Oheň v žilách

Autorka: Imala

11.část – Vlčí slzy

Bella:

Seděla jsem s Edwardem na trávníku před Cullenovic domem a v myslích jsme si povídali. Byl to jiný pocit než spojení se smečkou. On a já jsme byli jedno. V domě se mezitím diskutovalo o tom, co dokážu. Upíři se dohadovali co by to mělo znamenat. Stihla jsem si všimnout jak se shodli, že by bylo nejlepší pozvat nějakého Eleazara zatímco jsem Edwardovi ukazovala ve vzpomínkách co jsem dělala. Pak už jsem nic neslyšela protože jsem se plně soustředila na jeho zážitky. Večer jsem Edwarda požádala o nějaké oblečení. Věděla jsem sice, že bude smrdět, ale lepší než pobíhat po Forks nahá...Rychle zmizel a ve vteřině byl zpátky s nějakým tričkem a šortkami. Vzala jsem je do tlamy a zaběhla jsem kousek do lesa, zatímco on toužebně sledoval jak odcházím. Za stromy jsem se bleskurychle přeměnila, hodila jsem na sebe oblečení a vrátila jsem se k Edwardovi. Věnovala jsem mu krátký, ale vášnivý polibek a rozběhla jsem se domů.

Druhý den jsem měla možnost zjistit, že Alice je totální nakupovací maniak, když jsme si spolu odpoledne vyrazily do Tacomy. Neustále mě zavalovala hromadami nejrůznějšího oblečení a bot a také svým ustavičným veselým štěbetáním. To poslední mi vadilo nejméně. Navíc mě odmítala nechat zaplatit, což mě neskutečně štvalo. I když nakupování oblečení nebyl zrovna můj největší koníček, popravdě jsem to nesnášela, čas strávený s Alicí jsem si celkem užila. Alice se stala mojí skvělou přítelkyní. Smečka se našemu přátelství podivovala. Nedokázali pochopit jak dokážu vydržet ten smrad. Já už vůči němu byla tak trochu odolná. Sice mě stále trochu dráždil v nose, ale za ten čas strávený s Edwardem a ostatními Culleny jsem si stačila zvyknout. Alespoň se mi nemohlo stát, že bych ji mezi regály ztratila.

* * *

Uběhly dva měsíce. Dva úžasné měsíce, které jsem strávila s Edwardem. Užívali jsme si každou chviličku. Jednou Cullenovi pozvali Eleazara – upíra se schopností rozpoznávat dary ostatních. Byl mnou ohromen. Dozvěděla jsem se, že ačkoli je to u vlkodlaků neobvyklé, mám také dar. Byla jsem prý štít – trhlé že? Eleazar tvrdil, že mám navíc schopnost s ním pracovat – dokážu do něj zahrnout také osoby v mém okolí a když jsou pod mým štítem mohu jim číst myšlenky a komunikovat s nimi – to bylo to moje ´spojení´. Byla jsem z toho dost vyjevená, ale časem a společností Edwarda jsem se s tím smířila a brala to jako samozřejmost.

 V Edwardově společnosti mi čas ubíhal velmi rychle a ve spojení s vlkodlačími povinnostmi přímo letěl závratnou rychlostí vpřed. Až do onoho dne...

Jednou ve středu se Edward začal chovat divně. Pořád se držel co nejblíž ke mně, jakoby se bál, že mě někde po cestě poztrácí. Ne, že by to normálně nedělal, ale tohle bylo už i na něj příliš. Využíval každičké možnosti se mě dotknout. Nebránila jsem mu, ale nedokázala jsem to pustit z hlavy. Také Alice a ostatní Cullenovi se mě ten den nemohli nabažit.

Den na to byl Edward ještě divnější než předtím. Jako přesný opak včerejška, dnes se od mě odtahoval. Byl neobvykle chladný – tak jsem ho neznala. Neustále nervózně těkal očima a když si myslel, že ho nevidím tvářil se strašně zmučeně. Ale ať jsem se jakkoli snažila – naléhala, prosila, vyhrožovala; nedokázala jsem z něj vymámit co se děje. Vždy když jsem se ho znovu ptala vypadal ještě smutnější, jako kdyby se měl každou chvíli utopit v slzách – kdyby mohl – a tak jsem ho okolo poledne raději nechala na pokoji. Nedokázala jsem sledovat jeho bolest natož mu ji způsobovat. Měla jsem velmi špatnou náladu. Byla jsem z toho vystresovaná. V hlavě se mi rojily otázky ohledně Edwardova chování, na které jsem neznala odpověď.

