsem s nimi v tlamě. Nejspíš hezky ostré, ale zkoušet to radši zatím nebudu. Kožich. Bílý a pořádně hustý. A jako bonus ocas. Zavrtěla jsem s ním abych se ujistila, že i on mě poslouchá. Jsem vlk. Takhle zkonstatované mi to přišlo skoro vtipné. Teď se musím rozhodnout co dál.