Jako obvykle mě Edward vezl domů svým autem. Po cestě nepromluvil ani slovo a na tváři měl tvrdou neprostupnou masku lhostejnosti. Tiskla jsem se k okénku na své straně a nervózně jsem těkala očima po krajině probíhající kolem nás. Edward, navzdory svým bystrým smyslům, jel dnes nezvykle pomalu. Děsilo mě to ještě víc. Bylo to poprvé za celou dlouhou dobu, kterou jsem strávila po jeho boku, co jsem z něj měla strach. Strach, přímo panickou hrůzu. Ne, že po mně skočí, ale z něčeho úplně jiného. Nevím jak to popsat. Všechny instinkty ve mně křičely. Dál! Drž se dál od něj! Pryč odsud a co nejrychleji!!! Snažila jsem se je nevnímat, ale moc mi to nešlo.

Po nekonečně dlouhé době auto zastavilo na příjezdové cestě u našeho domu. Rychle, možná až moc, jsem vyskočila z auta a se zamumlaným pozdravem jsem zabouchla dvířka. Edward ale neodjel a místo toho vystoupil. Na tváři měl pořád tu hroznou masku.

„Chtěl bych s tebou mluvit Bello...osamotě.“ řekl mi tiše. Při zvuku jeho hlasu jsem sebou cukla. Zněl tak tvrdě. Takhle se mnou ještě nikdy nemluvil. Hlas, který mě nabádal zmizet ještě mnohokrát zesílil. Chtělo se mi odmítnout. Měla jsem odmítnout, ale nedokázala jsem to. Strnule jsem kývla. Vedl mě do lesa, stále hlouběji. Konečně se zastavil. Netušila jsem co ho vedlo k tomuhle místu, ale neměla jsem čas nad tím hlouběji dumat, protože Edward začal mluvit. Stál tak metr a půl ode mně a bez jakékoli známky emocí ve tváři.

„Odcházím.“ Jediné prosté slovo a mě se po něm zhroutí celý svět.

„Odjíždíme. Celá rodina. Už o nás neuslyšíte.“ pokračoval. Každé samotné slovo, každá jeho slabika, každá hláska byly jako rána do srdce. Znovu a znovu rozléhajíc se s ozvěnou v mých uších. Nechci slyšet, ale jeho hlas si probojovává cestu k mému vědomí a mě dochází jejich strašlivý smysl. To ne.

„Ale...“ zašeptala jsem zděšeně a nedokázala jsem dopovědět. Hlas mě zradil.

„Věci se změnily Bells a já už k tobě necítím..to samé co dřív.“ Ne to ne!! V mysli jsem křičela, vřískala a plakala, ale navenek ze mě nevyšla jediná hláska.

„Měj krásný život Bello. Beze mě.“Jeho hlas ke mně doléhal s řezavou jasností a veškeré moje emoce se zformovaly do zoufalého výkřiku.

„NEEE!!!“zaječel jsem zničeně. Ztichla jsem a na mýtince se po doznění ozvěny mého hlasu rozlehlo tíživé ticho. Edward měl na tváři stále tu strašnou masku nezájmu. To nemůže být pravda! To nemůže být pravda! Prosím Edwarde! Řekni něco! Řekni, že je to vtip, že jsi nic z toho nemyslel vážně! Prosím!!! Ale on mlčel. Hleděl na mě stejně krutě bezvýrazně jako předtím. Neunesla jsem to.

„Já ti nevěřím!!!“ vykřikla jsem divoce a se zvukem blížícím se zoufalému zavytí jsem explodovala, aby se na mém místě mohla objevit bílá vlčice. Vlčice, která tomu všemu mohla utéct. Snad. S dalším srdceryvným vytím jsem se otočila kolem své osy a vystartovala jsem pryč. Nebránil mi. Jak moc jsem toužila, aby mě zastavil, ale on to neudělal. Běžela jsem dál lesem. Zastavila jsem se na útesu na pobřeží. Stejném, jako když jsem se poprvé proměnila. Ale tentokráte nešlo uklidnit se. Chvíli jsem to zoufale a marně zkoušela, dokud jsem neucítila myšlenky jednoho ze svých bratrů – Setha. Nechtěla jsem, aby věděl co se stalo, ale nedokázala jsem na to nemyslet a nebyla jsem ve stavu, kdy bych byla schopná vybudovat si obranu. Už bylo příliš pozdě. Cítila jsem nejprve jeho překvapení a následně hněv, když zjistil co se stalo. Chtěla jsem utéct. Zoufale jsem toužila uprchnout tomu všemu. Znovu jsem se rozběhla netušíc kam. Chtěla jsem se dostat pryč. Pryč od skutečnosti, že on mě opustil, ale nemohla jsem. Bylo to jako okovy svírající mě pevně ve svém  sevření a já byla bez možnosti úniku.

Zastavila jsem se kdesi uprostřed divoké vegetace. Neměla jsem potuchy kde se nalézám a bylo mi to úplně ukradené. Konečně se mi podařilo odříznout se od mysli smečky. A já, konečně sama, jsem se bezmocně zhroutila do trávy. Aniž bych tomu dokázala zabránit vycházelo mi z hrdla tiché kňučení. Ležela jsem zhroucená a zničená na vlhké zemi a po vlčí tváři se mi jako vodopád rozběhly slzy. Vlčí slzy.